Argumentace stoupenců a odpůrců plošného zákazu kouření v pivnicích a restauracích se vzájemně míjí, jedna druhou nevyvrací, ale paralelně vede svůj boj. Já to zkusím čelně. Místo souběžné argumentace se postavím nejčastějším argumentům „zakazovačů“ a uvidíme, jak na tom jsou.
Proč máme (prý) zakázat kouření v restauracích?
1. Podniky, kde není zakázáno kouřit, ohrožují zdraví zákazníků a personálu.
2. Každý má právo na občerstvení v nezakouřeném prostoru.
3. Restaurace a hostince nejsou soukromým územím ale veřejnými prostorami, na které se mohou vztahovat pravidla platná pro veřejné prostory obecně.
4. Zákaz kouření není kvalitativní skok od současného stavu do jiného režimu. Je to jen další pravidlo, podobně jako hygienické normy.
5. Jde o spor mezi kuřáky a nekuřáky a normální je nekouřit.
6. Kuřáků je menšina a ta se má podřídit většině.
Jen okrajově se vyrovnám s argumentem nultým: tabákový kouř je neestetický a smrdí. To je totiž zcela individuální hodnocení, nikoli konstatování faktu. Někomu je dým páleného suchého listí příjemný, někomu smrdí, někomu je lhostejný. Takže rovnou k věci.
Povinnost chodit do hospody
1. Podniky, kde se smí kouřit, protože to majitel nezakázal, se nedotýkají žádným způsobem nikoho, kdo při jejich návštěvě vystaven kouři být nechce. Není povinné tam chodit.
Představte si, že jdete po ulici a minete dům, kde neprovozují podnik žádný. Jdete dál, nic vás tam nezaujalo. Po nějakém čase tudy jdete opět a hle, v tom domě otevřeli hospodu, v níž se smí kouřit. Pokud vám taková služba nevyhovuje (jako zákazníkovi či jako potenciálnímu zaměstnanci), opět jdete dál, nic se pro vás nezměnilo.
Názor čtenáře PP (nejen) na kouření: To jsem od vás nečekal
Je to pro vás stejné, jako když tam nic nebývalo. Nevznikla vám žádná újma, žádný nárok. Netýká se vás to. Dilema „žádný podnik versus podnik, kde není kouření zakázáno“ je pro pochopení problému klíčové. Většinou se spor chybně prezentuje jako dilema „podnik bez zákazu versus podnik se zákazem.“
Zákaz versus příkaz: vůbec ne maličkost
Nejde jen o to, že majitel třeba nebude chtít po zavedení zákazu provozovat podnik žádný, nebo pro nekuřácký nesežene dostatek zákazníků a zkrachuje. Jde hlavně o to, že zakázat pod sankcí mohu cokoli jen tehdy, obhájím-li postoj, podle kterého po vymýcení zakázaného nastane stav lepší i bez náhrady, tedy že podnik bez zákazu kouření ohrožuje něčí zájmy více než podnik žádný.
Snadněji se hájí vize, že nekuřácký podnik je pro stoupence zákazu lepší než dosavadní podnik bez zákazu. Pak by ale zakazovatelé museli obhájit zcela jiný postup: nařízení všem podnikům bez zákazu nadále provozovat službu „nekuřácký podnik.“ Oni ale vědí, že nic takového obhájit nelze, že nelze nikoho nutit poskytovat služby, které dotyčný poskytovat nechce. Lze mu jen poskytování některých služeb zakázat. U jakéhokoli zákazu jde jeho iniciátorům o zamezení nějakého jevu (dosáhnout jeho zrušení), u nařízení jim jde o vytvoření jevu kýženého. Proto musí obhájci zákazu doložit nikoli výhody nekuřáckého podniku oproti podniku bez zákazu, ale výhody žádného podniku oproti podniku bez zákazu. Ne, to není sofistika, hraní si se slovy. To je pravé jádro problému.
Čtěte ZDE: Tajemník prezidenta Klause: Návrat ke klasickým demokratickým hodnotám nečekejme. Vývoj půjde spíše směrem těm nejčernějším antiutopiím. Chceme takový konec?
