Je potěšitelné, že ruští „patrioti“ neobvinili okamžitě Putina ze selhání, když se mu nepodařilo dosáhnout totální porážky ukrajinských jednotek na Donbasu v lednu a únoru, nebo kvůli konzultacím Moskvy s Merkelovou a Hollandem.
Avšak stále jsou nedočkaví vítězství. Ty nejradikálnější jsou přesvědčeni, že Putin přece jen „vydá Novorusko“. A umírnění se obávají, že jakmile bude podepsáno další příměří (pokud se tak stane), kvůli potřebě přeskupit a dovybavit novoruskou armádu (což mohlo být učiněno bez přerušení vojenských operací), přizpůsobí se novým okolnostem na mezinárodní frontě a připraví se na nové diplomatické bitvy.
Čas pro válku, čas pro kompromis
Ve skutečnosti, navzdory veškeré pozornosti, kterou političtí či vojenští diletanti (Talleyrandové a Bonapartové internetu) věnují situaci na Donbasu a Ukrajině obecně, je to pouze jedno z bojišť na globální frontě: výsledek války je rozhodován nikoliv na doněckém letišti, či v horách u Debalceva, ale v kancelářích na Starém náměstí (v sídle ruské prezidentské administrativy, pozn. red.) a Smolenském náměstí (kde sídlí ruské ministerstvo zahraničí, pozn. red.), v kancelářích v Paříži, Bruselu a Berlíně. Protože vojenské akce jsou pouze jednou z mnoha součástí politického sporu.
Bezpochyby jeho nejkrutější a nejzazší podmnožinou, která s sebou nese velké riziko. Přesto nic válkou nezačíná, ani nekončí. Válka je pouze přechodným krokem, který znamená nemožnost kompromisu. Jejím účelem je vytvořit nové podmínky, ve kterých je kompromis možný, nebo ukázat, že není žádného potřeba, neboť jedna strana konfliktu zmizela. Když je čas kompromisu, když boje skončí a jednotky se vrátí do kasáren a generálové začnou psát své paměti a připravovat se na další válku, pak je výsledek konfrontace určován politiky a diplomaty u jednacího stolu.
Kdy to skončí?
Politická rozhodnutí nejsou často obecnou populací nebo armádou chápána. Například během prusko-rakouské války v r. 1866 pruský kancléř Otto von Bismarck (později kancléř Německé říše) ignoroval neustálé žádosti krále Wilhelma I (budoucího německého císaře) a požadavky pruských generálů na obsazení Vídně – a měl naprostou pravdu. Tím, že město neobsadil, urychlil sjednání míru podle pruských podmínek a tím také zajistil, že se Rakousko-Uhersko navždy (tedy alespoň do svého rozpadu v r. 1918) stalo podřízeným partnerem Pruska a později Německé říše.
Abychom pochopili, kdy a za jakých podmínek mohou válečné operace skončit, musíme vědět, co politici chtějí a jak vidí podmínky poválečného kompromisu. Pak náhle známe odpověď na otázku, proč se vojenské akce přeměnily na občanskou válku nízké intenzity s příležitostnými příměřími, a to nejen na Ukrajině, ale také v Sýrii.
Čtěte ZDE: Poker o všechno: Moskva zvyšuje sázky. Obama provokuje, ale ustupuje. Putin couvat nechce a nebude. Kterými městy pojedou vítězné tanky?
Kyjev ani EU nemusí nikoho zajímat
Názory kyjevských politiků nás přitom evidentně nemusejí zajímat, protože ti nerozhodují o ničem. Fakt, že Ukrajinu řídí zahraničí, již není ani tajen. Nezáleží na tom, jestli jsou ministři vlády Estonci nebo Gruzínci: jsou to tak jako tak Američané.
