Rozhořčujete se nad brutálním odebíráním dětí z fungujících rodin v severských zemích a děsíte se toho, že by se to stalo vám samotným? Jestliže podporujete zavedení plošného zákona zákazu kouření v restauracích, podporujete zároveň i tuto praxi. Jde pouze o různé etapy téhož.
Útok na svobodu
Loutkové evropské vlády a parlamenty krok za krokem likvidují poslední zbytky občanských svobod. Musíme se sice v potravinách cpát legálními jedy horem dolem, být vystaveni neustálému stresu z nemožnosti zařizovat si své věci po svém, nesmět už mnohdy rozhodovat ani o svém majetku, ani penězích. To je prý ale v pořádku, je to pro naše dobro. A tatáž směs bolševické ideologie, dezinformací, pokrytectví a krátkozrakosti mezitím nechala povstat veřejného nepřítele číslo jedna: kouření. Není náhodou, že celosvětový boj proti kouření je více či méně skrytě financován významnými neomarxistickými neziskovkami a nadacemi.
V tomto případě to jde celkem jednoduše. Stačí dostatečně silná kampaň postavená na chatrných argumentech a nejen nekuřácká, ale i část kuřácké veřejnosti podlehne společnému politicky korektnímu třeštění. Další z vnucených "dober" nás opět obere o další část naší občanské suverenity. Myšlení dnešního euroobčana (lhostejno, zda intelektuála či člověka prosté mysli) dává průchod dalším a dalším plíživým represím.
Nová totalita
Nejde o nic jiného než o jeden z mnoha kroků do nové totality. Člověk si každou další přiměřeně dávkovanou represí zvyká na přijímání pravidel ze strany moudré a údajně "vědecky" disponované autority. Opět si posune "práh občanské bolesti" o kousek dále. K tomu se přidá nějaká ta celebrita, aby zmatenou hordu antikuřáků ještě více vyhecovala. Stále stejný mechanismus - a stále stejně účinný.
Čtěte ZDE: Boj proti kouření je boj proti svobodě
Zatím nás ještě pobuřuje, kam tato vnucená důvěra občana v moudrý stát dospěla například v Norsku. Málokdo z místních se zde bouří proti již zmíněnému odebírání dětí ze zdravých rodin. Lidé o tom již ani nedebatují, přesně řečeno neodvažují se. Společnost je tam totiž "pokročilejší". Však je nám také dávána za vzor, dokonce na urychlení těchto "vězeňských" procesů zřídila zvláštní fondy, pomocí kterých si máme naše cely dle jejich vzoru vylepšit.
Žijeme v době, kdy s odvoláním na posvátnou liberálnost a toleranci nutíme většinovou společnost akceptovat další a další deviace, přirozenosti odporující životní styl. Na druhou stranu je přípustný pouze jeden správný názor - v tomto případě o škodlivosti kouření. Přes mnohé (nikde nezveřejňované) studie, které tyto "vědecké pravdy" přinejmenším korigují, v některých ohledech i vyvracejí (více např. zde či zde). Náhle neplatí "ať si dělá každý, co chce", jako třeba v případě adorace homosexualismu, jenž je významným zdrojem smrtelných chorob. A na rozdíl od kouření, není-li zrovna nemírné, škodí za všech okolností nejen tělu, ale i duši.
Mimochodem, škodlivost takzvaného pasivního kouření je v podstatě neprokazatelná
Ale ani to státu nestačí. Vláda připravila zákon, jehož prostřednictvím bude přikazovat podnikatelům, jak mají ve svých provozovnách podnikat. Pokud je to zničí, nic jim jako kompenzaci nedá. Není to vlastně nic zase tak nového. Generace, které zažily převrat o roce osmačtyřicet, si to ještě pamatují. Dnes to má jen jiné "balení".
(Ne)svoboda podnikání
Zákaz kouření v restauracích, hospodách a barech je samozřejmě neslýchaně brutální zásah do svobody podnikání. V nebolševickém světě si podnikatel zvolí, zda bude mít kuřáckou či nekuřáckou restauraci a svobodný "konzument" s zase zvolí, do jaké restaurace půjde. Poptávka zařídí nabídku. Nekuřáckých provozoven vzniká velké množství. Lhostejno, zda jich navzájem bude 1:10 nebo 10:1 - stejně, jako se rozumný kuřák nebude bouřit proti existenci nekuřáckých podniků, nebude se rozumný nekuřák bouřit proti existenci kuřáckých. Provozovatel bude mnohem lépe než stát vědět, co host vyžaduje a je v jeho vlastním zájmu, aby se jeho požadavkům přizpůsobil.
