Začaly prázdniny a současně udeřila vedra. Kdo by tento okamžik již od dětských let nemiloval? Všichni si jej v sobě neseme. A skrze své potomky, máme-li je, tento pocit začátku období bezstarostnosti a volnosti v sobě každoročně znovu obnovujeme. Léto budiž pochváleno, říká klasik. Opojení měsíci plodnosti u nás bezprostředně souvisí s prázdninami snad ještě více než v jiných zemích. Jakmile děti nechodí do školy, dospělí „přepnou“ v hlavách na jinou rychlost.
I mnozí z těch statečných, kteří se ve školním roce kupodivu stále ještě zajímají o věci veřejné (s malým v), náhle jako by měli za to, že události kolem nás se stávají jakousi přírodní mechanikou zničehonic méně důležité. Jistě k tomu napomáhají i média, pro která jsou prázdniny vyhlášením „okurkové sezóny“ – i když v tomto ojedinělém případě není jisté, co je příčina a co důsledek. Je to ale tak doopravdy? Neměli bychom být v červenci a srpnu naopak ostražitější než kdy jindy?
V závětří
Pokud chce někdo před veřejností něco ukrýt, přesněji řečeno udělat něco, co by jinak veřejným míněním cloumalo, udělá to přes prázdniny. Největší změna politických poměrů v zemi následující po prokurátorsko-policejním svržení vlády Petra Nečase proběhla přes prázdniny. Ústavní puč v roce 2009 byl bez zájmu médií a veřejnosti rovněž připraven během července a srpna.
Nikdo tehdy nevěřil, že by ústavní soud mohl kývnout na absurdní „žalobu“ jednoho poslance a suspendovat základní znak demokratického státu – nezměnitelný „železný“ termín vyhlášených všeobecných voleb. A přece se to stalo. Léto bylo pro spiklence ideálně klidným prostorem pro vyjednávání. Když po prázdninách padl šokující verdikt, který zahájil destrukci klasického politického systému v naší zemi, všichni jen zírali.
Začíná zřejmě krásné „prázdninové léto“ a bylo by bláhové komukoli ho kazit “preventivním strašením“
Také války vypukají obvykle přes léto. Ta první světová 28. července. Právě před několika dny (22. června 1941) jsme si někteří připomněli „operaci Barbarosa“, den, kdy Hitler zaútočil na Sovětský svaz a z války „evropské“ se opět stala světová.
Milión na pochodu
Na východě Ukrajiny pokračují boje, kterých si (kromě Protiproudu) momentálně média skoro nevšímají. Kdykoliv se ale mohou stát velkým problémem i pro nás. Boje totiž neprobíhají jen v Donbasu, ale přesunují se – v zatím trochu jiné podobě – do ukrajinského vnitrozemí, do kanceláří pučistické vlády. Každým dnem hrozí státní bankrot. Ten by pro nás mohl mít okamžité důsledky v tom, že uprchlická vlna z jihu by nabrala směr z východu.
Stačil by milión vyhladovělých Ukrajinců – a vzrušené debaty o kvótách pro přijetí „uprchlíků“ (povinných či dobrovolných), které nám nařizuje Brusel, by se nám mohly rázem zdát jako pohádka máje. Stačili bychom uzavřít hranice? A udělala by to vláda, která si zatím hraje s českou veřejností na schovávanou? Na jedné straně sice hlasitě povinné kvóty odmítá, na druhé začíná budovat nové uprchlické tábory.
Čtěte ZDE: Odtajněné dokumenty: Islámský stát instalovali Američané. Stejně tak al-Kajdu. „Elektrický Majdan“ v Arménii – rukopis tentýž. Hordy uprchlíků nejsou žádní azylanti. Máme žnout, co ONI zaseli
Brusel nám spílá
To je ale pro naše „evropské vládce“ málo. Jeden z nejvyšších bruselských byrokratů, ředitel pro migraci a ochranu (to je panečku funkce!) při Evropské komisi Laurent Muschel nám právě přijel vynadat. Co prý si dovolujeme vůbec pochybovat o tom, že jsme běžence povinni přijmout? „V letech 1968 a 1969 od vás odešlo na sedmdesát tisíc lidí na Západ. Teď je i na vás, abyste ukázali svou solidaritu," domlouvá zaostalým Středoevropanům. Něco podobného, jako když francouzský prezident nám při jiné příležitosti vzkázal, že jsme propásli dobrou příležitost držet... ústa.