Bylo by také velkou chybou zabývat se tím, jak vidí budoucnost vůdci Doněcké lidové republiky (DPR) a Luhanské lidové republiky (LNR). Tyto republiky existují pouze s ruskou podporou, a dokud je bude Rusko podporovat, musí být chráněny ruské zájmy, dokonce i při nezávislých rozhodnutích a iniciativách. Je toho v sázce příliš mnoho, aby se umožnilo Aleksanderu Zacharčenkovi nebo Igoru Plotnickému či komukoliv jinému činit skutečně nezávislá rozhodnutí.
Nezajímá nás ani postoj Evropské unie. Mnoho záviselo na EU až do loňského léta, kdy bylo možné válce zabránit, nebo zastavit její zahájení. Bylo potřeba tvrdého principiálního protiválečného postoje EU. Ten mohl zablokovat americkou iniciativu s cílem začít válku a přeměnil by EU na významného, nezávislého geopolitického hráče. EU tuto příležitost promarnila a místo toho se chovala jako poslušný vazal Spojených států.
Chce Evropa svůj úplný kolaps?
V důsledku toho stojí Evropa na pokraji děsivého vnitřního otřesu. V nadcházejících letech je dosti pravděpodobné, že ji stihne stejný osud, jako Ukrajinu, jen s větším povykem, větším krveprolitím a menší šancí, že se věci zklidní rychle – jinými slovy, že se někdo objeví a dá věci do pořádku.
V podmínkách míru šel vývoj samospádem: každým dalším rokem Spojené státy slábly, zatímco Rusko posilovalo. Tento proces byl přirozený a nezvratný.
Ve skutečnosti si může EU pouze vybrat, jestli zůstane nástrojem Spojených států, nebo se posune blíže k Rusku. V závislosti na této volbě může Evropa přežít s menším rozruchem – kterým může být třeba odtržení částí její periferie a možný rozpad některých zemí – nebo může zkolabovat zcela. Soudě dle váhavosti evropských elit, které se nedokážou rozejít veřejně se Spojenými státy, je ale kolaps téměř nevyhnutelný.
Spojené státy musejí plundrovat svět
To, co by nás mělo zajímat, jsou názory dvou hlavních hráčů, kteří určují rozložení sil na geopolitické frontě a vlastně bojují o vítězství ve válce nové generace – která se jako síť vine kolem třetí světové války: Spojených států a Ruska.
Americký postoj je jasný a transparentní. V druhé polovině 90. let Washington propásl jedinečnou příležitost zreformovat studenoválečnou ekonomiku bez jakýchkoliv překážek, a tím se vyhnout hrozící krizi v systému, jehož rozvoj je omezen konečnou povahou planety Země a jejích zdrojů, včetně lidských, které jsou v rozporu s potřebou tisknout neustále nové dolary.
Poté mohly Spojené státy prodloužit smrtelné křeče systému už jen tím, že plundrovaly zbytek světa. Nejdříve šly po zemích třetího světa. Pak po potenciálních konkurentech. Pak po spojencích a dokonce i po blízkých přátelích. Takovéto plundrování mohlo pokračovat jen tak dlouho, dokud Spojené státy zůstaly nesporným světovým hegemonem.
USA vs. Rusko: Zůstane jen jeden
Tudíž když se Rusko chopilo svého práva činit nezávislá politická rozhodnutí – rozhodnutí nikoliv globálního, ale regionálního významu – stal se střet se Spojenými státy nevyhnutelným. Tento střet nemůže skončit kompromisním mírem.
Pro Spojené státy by kompromis s Ruskem znamenal dobrovolné zřeknutí se hegemonie, což by vedlo k rychlé systémové katastrofě – nejen k ekonomické a politické krizi, ale také k paralýze státních institucí a neschopnosti vlády fungovat. Jinými slovy - k nevyhnutelnému rozpadu.
Míra konfrontace, do které si Rusko dovolilo dostat se se Spojenými státy, rostla velmi pomalu, a až do určitého okamžiku procházela jeho nová politika bez povšimnutí.
