Od října 2014 neuplynul měsíc, aby se o nějaké ty miliardy nezvýšil dluh domácností u bank. Koncem srpna – podle údajů ČNB – činila výše dluhu již 1, 301 biliónů korun. Za pouhý rok se dluh českých domácností vyšplhal o závratných 69, 4 miliardy korun.
Dluhem k šťastným zítřkům?
Česká společnost není samozřejmě jediná, u níž míra zadluženosti narůstá. Od doby, co se bankovní systém částečných rezerv vyvázal z jakékoli závislosti na zlatu, se celosvětový dluh zvýšil padesátkrát.
Život na dluh je cestou do otroctví. Jsme-li existenčně závislí na dosud nesplacených půjčkách od komerčních subjektů, hrozí nám, že se pod tlakem nepříznivých okolností staneme hračkou v rukou těch, kteří z našich dluhů dlouhodobě profitují
Mainstreamoví ekonomové nás ujišťují, že jde o pozitivní trend, o známku „robustně rostoucího hospodářství“. Expanzí úvěrů se prý roztáčí ekonomika, lidé utrácejí jako o život, výroba a služby běží na plné obrátky. Spotřební ráj je již téměř na dohled. Opravdu?
Čtěte ZDE: Fata morgána hospodářského oživení: Americká centrální banka přiznala víc, než sama chtěla. Dluhové šílenství horší než před krizí. Od propasti není cesty zpět. Jak moc nás to bude bolet?
Čtěte ZDE: Hamlet v Jackson Hole: Zvednout, či nezvednout? Američtí bankéři právě rozhodují o našich peněženkách. Sedm let trvající fet banky zvané FED. Další velká krize již tento čtvrtek?
Bolehlav z konzumního flámu je za dveřmi
Ve skutečnosti se dluhem napumpovaný konzumní flám pomalu ale jistě blíží ke svému konci. Má-li totiž stávající systém pokračovat i v dalších letech, musí se míra našeho zadlužení i nadále zvyšovat. Je však toto možné za situace prohlubující se globální hospodářské stagnace, jíž se nedaří odstranit ani bezprecedentně nízkými úrokovými sazbami a soustavným přiléváním nových levných (a ničím nepodložených) peněz do ekonomiky?
V okamžiku, kdy se stagnace promění v recesi, případně depresi – a tento vývoj je nanejvýš pravděpodobný – ukáže se pravá tvář „života na dluh“. A nebude vůbec přívětivá. Hluboký hospodářský útlum nebude firmy tlačit jen na snížení mezd, ale i na masivní propouštění ze zaměstnání. Vždyť i takový obr globální finanční ekonomiky, jakým je Deutsche Bank, nedávno oznámil, že vyhodí na dlažbu přes 23 000 zaměstnanců, tedy téměř čtvrtinu své pracovní síly! Jistě neodejdou s prázdnou, ale pokud se jim nepodaří v dohledné době najít jiné adekvátní zaměstnání, hrozí jim prudké snížení životní úrovně. A pokud mají hypotéky, spotřebitelské půjčky či jiné typy úvěrů, pak jim opravdu není co závidět.
Moudrost našich spořivých předků
Naši rodičové a prarodičové ještě žili v představě, že základem rozumného hospodaření je spořivost. To, co si prací vydělali, okamžitě nespotřebovali, ale přinejmenším část získaných prostředků šetřili na dobu vlastního stáří či pro potřeby svých dětí. S tímto názorem by dnes byli takřka disidenty.
Současný finanční systém je totiž nastaven tak, aby se v bankách šetřit nedalo. Kdo má uloženy peníze v bance, postupně o ně přichází. Nejen bankovními poplatky, ale i úroky, jež jsou nižsí, než je inflace. Boj proti spoření jde v některých zemích tak daleko, že jsou šetřílci trestáni zaváděním negativní úrokové míry. V takovém případě uložením svých peněz v bance dáváme souhlas nejen s tím, že je banka může kamkoli - často velmi riskantně - investovat, ale že si od nich automaticky nějaký ten podíl uloupne. Tlačí na nás, abychom své finanční prostředky nenechávali ležet ladem na účtu, ale okamžitě je někam investovali, nebo ještě lépe - spotřebovali.
Válka proti hotovosti
Tato obludná praxe vede přirozeně k závěru, že je lepší mít své pracně vydělané peníze raději doma pod matrací, než v bance. Přinejmenším do té doby, než nám soudruzi globalisti zruší hotovost. Což ovšem bude také již brzy. Že přeháníme?
Jak již jsme nejednou upozorňovali, mnohé západoevropské státy již některá opatření omezující užívání hotovosti, zavedly. Italové, stejně jako Francouzi, nesmějí platit v hotovosti, pokud částka přesahuje tisíc euro. Jen o něco vyšší částky existují ve Španělsku či skandinávských zemích. Ty jsou ostatně - jako i v jiných sociálně inženýrských zvrácenostech - v budování bezhotovostní společnosti asi nejdále. Ve Švědsku roste počet bank, jež hotovost vůbec žádnou nevyplácejí. A mediální propaganda vládně-korporátního kartelu lidem neustále připomíná, jak i pro sebemenší nákupy jsou vhodné kreditní karty. Hotovost prý při platbě zdržuje a nutí obchody vynakládat peníze na ochranu bankovek a mincí před loupežemi.
O čem však pochopitelně mlčí je to, že ke krádeži nakonec dojít má - a to za bílého dne a se státním požehnáním. Negativní úroková míra totiž ničím jiným než krádeží není. Nehledě na to, že zrušením hotovosti získají tito novodobí finanční fašisté kompletní přehled o našem soukromí. O tom, co jíme, jak se oblékáme, kam chodíme nakupovat, kam jezdíme na dovolenou, co čteme za knihy.