Lidské právo na občerstvení
2. Člověk nemá „právo“ na občerstvení v nekuřáckém prostředí. Pokud by měl, jak by toto „právo“ uplatňoval v místě, kde nejen není po ruce nekuřácký podnik, ale kde není podnik vůbec žádný? Ve vsi bez hospody? Uprostřed lesa? Pokud by stát uznal existenci takového práva, musel by ho zaručovat zřízením vlastní sítě všude dosažitelných nekuřáckých podniků, popřípadě zakázkou, v níž by si takovou službu za veřejné peníze objednal u soukromníků. Nemůže takové právo uznávat jen tam, kde dosud funguje služba jiná (květinářství, zakouřená hospoda, trafika), po jejím majiteli vymáhat službu nekuřáckého občerstvení a tím na něj přenášet výkon veřejné role.
3. Jestliže majitel otevře podnik, kde nabízí své služby přicházejícím, nestávají se jeho prostory veřejnými v obecném smyslu. Nelze do nich kupříkladu přijít a nic nekonzumovat, lze pouze přijmout (nebo odmítnout a odejít) smlouvu o poskytnutí služby, kterou provozovatel nabízí. Charakter této nabídky je na provozovateli.
Sado-maso salóny, středověk a hygiena
4. Hygienické a podobné normy mají v pohostinství jedinou funkci: přesně vymezit parametry smlouvy, zmíněné v bodu 3. Do pohostinství člověk vstupuje v dobré víře, že dostane zdraví nezávadné nápoje a pochutiny, protože to mu provozovatel ve své implicitní smlouvě nabízí. Normy tedy slouží k ověření, zda provozovatel smlouvu splnil. Pokud ale on sám rozhodne, že součástí této smlouvy není poskytnutí nekuřáckého prostředí, nemůže mu to norma přikázat.
Smlouvu lze odmítnout, když mi nevyhovuje. Co bude inspekce kontrolovat v sado-maso salonech? Jestli tam netrápí hosty? Ale oni tam přicházejí s vědomím, že jim netrápení nikdo neslibuje! Možná by si u inspektorů mohli stěžovat, že jsou trápeni málo.
Čtěte ZDE: Boj proti kouření je boj proti svobodě
Pokud majitel nabízí středověkou stylovou putyku, kde se maso pleskne lidem rovnou na stůl a obsluha bude stylově hrubiánská, půjdou tam hosté s vědomím, že to je součástí smlouvy a ne jejím porušením. Nekuřácké prostředí si mohou vynucovat jen tam, kde je jim slíbeno a slib (smlouva) je nesplněn. Pokud někdo chodí do hospod, kde není zákaz kouření, i proto, že mu pálené listí voní, mohl by si tak maximálně stěžovat, že tam zrovna nikdo nekouří.
Jde i o naši svobodu
5. Vůbec nejde o spor kuřáků s nekuřáky, ale těch, kdo respektují svobodu podnikání a nakládání s majetkem, s těmi, kdo si myslí, že vše je vlastně státní a majitelům jen za určitých podmínek propůjčeno. Já sám jsem celoživotním nekuřákem. Znám také kuřáky, kteří se na podobný zákaz těší, protože nemají dostatek vůle omezit své kouření dobrovolně.
6. Zdá se vám správné, že jeden člověk nabízí jistou službu, druhý ji dobrovolně přijme, ale přijdou další tři lidé a zakáží jim to, i když se jich to netýká? To není svobodný svět ale demokratura.
Až bude tabák postaven mimo zákon a jeho konzumace v přítomnosti jiných osob také, bude trestné si zapálit všude, i doma, stejně jako všude (i doma) je nezákonné někoho bodat nožem. Dokud je ale legální komoditou, je plošný zákaz jeho konzumace i tam, kde to majitelům a provozovatelům nevadí, útokem na soukromé vlastnictví a svobodu všech, ne bojem za dobro, zdraví a čistotu.
Ladislav Jakl, 30. dubna 2015.
Zdroj - Institut Václava Klause.