Ale pokud Spojené státy zvítězí, bude to Rusko, kdo zažije systémovou katastrofu. Po jistém typu „vzpoury“ by ruská vládnoucí třída byla potrestána nejen likvidací aktiv a konfiskací, ale i uvězněním. Stát by byl rozdroben, velká území by byla anektována a vojenská síla země by byla zničena.
Válka bude trvat, dokud jedna ze stran nevyhraje. Jakákoliv dohoda by měla být považována pouze za dočasné příměří – potřebné kvůli přeskupení sil, mobilizaci dalších zdrojů a k nalezení (ulovení) dalších spojenců.
Čtěte ZDE: Memento oděského masakru rok poté: Čeští náckové z havlistické kavárny již upalování "nepohodlných" civilistů veřejně tleskají. V sobotu se v Praze scházejí odpůrci válečných příprav
Rusko: autoritářské, ne autoritativní
Abychom znali celkový obraz situace, potřebujeme znát i postoj Ruska. Ten je klíčový k pochopení, čeho chce dosáhnout ruské vedení – obzvláště prezident Vladimir Putin. Mějme na paměti klíčovou roli, kterou Putin hraje v organizaci ruské mocenské struktury. Tento systém není autoritářský, jak mnozí tvrdí, ale spíše autoritativní – což znamená, že je založen ne na autokracii stanovené zákonem, ale na autoritě osoby, která systém vytvořila a pod jejímž vedením může fungovat efektivně.
Putin se během patnácti let, co je u moci, navzdory obtížné vnitřní a vnější situaci, pokusil maximalizovat roli vlády, zákonodárného shromáždění a dokonce i místních úřadů. To jsou zcela logické kroky, které by měly poskytnout systému úplnost, stabilitu a kontinuitu. Protože žádný politik nemůže vládnout navždy, je politická kontinuita, bez ohledu na to, kdo se dostane k moci, klíčem ke stabilnímu systému.
Putin jako klíč
Bohužel v tomto případě Vladimír Putin cíle tak úplně nedosáhl. Zůstává klíčovým prvkem systému, protože lidé vkládají důvěru v něj osobně. Mají mnohem menší důvěru v systém, představovaný veřejnými institucemi a jednotlivými úřady.
Bylo možno s velkou mírou jistoty předvídat, že do r. 2020 až 2025 období americké hegemonie bez jakéhokoliv střetu skončí a Spojené státy pak budou přemýšlet ne nad tím, jak vládnout světu, ale nad tím, jak odvrátit strmý vnitřní úpadek.
Tak se stalo, že se Putinovy názory a politické plány staly rozhodujícím faktorem v oblastech, jako je ruská zahraniční politika. Je-li fráze „bez Putina není Rusko“ přeháněním, pak fráze „to, co Putin chce, chce také Rusko“ odráží, dle mého, situaci celkem přesně.
Zaprvé, poznamenejme, že muž, který po patnáct let pečlivě vedl Rusko k jeho obrodě, tak činil v podmínkách americké hegemonie ve světové politice, spolu s významnými příležitostmi pro Washington jak ovlivňovat ruskou vnitřní politiku. Musel pochopit povahu boje a svých protivníků. Jinak by tak dlouho nevydržel.
Opatrné zkoušky síly
Míra konfrontace, do které si Rusko dovolilo dostat se se Spojenými státy, rostla velmi pomalu, a až do určitého okamžiku procházela jeho nová politika bez povšimnutí. Rusko například vůbec nereagovalo na první pokus o barevnou revoluci na Ukrajině v letech 2000 – 2002, tedy případ Gongadze, Kazetový skandál a protesty Ukrajina bez Kučmy (Georgij Gongadze byl ukrajinský novinář a filmový režisér gruzínského původu, který byl unesen a zavražděn v r. 2000. Kazetový skandál vypukl v r. 2000, po uveřejněný audionahrávek, kde Leonid Kučma údajně probíral potřebu umlčet Gongadzeho za to, že informoval o korupci na vysokých místech. V důsledku kazetového skandálu došlo na Ukrajině v letech 2000-2001 k masovým protestům proti Kučmovi, pozn. red.).
