Krymský spor se stal záminkou k rozpoutání otevřené konfrontace Západu s Ruskem. Nelze se proto divit, že z představy jakékoli normalizace vztahů ruského Krymu se Západem naskakuje bojechtivým "elitám" ve Washingtonu i v Bruselu a jejich loutkám v Kyjevě husí kůže.
Francouzské poslance za mříže
Důkazem toho je hysterická reakce na návštěvu poslanců francouzského parlamentu před čtrnácti dny na Krymu. Ukrajinská generální prokuratura počala na popud některých poslanců prověřovat "skutečnosti této návštěvy" jejich francouzských kolegů. Oznámil to poslanec Nejvyšší rady Georgij Logvinskij. "Dojezdili. Běda jim. Francouzům hrozí 5-8 roků. Na základě mého apelu ke Generální prokuratuře Ukrajiny již bylo zahájeno prověřování," řekl Logvinskij s tím, že všichni členové zahraniční delegace na Krymu "se budou zodpovídat."
Poslanec obvinil francouzské kolegy z vyjednávání s okupanty a z narušení ukrajinských hranic. Logvinskij zdůraznil, že v souladu s článkem 332-1 trestního zákoníku Ukrajiny je výše trestu za činy spáchané zahraniční delegací 5 - 8 let vězení a zbavení práva zastávat určité pozice po dobu až 3 let. Určitě se z toho Francouzi rozklepali. Možná proto se nyní chystají navštívit Krym také italští a němečtí poslanci.
Západ vzal opětovné připojení Krymu k Rusku již jako hotovou věc - i když samozřejmě rétoricky ještě nějaký čas bude dělat bububu. Porošenkovi druzi, kteří nyní lkají nad tím, že Ukrajina mizí z hlavních zpráv západních médií však chtějí skrze Krym své zájmy v médiích zase ohřát. Nasvědčuje tomu i zpráva z minulého týdne o tom, že kyjevská junta vytvoří speciální oddíly muslimských bojovníků složené zejména z krymských Tatarů, kteří se prý nesmířili s přičleněním poloostrova k Rusku.
Čtěte ZDE: Průzkum bojem: Otevření druhé fronty může smést Porošenka. „Válka gangů“ v Mukačevu jako test? Pravý sektor a jeho američtí "poradci" intenzivně cvičí a zbrojí. Týká se to i nás
Čtěte ZDE: Válka v Evropě je asi nevyhnutelná: Ukrajina mezi benzínem a hasičákem. Co Putin chce? Amerika potřebuje rozpoutat válku. Mír totiž znamená pro Rusko vítězství. Je ještě naděje?
Krymští Tataři jako džihádisté?
"Ministerstvo obrany rozhodlo o vytvoření muslimského praporu, který bude nasazen hlavně na hranicích s Krymem v Chersonském kraji," oznámil Mustafa Cemil na takzvaném druhém světovém kongresu krymských Tatarů v Ankaře. Podporu krymským Tatarům v jejich "boji za svobodu" vyslovil pochopitelně i turecký prezident Erdogan. Na kurdský "boj za svobodu" na svých hranicích se kupodivu s takovými sympatiemi nedívá.
Podle Cemila už vyjádřilo svou ochotu sloužit v tomto džihádistickém praporu množství Tatarů, Ázerbájdžánců, Čečenců, Ingušů, Uzbeků a jiných národností, "kteří by chtěli přispět k obraně nezávislosti a územní celistvosti Ukrajiny." Prapor může být použit podle něho také ke kontrole osob a zboží mezi Krymem a pevninou na Ukrajině. A po osvobození Krymu z okupace, zde prý zajistí právo a pořádek.
"V Chersonském kraji považujeme za výhodné soustředit všechny naše krajany, kteří byli nuceni opustit svou vlast a usadili se v jiných oblastech Ukrajiny. Tím dosáhneme několika cílů. Zaprvé: to, že sdílejí vlastní jazykové a náboženské prostředí, omezí riziko ztráty jejich národní identity. A za druhé je to příležitost k vybudování a otevření národních škol a náboženských institucí ", dodal Cemil. Ani Kyjev asi neví, s čím si zahrává.