Není daleko ani doba, kdy přestaneme řídit auto, protože i to je "rizikové jednání"
Nejde o žádné neviditelné nebezpečí, kterému by nebylo možné se vyhnout. Vstupem do kuřácké restaurace vyjadřujeme informovaný souhlas s podmínkami, které si majitel ve SVÉ provozovně stanovil tak, jako si třeba vyprojektoval její design či napsal jídelní lístek. Princip je samozřejmě hluboce pokrytecký. Výsledkem tohoto tažení bude nejen další likvidace drobného podnikání, ale změna mnoha těchto podniků na nějaké soukromé kluby - a tím ale jejich nevyužitelnost pro širší veřejnost. Mnohde na venkově tak hospody a restaurace zaniknou úplně. Přitom i soudruzi z ministerstva zdravotnictví přiznávají, že venkovské hospůdky - vedle kostelů či škol - spoluvytvářejí místní společenství. A mají výjimečně pravdu. Chtějí-li v nich zakázat užívání tabáku, nechť některá z těchto zařízení pojmou jako veřejný statek, financovaný - alespoň zčásti - z veřejných rozpočtů. A ve státních hospodách nechť stát zakáže i pivo, bude-li si to soudruh ministr přát. Třeba se najdou lidé, kteří se v nich budou stravovat. My ostatní se však chceme družit tak, jak to činili naši předkové po staletí.
Čtěte ZDE: Boj o svobodu za kouřovou clonou: Smí se v sado-maso salónech kouřit? Státní hospody a trestný čin pálení tabáku. Máme lidské právo na občerstvení uprostřed lesa?
Falešné argumenty
Jedním z hlavních argumentů této bolševické antikuřácké guerilly je údajný celkový dopad na veřejné zdraví a výši výdajů na zdravotní péči. Pokud přistoupíme na tento úhel pohledu, pak podle komplexní studie New England Journal of Medicine jsou výdaje na zdravotní péči u kuřáků nižší než u nekuřáků z důvodu jejich údajně nižšího průměrného věku dožití. V modelové populaci bez kuřáků by tak byly náklady o 7 procent vyšší u mužů a o 4 procenta u žen - mluvíme o každoročních desítkám miliard korun. Argument tedy vyvrací sám sebe.
Argument nebezpečnosti pasivního kouření je také velmi pochybný. Je pochopitelně na místě omezit kouření tam, kde se nekuřáci musejí či potřebují pohybovat (počkejme si, s jakým nadšením se budou proplétat mezi kuřáky na chodnících před hospodami po plošném zavedení zákazu). A známá argumentace o personálu restaurací je nesmyslná od počátku: Nikdo nikoho přece nenutí v té konkrétní restauraci pracovat, nejsou k tomu odsouzeni. Mohou jít přece jinam - (dosud částečně) svobodný trh jim to umožňuje.
Mimochodem, škodlivost takzvaného pasivního kouření je v podstatě neprokazatelná. Podle závěrů výzkumu EPA (Americká agentura pro ochranu životního prostředí) objednaného americkým Kongresem je po čtyřiceti letech práce v zakouřeném prostředí pravděpodobnost závažných zdravotních následků 1:1,19. Přitom například epidemiologové pokládají obecně riziko menší než 1:3 za nezávažné - a riziko menší než 1:1,3 za statisticky bezvýznamné. Podobných výzkumů proběhla v nedávných letech celá řada.
Státní výchova
Jedním z deklarovaných cílů protikuřáckého tažení je omezení počtu kuřáků, odnaučení kouření, v ideálním případě jeho vymýcení. Jenomže stát si lidé zřídili proto, aby se staral o věci, které si nedokáže zařídit jednotlivec. Například obranu státu, společnou měnu nebo zahraniční politiku. Nikoli proto, aby zasahoval do jejich výsostně soukromých záležitostí. Stát (politici a úředníci) tu nejsou proto, aby své "zaměstnavatele" vychovával.
Kuřák kouří ze své svobodné vůle, a pokud tím neomezuje někoho, kdo se takové situaci nemá možnost vyhnout, musí být ve svém rozhodnutí respektován. Komu se zdá takový názor příliš "revoluční", brzy se bude divit. Až přijde zákaz smažení potravin v místnostech (uvolňuje karcinogeny do vzduchu), zákaz jezení špatných potravin (jaké to jsou určí opět stát), zákaz přejídání či pití alkoholu. Není daleko ani doba, kdy přestaneme řídit auto, protože i to je "rizikové jednání" a naši dopravu z místa na místo budou řídit (a nás tak současně kontrolovat) stroje.
Primárně však nejde o to, zda kouření má či nemá dopad na zdraví. Jde tu o něco zcela jiného: Připravovaný zákon zakazující plošně kouření v restauracích je dalším z nekonečné řady malých stupínků, po nichž "dobrovolně" kráčíme vstříc nové totalitě.
Až past zaklapne docela, bude pozdě.