Rusko nesouhlasilo a dalo to najevo, ale do pučů, ke kterým došlo od listopadu 2003 do ledna 2004 v Gruzii a od listopadu 2004 do ledna 2005 na Ukrajině, aktivně nezasahovalo. V r. 2008 v Osetii a Abcházii už ale použilo své jednotky proti Gruzii, americkému spojenci. V r. 2012 v Sýrii ruská flotila demonstrovala svoji připravenost postavit se Spojeným státům a jejich spojencům v NATO.
A o rok později, v roce 2013, začalo Rusko přijímat ekonomická opatření proti režimu (Viktora) Janukovyče. Janukovyč tak měl motivaci pochopit, jak špatný nápad je podepsat asociační dohody s EU.
Putin čeká vítězství
Moskva nemohla zachránit Ukrajinu před státním převratem kvůli podlosti, zbabělosti a hlouposti ukrajinských vůdců – nejen Janukovyče, ale všech bez výjimky. Po ozbrojeném puči v Kyjevě v únoru 2014 vstoupilo Rusko do otevřené konfrontace s Washingtonem. Předtím byly konflikty prokládány zlepšováním vztahů. Ale na počátku r. 2014 se vztahy mezi Ruskem a Spojenými státy zhoršily rychle, a téměř okamžitě dosáhly bodu, který by v předjaderné éře automaticky znamenal vyhlášení války.
Jaderné mocnosti se nemohou střetnout přímo. Proto má obrovský význam jejich zdrojová základna. To je přesně důvod, proč si Rusko a Spojené státy zoufale konkurovaly při hledání spojenců v posledním roce.
Putin se v každém okamžiku pustil přesně do té míry sporu se Spojenými státy, kterou mohlo Rusko zvládnout. Pokud se Rusko nyní „nedrží zpátky“, znamená to, že Putin věří, že ve válce sankcí, válce nervů, informační válce, občanské válce na Ukrajině a v ekonomické válce může vyhrát.
To je první důležitý závěr ohledně toho, co Putin chce a co očekává. Očekává vítězství. A vzhledem k tomu, že je to puntičkář, který se snaží vyhnout jakýmkoli překvapením, můžeme si být jisti, že když bylo učiněno rozhodnutí necouvnout pod tlakem Spojených států, ale reagovat, ruské vedení má vítězství zaručeno dvakrát, ne-li třikrát.
V míru prohrají USA samospádem
Rád bych poukázal na to, že rozhodnutí vstoupit do konfliktu s Washingtonem nebylo učiněno v r. 2014, ani v r. 2013. Válka 8. srpna 2008 byla výzvou, kterou nemohly Spojené státy nechat bez trestu. Pak každá další fáze konfrontace pouze zvyšovala sázky.
Od r. 2008 do r. 2010 schopnost Spojených států – nejen vojensky či ekonomicky, ale i celkově – poklesla, zatímco schopnost Ruska se výrazně zvýšila. Hlavním cílem tedy bylo zvyšovat sázky pomalu, ne impulzívně. Jinými slovy, otevřená konfrontace, ve které se už nic nepředstírá a všichni chápou, že je válka, musela být odložena co možná nejdéle. Nejlepší by bylo vyhnout se jí zcela.
V podmínkách míru šel vývoj samospádem: každým dalším rokem Spojené státy slábly, zatímco Rusko posilovalo. Tento proces byl přirozený a nezvratný. Bylo možno s velkou mírou jistoty předvídat, že do r. 2020 až 2025 období americké hegemonie bez jakéhokoliv střetu skončí a Spojené státy pak budou přemýšlet ne nad tím, jak vládnout světu, ale nad tím, jak odvrátit strmý vnitřní úpadek.