Moskva musí hořet
S pomocí islamistů tvoří úderné oddíly pdoobné ISILu, které mají za cíl destabilizovat nejen situaci na Krymu diverzními útoky, ale také terorizovat obyvatelstvo v převážně ruskojazyčných oblastech na jihovýchodě země. Ale islamisté mají vyšší ambice, jak dokazuje prohlášení jednoho z vůdců tzv. dobrovolnických oddílů Dmitrije Korčinského: "Chci vést křížové výpravy proti Rusku. Naším cílem není jen vyhnání okupantů, ale pomsta. Moskva musí hořet."
Teroristé z dobrovolnických milicí prý schválených Washingtonem (zřejmě po dobrých zkušenostech s vytvořením ISIL) usilují o rozšíření občanské války na celou Ukrajinu. Chaos je třeba rozpoutat nejen v Doněcku a Luhansku, ale také v Kyjevě a Lvově. Cílem je zdevastovat vše, na čem jsou lidé existenčně závislí. Předpokládané povstání by poté pacifikovala zahraniční vojenská intervence a obrovské finanční injekce z vnějšku - především z Ruska.
K tomu prezident Putin řekl, že nejen státní rozpočet, ale všechny volné ruské zdroje Ruska by byly v takovém případě neúnosně napnuté a mohly by zkolabovat. Tento scénář proto Rusko nepřipustí. Jenže ono jde ještě o víc.
Ruský politolog Valerij Pjakin o situaci na Ukrajině a ve světě
Iščenko: Ukrajina je jen jednou z částí globální fronty
Jak připomíná ve své nedávné úvaze Rostislav Iščenko: Ukrajina je jen jedním z úseků globální fronty. Pozice USA je srozumitelná a jasná. Ve druhé polovině 90. let Washington definitivně promarnil šanci v tichosti reformovat ekonomiku studené války a vyhnout se tak nevyhnutelné krizi systému.To se dnes ukazuje být v rozporu s potřebou nekonečného zvyšování emise dolarů a jejich množství v oběhu.
Tato politika může pokračovat pouze dokud jsou Spojené státy světovým hegemonem a o této hegemonii nikdo nepochybuje. Jakmile Rusko dalo najevo vůli rozhodovat se samostatně - i když jen v regionální, nikoli v globální dimenzi - střetu s USA se už nedalo vyhnout.
Odvěké sny o zničení Ruska
Pro USA se kompromis s Ruskem rovná dobrovolné rezignaci na hegemonii. A s ní nevyhnutelně přichází ekonomický i politický kolaps a paralýza státních institucí. Pokud vyhrají USA, čeká naopak katastrofa Rusko. To by vedlo k nástupu vlády globálních elit, které by Rusko měly vrátit do jelcinovské éry. V zemi by se rozpoutal hon na "reakční" (proputinovské) síly. Stát by byl oslaben, došlo by také k odtržení významných teritorií a pochopitelně též k likvidaci dosavadní vojenské síly.
Z toho pohledu je proto důležité porozumět tomu, čeho chce dosáhnout ruské vedení v čele s prezidentem Putinem. Válka totiž potrvá až do úplného vítězství jedné ze stran. Všechny přechodné dohody je třeba chápat pouze jako dočasná příměří, nezbytná k nabrání nových sil, mobilizaci nových zdrojů a hledání dalších spojenců.
Čtěte ZDE: Ukrajinští poslanci: Za slovo Rusko do vězení na 12 let. Všední dny na Kyjevem ovládaném území: Vraždění a mučení civilistů. Homosexuální praktiky. Islámský stát i američtí poradci "bojují" bok po boku
Čtěte ZDE: Černé seznamy v Kyjevě: Zakázané filmy, televize i hudba. Depardieu a 600 dalších umělců Západu má stopku. Drancování černého zlata. Válka jako krycí manévr. Čeká nás to také?