Čtěte ZDE: Centrální planetární moc potřebuje peníze: „Přicházíme za vámi, abychom vám pomohli“. Havlův pokus o velezradu, o němž se mlčelo. Německý ministr financí to už říká naplno
Čtěte ZDE: Nejmocnější zbraň proti zvůli a tyranii: Měna krytá zlatem. Může "zlatá koruna" vzkřísit naši státnost?
Nenasazujme svým dětem dlužní okovy
Takový stav odporuje základnímu zájmu každé společnosti posilovat přirozenou mezigenerační solidaritu a hospodářskou stabilitu rodin. Místo abychom byli motivováni k tomu šetřit ve prospěch svých dětí a vnoučat, čeká se od nás, že vše, co vyděláme, okamžit utratíme.
Ekonomika, založená primárně na dluhu, však přestavuje neúměrnou zátěž pro budoucí generace, jež budou nuceny nasekané dluhy splácet. Navíc s vědomím, že jsou jako celek nesplatitelné.A tak místo abychom svým dětem do života poskytli základní životní zajištění, nasazujeme jim dlužní okovy.
Banksterské zisky a naše dluhové spirály
Je-li to tedy jen trochu možné, nezadlužujme se. Půjčujme si jen tehdy, pokud nic nenasvědčuje tomu, že nebudeme moci svoje dluhy splácet. Bohužel se v posledních letech našlo nemálo těch, kteří se touto zásadou neřídili. Podlehli lákání finančních mágů, využívajících nízké míry finanční gramotnosti a vidiny slibovaného bohatství.
Ačkoli jde o jev, jenž u nás není tak rozšířený jako třeba ve Spojených státech či jiných zemích „rozvinutého světa“, případů, kdy je život financovaný z kreditních karet a kontokorentů každým rokem narůstá. A spolu s nimi i osobních bankrotů, vzniklých v důsledku dluhové spirály, kdy si dlužník ke splácení dluhů a složeného úroku „vypomáhá“ dalšími půjčkami.
Situace obyčejných lidí, jimž kromě příbuzných či přátel sotva někdo pomůže, přitom kontrastuje se situací středisek finanční moci, tj. pro udržení systému klíčových bankovních ústavů, jež za svoje nezodpovědné jednání nejsou až na malé výjimky bankrotem potrestány s odůvodněním, že by se jejich zhroucení negativně promítlo do celé společnosti. Právem kritici poukazují na to, že stávající systém umožňuje těmto banksterům dosahovat vysokých soukromých zisků a případné ztráty sanovat z veřejných rozpočtů (bail-out) či z účtů klientů (bail-in).
Čtěte ZDE: Blízká budoucnost: Spoříte? Neutrácíte? Stát vám to spočítá. Vezmou nám "fyzické" peníze. Povinné účty - absolutní fízlování zbytků soukromí. ČNB krade pro dolar. Bankovní diktatura před branami
Čtěte ZDE: V Británii vám banka nevydá vaše vlastní peníze: Musíte prokázat, k čemu je potřebujete. Brzy to bude i u nás. Babišova vláda jde stejnou cestou
Svoboda je víc než dluhem jištěný blahobyt
Vyhýbání se zbytečnému zadlužení v rámci stávajícího systému nás činí přinejmenším ve dvou aspektech svobodnějšími. Opravdu ke svému životu potřebujeme vše, co nám svět reklamy nabízejí? Musíme mít nutně vše, co je nové, přestože vůbec není jisté, že je to ve srovnání s výrobkem, jenž nám stále slouží, kvalitnější? Žít jen s tím, co k důstojnému životu nezbytně potřebujeme, nám prospívá nejen na těle, ale i na duši. A právě ta je ve velkém ohrožení, necháme-li si vnutit přesvědčení, že k dobrému životu potřebujeme mít vše, co nám svět konzumu nutí.
Život na dluh je cestou do otroctví. Jsme-li existenčně závislí na dosud nesplacených půjčkách od komerčních subjektů, hrozí nám, že se pod tlakem nepříznivých okolností staneme hračkou v rukou těch, kteří z našich dluhů dlouhodobě profitují. Opravdu nám to za ten momentální pocit dluhem zamořeného blahobytu stojí?
Na místě je sebeobrana
Jakkoli je kroky globálních oligarchů zděláno na pěkný malér, není třeba házet flintu do žita. Již dnes - a právě dnes - hledají tisíce tvořivých mozků cestu z této šlamastyky ven. Nejde dnes jen o všeobecně známý bitcoin, který vůči represivním státním opatřením také není zrovna imunní.
Různé komunity po celém světě hledají způsob, jak vést přirozený hospodářský a společenský život s využitím lokálních měn, nepodléhajících diktátu centrálních bank. Hotovost jako prostředek směny je pro společnost něčím přirozeným. Zakážou-li nám používat ony potištěné papírky, jejichž hodnota stejně není daná ničím jiným, než důvěrou ve stávající finanční systém, najdou si lidé jiný zpsůob, jak směňovat statky.
Jistě, "majitelé států" se nám v tom budou snažit všemi prostředky zabránit. Vůbec však není jisté, že uspějí. Záleží však do značné míry na tom, zda se o své hmotné záležitosti začneme starat se zodpovědností rozvážného a moudrého hospodáře. Začněme již tím, že kde je to jen trochu možné, vyvažme se z dluhů. Jsou pupeční šňůrou k systému, jenž je odhodlán nás zotročit.
Je za minutu dvanáct.