Tudíž je jasné i to, jaké je Putinovo druhé přání: je jím udržet mír, či zdání míru, co nejdéle. Mír je výhodný pro Rusko, protože v podmínkách míru, bez enormních výdajů, získává stejné politické výsledky, ale v mnohem lepší geopolitické situaci. To je důvod, proč Rusko neustále nabízí olivovou ratolest. Stejně jako kyjevská junta zkolabuje v podmínkách míru na Donbase, tak i vojensko-průmyslový komplex a globální finanční systém vytvořený Spojenými státy jsou odsouzeny k sebezničení v podmínkách světového míru. Takto jsou ruské činy trefně popsány rčením slavného čínského vojevůdce Sun-c‘: „Největší vítězství je takové, které si nevyžaduje žádné bitvy.“
Bude Obama premiérem Zulu?
Washington není řízen bandou idiotů, bez ohledu na to, co se říká v ruských programech nebo píše na blozích. Spojené státy chápou dokonale situaci, ve které se nacházejí. Navíc také chápou, že Rusko nemá v plánu je zničit a je skutečně připraveno spolupracovat s nimi jako rovný s rovným. Jenže kvůli politické a socioekonomické situaci uvnitř vlastní země je pro ně taková spolupráce nepřijatelná.
Ekonomický kolaps a sociální exploze totiž v takovém případě pravděpodobně proběhnou předtím, než Washington (dokonce i za podpory Moskvy a Pekingu) stihne provést nezbytné reformy, obzvláště když vezmeme v úvahu, že EU bude muset ve stejné době prodělat reformu také. Navíc politická elita, která se objevila ve Spojených státech v posledních pětadvaceti letech, si zvykla na statut vlastníků světa. Skutečně upřímně nechápou, že se jim může někdo postavit.
Pro vládnoucí elitu ve Spojených státech (ani ne tak pro elitu podnikatelskou, jako pro byrokracii) je nepřijatelný přechod z postavení výjimečné země, která rozhoduje o osudu „podlidí“ ve zbytku světa, k „obyčejné“ zemi, která s nimi vyjednává na rovném základě. Je to zhruba stejné, jako kdybyste nabídli Gladstonovi nebo Disraelimu blahé paměti post premiéra království Zulu pod králem Cetshwayo kaMpandem. A tak, na rozdíl od Ruska, které potřebuje pro rozvoj mír, považují Spojené státy válku za životně důležitou.
Čtěte ZDE: Chartista píše ruskému velvyslanci: Zbraně s hákovými kříži opět proti vám. Mrtví by prezidenta Zemana v jeho cestě do Moskvy podpořili. Společně musíme zabránit další válce
Hlavní problém: Rusko vede v boji o zdroje
Každá válka je zpravidla boj o zdroje. Typicky je vítězem ten, kdo má více zdrojů a může nakonec zmobilizovat více jednotek a vyrobit více tanků, lodí a letadel. Avšak někdy ti, kteří jsou strategicky znevýhodněni, mohou situaci změnit taktickým vítězstvím na bojišti – příkladem jsou války Alexandra Velkého či Bedřicha Velkého, jakož i Hitlerova kampaň v letech 1939-1940.
Jaderné mocnosti se nemohou střetnout přímo. Proto má obrovský význam jejich zdrojová základna. To je přesně důvod, proč si Rusko a Spojené státy zoufale konkurovaly při hledání spojenců v posledním roce. Rusko v tomto boji zvítězilo. Spojené státy se mohou spolehnout jako na spojence jen na EU, Kanadu, Austrálii a Japonsko (a ne vždy bezpodmínečně), zato Rusko dokázalo zmobilizovat podporu BRICS, aby se pevně ukotvilo v latinské Americe, a začalo vytěsňovat Spojené státy v Asii a v severní Africe.