Znovuzrození Ruska a barevné revoluce
Je třeba také rozumět Putinově pozici s ohledem na strukturu ruského mocenského systému, který není, jak se často tvrdí, autoritářský, nýbrž jde o prezidentský systém založený na autoritě. Nestojí na legislativně zakotvené moci vrcholného představitele, ale na autoritě člověka, stojícího v čele. Putin je dnes klíčovým článkem celého systému především proto, že má důvěru populace, přičemž systém samotný - v podobě státní moci a jednotlivých institucí - se těší důvěře o poznání menší.
Putin vedl Rusko k renesanci patnáct let v podmínkách americké hegemonie. Washington měl po celou dobu řadu možností ovlivňovat i vnitřní politiku samotného Ruska. Prezident dobře chápal, jaký boj vede, a s kým. Odhodlání ke konfrontaci s USA přicházelo pomalu a nepozorovaně.
Na první pokusy o barevný převrat na Ukrajině v letech 2000 – 2002 a akci Ukrajina bez Kučmy Rusko nereagovalo vůbec. Své alternativní stanovisko sice prezentovalo, aktivně do dění však Rusové nevstupovali ani během převratů v Gruzii v listopadu 2003 až lednu 2004 a na Ukrajině v listopadu 2004 a v lednu 2005. Proti americkému spojenci Gruzii nasadilo Rusko vojska až v roce 2008 v Osetii a Abcházii. Teprve v roce 2012 ruská plavidla začala dávat najevo připravenost ke konfrontaci s flotilami USA a jejich spojenců v Sýrii.
V roce 2013 Rusko zahájilo preventivní ekonomické kroky proti Janukovyčovu režimu a přispělo tak k odhalení škod, ke kterým by vedl podpis asociačních dohod Ukrajiny s EU. Putin v každé konkrétní fázi šel do konfrontace s USA právě na hranici, kterou ještě bylo schopno Rusko ustát. Ukrajinu Moskva před převratem zachránit nemohla pro podlost i neschopnost těch, co stáli sami v jejím čele. Nejen Janukovyče, ale i ostatních politiků.
Po kyjevském ozbrojeném převratu v únoru 2014 však sám Západ vůči Rusku ještě znatelně přitvrdil. Pokud se do té doby konflikty střídaly s obdobími zlepšení vztahů, od začátku roku 2014 se rusko-americké vztahy razantně zhoršily a dosáhly bodu, jehož překročení by bez odstrašujícího arzenálu jaderných zbraní už vedlo k vyhlášení války.
Čas pracuje pro Putina
Dnes si Rusko někdejší servítky již nebere. Putin dospěl k závěru, že ve válce sankcí, boji nervů, v informačním boji, v občanské válce na Ukrajině i v ekonomickém souboji může už Rusko uspět. Pečlivě připravuje své kroky a snaží se předvídat vývoj. Je však zjevné, že rozhodnutí vstoupit se stále agrasívnějším Washingtonem do konfrontace nepadlo až v roce 2014, ani o rok dříve. Hozenou rukavicí byla válka v Abcházii v srpnu 2008.
Putinovi bylo jasné, že otevřenou konfrontaci musí co nejvíce oddálit, v ideálním případě ji nedopustit vůbec. USA každým rokem slábnou, zatímco Rusko roste. S jistotou se dá konstatovat, že v období 2020 - 2025, pokud nedojde na vojenskou konfrontaci, bude s americkou hegemonií konec. USA už nebudou řešit, jak vládnout světu, ale jak se zachránit před vnitřním kolapsem.
I proto je Putinovou prioritou udržet nyní "studený mír" co možná nejdéle. Protože právě mír je objektivní výhodou pro Rusko. Je dobrým politickým výsledkem bez gigantických nákladů a současného zachování příznivějšího postavení ve světě. Tak, jako se v podmínkách míru v Donbasu kyjevská junta hroutí sama, neexistuje za podmínek globálního míru síla schopná odvrátit autodestrukci vojensko-politického a finančně-ekonomického systému vybudovaného USA. I proto Rusko vytrvale nabízí mír.
Kroky Ruska se řídí heslem: „Nejlepší válka je ta, která nezačala.“