Bez ohledu na Putinova přání a zájmy Ruska je jasné, že vzhledem k celkové rovnováze moci, jakož i prioritám a schopnostem protagonistů, válka, která měla skončit vloni v rámci hranic Ukrajiny, se téměř jistě přelije do Evropy.
Samozřejmě, že to není jasně patrné, ale pokud vezmeme v úvahu výsledky hlasování v OSN, a budeme-li předpokládat, že nedostatek oficiální podpory Spojeným státům znamená opozici a tudíž podporu Ruska, ukazuje se, že země napojené na Rusko dohromady produkují asi 60% světového HDP, mají více než dvě třetiny populace a zaujímají více než tři čtvrtiny zemského povrchu. Rusko tedy skutečně bylo schopno zmobilizovat více zdrojů.
Odpověď: past na Ukrajině
V tomto ohledu měly Spojené státy dvě taktické možnosti. První se zdála mít větší potenciál a byla jimi použita od prvních dnů ukrajinské krize.
Byl to pokus donutit Rusko vybrat si mezi situací špatnou a ještě horší. Rusko mělo být donuceno akceptovat nacistický stát na svých hranicích a tím i dramatickou ztrátu mezinárodní autority a důvěry a podpory spojenců. Po krátkém období by se stalo zranitelným vnitřními a vnějšími pro-americkými silami, bez jakékoliv možností přežít.
Nebo mohlo poslat svoji armádu na Ukrajinu, vymést juntu dříve, než se zorganizovala, a obnovit legitimní vládu Janukovyče. To by však vedlo k obvinění z agrese vůči nezávislému státu a z potlačování lidové revoluce. Taková situace by měla za následek vysokou míru nesouhlasu u Ukrajinců a potřebu neustále vynakládat výrazné vojenské, politické, ekonomické a diplomatické zdroje na udržení loutkového režimu v Kyjevě, protože žádná jiná vláda by za takových okolností možná nebyla.
Záložní taktika spálené země
Rusko se tomuto dilematu vyhnulo. Nedošlo k žádné přímé invazi. Je to Donbas, kdo bojuje proti Kyjevu. A zatímco Američané musejí pumpovat nedostatkové zdroje směrem ke k zániku odsouzenému loutkovému režimu v Kyjevě, Rusko může stát stranou a činit mírové návrhy.
Takže nyní Spojené státy nasadily záložní taktiku. Ta je stará jako lidstvo samo. To, co nelze udržet a bude převzato nepřítelem, musí být co nejvíce poškozeno, aby bylo vítězství pro nepřítele dražší, než porážka, protože všechny jeho zdroje budou použity na obnovu zničeného území. Spojené státy proto přestaly pomáhat Ukrajině čímkoliv, vyjma politické rétoriky. A ještě vybízejí Kyjev, aby rozšiřoval občanskou válku v celé zemi.
Ukrajinská země musí být spálena. Nejen v Doněcku a Luhansku, ale i v Kyjevě a Lvově. Úkol je jednoduchý: zničit sociální infrastrukturu co nejvíce a zanechat populaci na samém pokraji přežití. Pak budou populaci Ukrajiny tvořit miliony vyhladovělých, zoufalých a po zuby ozbrojených lidí, kteří se budou vraždit pro jídlo. Jediným způsobem, jak toto krveprolití zastavit, by byla masivní mezinárodní intervence na Ukrajině (domobrana samotná situaci nezvládne) a masivní finanční injekce, aby se nakrmila populace a obnovila ekonomika, dokud se Ukrajina nebude schopna krmit sama.
EU jako spojenec?
Je jasné, že všechny tyto náklady padnou na Rusko. Putin správně věří, že nejen rozpočet, ale i veřejné zdroje obecně včetně vojenských, budou v tomto případě přetíženy, a možná by nestačily vůbec. Proto je jeho cílem nedovolit, aby Ukrajina explodovala dříve, než domobrana dostane situaci pod kontrolu. Klíčovým cílem je minimalizovat počet obětí a míru zničení země a zachránit co největší část ekonomiky a infrastruktury velkých měst, aby populace nějak přežila. Pak už se o nacistické hrdlořezy postarají sami Ukrajinci.
Zdánlivě zůstává situace stejná; mír za téměř jakýchkoliv podmínek je stále pro Rusko prospěšný. Změnila se jen jedna věc, ale ta má obrovský význam: veřejné mínění.
V tento okamžik se objevuje pro Putina spojenec ve formě EU. Protože Spojené státy se vždy pokoušely použít evropské zdroje ve svém boji s Ruskem, EU, která již byla oslabena, dosahuje bodu vyčerpání a musí se vypořádávat s vlastními dlouho zahnívajícími problémy.
Pokud se nyní Evropa dostane do situace, v níž bude mít na své východní hranici zcela zničenou Ukrajinu, ze které budou miliony ozbrojených lidí utíkat nejen do Ruska, ale také do EU, a brát si sebou domácí kratochvilné hrátky jako pašování, střílení a terorismus, EU nepřežije. Lidové republiky Novoruska však budou sloužit jako nárazníková zóna pro Rusko.
Nespolehlivý partner bude zničen
Evropa se nemůže konfrontovat se Spojenými státy, ale smrtelně se obává zničené Ukrajiny. Proto se poprvé za dobu celého konfliktu prezident Hollande a kancléřka Merkelová nejen pokoušejí sabotovat americké požadavky (uvalují sice sankce, ale „jen trochu“), ale činí také omezené nezávislé kroky s cílem dosáhnout kompromisu – možná ne míru, ale aspoň příměří na Ukrajině.
Pokud Ukrajina vzplane, bude hořet rychle. Ale pokud se EU stala nespolehlivým partnerem, který je připraven ne-li se přesunout do ruského tábora, tak aspoň zaujmout neutrální postoj, bude Washington, věrný své strategii, nucen zapálit Evropu.
Je jasné, že řada občanských a mezistátních válek na kontinentu plném všemožných zbraní, kde žije více než půl miliardy lidí, je mnohem horší, než občanská válka na Ukrajině. Atlantik odděluje Spojené státy od Evropy. Dokonce i Británie by mohla doufat, že zůstane v klidu za kanálem. Ale Rusko a EU sdílejí velmi dlouhou hranici.
Čtěte ZDE: První „humanitární válka“: Předvoj EU na americkém Severu instaloval otroctví. Bojujeme stejný zápas proti Zlu. Světový četník a imperátor vznikl na čistém násilí. Šíří ho dál. Zvítězí?
Chce Rusko (ještě) mír v Evropě?
V zájmu Ruska vůbec není požár sahající od Atlantiku po Karpaty, zvláště když území od Karpat po Dněpr stále doutná. Proto je dalším Putinovým cílem pokud možno zabránit nejhorším důsledkům vzplanutí na Ukrajině a v Evropě. Takovému výsledku je ale nemožné zabránit zcela: pokud Spojené státy chtějí válečný požár zažehnout, tak vzplane. Proto je nezbytné být alespoň schopen rychle plameny uhasit, aby se zachránilo to nejcennější.
Tudíž aby ochránil legitimní zájmy Ruska, považuje Putin mír za životně důležitý. Je to mír, co umožní dosáhnout tohoto cíle s maximálním účinkem za minimálních nákladů. Ale protože mír již není možný a příměří se stávají teoretičtějšími a křehčími, potřebuje Putin skončit válku co nejdříve.
Ale chci zdůraznit, že pokud bylo možné dosáhnout kompromisu před rokem za těch nejpříznivějších podmínek pro Západ (Rusko by stále dosáhlo svých cílů, ale později – což je malý ústupek), nyní již možný není, a podmínky se progresivně zhoršují. Zdánlivě zůstává situace stejná; mír za téměř jakýchkoliv podmínek je stále pro Rusko prospěšný. Změnila se jen jedna věc, ale ta má obrovský význam: veřejné mínění. Ruská společnost touží po vítězství a odvetě. Jak jsem poukázal výše, ruská moc je autoritativní, spíše než autoritářská; proto na veřejném mínění v Rusku záleží - na rozdíl od „tradičních demokracií“.
Válka je jistá
Putin si může udržet svoji roli základního pilíře systému jen dotud, dokud má podporu většiny populace. Pokud o tuto podporu přijde, celý systém ztratí svoji stabilitu, protože žádná jiná postava jeho velikosti se z vod ruské politické elity zatím nevynořila. Jenže moc si může udržet svoji autoritou jen tak dlouho, dokud úspěšně ztělesňuje přání veřejnosti. Tudíž porážka nacismu na Ukrajině, dokonce byť jen diplomatická, musí být jasná a nesporná – pouze za takovýchto podmínek je ruský kompromis možný.
Neboli bez ohledu na Putinova přání a zájmy Ruska je jasné, že vzhledem k celkové rovnováze moci, jakož i prioritám a schopnostem protagonistů, válka, která měla skončit vloni v rámci hranic Ukrajiny, se téměř jistě přelije do Evropy.
Můžeme jen hádat, kdo bude úspěšnější – Američané se svou plechovkou benzínu, nebo Rusové s hasičákem? Ale jedna věc je naprosto jistá: mírové iniciativy ruských vůdců budou omezeny nejen jejich přáními, ale i jejich skutečnými schopnostmi. Je marné bojovat jak s přáním lidu, tak s během historie. Ale když se shodují, pak může moudrý politik udělat jen jedinou věc: pochopit je a pokusit se je podpořit za každou cenu.
Ukrajina se stane částí Ruska
Okolnosti popsané výše činí extrémně nepravděpodobným, že zastánci nezávislého státu Novorusko se dočkají naplnění svých přání. Vzhledem k rozsahu blížícího se požáru není určení osudu Ukrajiny jako celku příliš složité, ale zároveň to nepřijde levně.
Je jen logické, že se Rusové ptají: pokud v Novorusku, které jsme zachránili před nacisty, žijí naši krajané , proč to má být oddělený stát? Pokud ovšem chtějí tito Ruskové žít v odděleném státě, proč by mělo Rusko obnovovat jejich města a továrny?
Na tyto otázky je jen jedna rozumná odpověď: Novorusko by se mělo stát součástí Ruska (obzvláště proto, že má dost bojovníků, ačkoliv vládnoucí třída je problematická). A pokud se část Ukrajiny může připojit k Rusku, proč ne celá? Obzvláště když s veškerou pravděpodobností v době, kdy tato otázka přijde na přetřes, již Evropská unie pro Ukrajinu nebude alternativou k Eurasijské unii.
Mír je lepší volbou
Následně bude rozhodnutí opětovně se připojit k Rusku učiněno sjednocenou federativní Ukrajinou, a ne nějakým subjektem bez jasného statutu. Myslím, že je předčasné překreslovat politickou mapu. S největší pravděpodobností bude konflikt na Ukrajině ukončen koncem tohoto roku. Ale pokud Spojené státy dokážou rozšířit konflikt do EU (a pokusí se o to zcela jistě), zabere konečné vyřešení územních otázek nejméně několik let, a možná více.
V jakékoliv situaci máme prospěch z míru. V podmínkách míru ruská zdrojová základna roste a noví spojenci (bývalí partneři Spojených států) přecházejí na ruskou stranu. Washington je postupně odsouván dále a dále k okraji dění. Tím vší se stává „územní restrukturalizace“ v geopolitické válce mnohem jednodušší a méně nepříjemnou. Obzvláště pro ty, kteří jsou „restrukturalizováni“.
Zdroj zde a zde.