Berte tyto řádky jako nesmělé upozornění člověka, který se dlouhá léta pohyboval blízko nejvyšších pater českého politického života
Tento typ vydírání je ovšem absurdní. Jednak v té době nehrozila žádná skutečně masová migrace, jednak šlo o uprchlíky ze stejného civilizačního okruhu, kteří se vzápětí adaptovali. A určitě nehrozili teroristickými útoky, uřezáváním hlav a zaváděním práva šarí’a v hostitelských zemích. Taková pitomost může rezonovat maximálně v „pražské kavárně“, která zbytku společnosti spílá do xenofobů – aniž si uvědomuje, že si protiřečí: Xenofobie je strach před neznámým. My ale velmi dobře víme, kdo jsou ti lidé zač.
Vedra všechno spláchnou
V Praze mezitím proběhly ve dvou dnech dvě demonstrace právě na toto téma. Žádné masovky to nebyly. Sešly se několika hlavé skupiny obdivuhodných lidí, kteří jsou dost aktivní na to, aby je blížící se vlna „uprchlíků“ nechávala klidné až do okamžiku, kdy k nám dorazí. Připočteme-li brněnskou demonstraci, přesně to vyjadřuje všeobecnou lidovou skepsi k veřejným projevům odporu. A nyní si k tomu přimysleme vlnu afrických veder, jež má nás v příštích dnech zasáhnout – a je definitivně vymalováno. Jediná veřejná prostranství, na kterých se „lid“ bude ochoten sejít demonstrovat nějaký společný názor, jsou koupaliště, rybníky a řeky.
Nic proti tomu. Chraň Bůh, aby to vyznělo jako spílání! V zásadě nelze mít proti tomu žádné námitky. Lid je u nás už dávno poučen, že bez ohledu na jeho mínění se světodějné události přes naši zem převalí tak jako tak. Politické elity nás v kritických chvílích vždycky zklamaly. Jenže to je pouze jedna stránka věci. Jde také o podmínky, za kterých se tak stane. Jestliže pouze sklopíme hlavy a veškerou aktivitu si „odhudráme“ tak nanejvýš na internetových „diskusích“, Pán Bůh (v jehož ochranu navíc už ani většinově nevěříme) s námi.
Tance
Evropští lídři – upřeně sledováni mediálním mainstreamem – si budou teď ještě pár dní hrát ustarané melodie k tanečkům s Řeckem – kam mezitím v klidu pocestují naši dovolenkáři, aniž tam něco zvláštního proti minulým letům zaznamenají. Optimální téma pro „okurku“: Bude se vzrušeně psát a vysílat, aby na koupalištích bylo co číst. Samozřejmě že k ničemu nedojde. Řecko nikdo ze zajetí eura nepustí – nemluvě o tom, že ono samo ani nechce. Ví, že nejde o peníze, ale o výstavbu pohodlného „sběrného tábora“ pro domácí (evropské) „uprchlíky“. Nakonec si tak jako tak všichni padnou do náruče, Syriza neSyriza.
V Americe mezitím proběhne velké vojenské cvičení (Jade Helm 15), které ze všeho nejvíce připomíná nácvik na potlačení lidové vzpoury. ISIL bude dál uřezávat hlavy, pokud nevymyslí něco ještě hrůznějšího, aby to prázdninová média mohla pořádně rozmáznout. Jistě přijde ještě nějaký ten atentát v evropské metropoli nebo v některém z oblíbených letovisek.
Čtěte ZDE: Václav Klaus: Dvě cesty do dvou velmi odlišných zemí – Rusko a USA. Obě se vzájemně potřebují. Někteří to vědí. 4:5 - podivné rozhodnutí bez politické legitimity. Záchodky v letadlech: proč o tom Orwell nepsal?
Všechno dobře dopadne
Začíná zřejmě krásné „prázdninové léto“ a bylo by bláhové komukoli ho kazit “preventivním strašením“. Berte tyto řádky proto pouze jako nesmělé upozornění člověka, který se dlouhá léta pohyboval poměrně blízko těch nejvyšších pater českého politického a veřejného života: Léto nikdy nebylo klidné, ačkoli to veřejnost zpravidla téměř nevnímala. A to nemyslím jen na téměř pravidelné vládní krize.
Není proto rozumné úplně „vypnout“ pozornost. Během následujících dvou měsíců zcela určitě dojde k mnoha zásadním událostem, které se v nejlepším případě „odhalí“ až zpočátku podzimu. Budeme se samozřejmě snažit, abyste o nich byli informováni s dostatečným předstihem.
Za celý Protiproud přeji všem, aby si „prázdniny“ co nejlépe užili. Znalost souvislostí a jistá „preventivní“ skepse mi napovídá, že bych měl říci: Kdo ví, kolik krásných dní má tato civilizace před sebou, než se vlastní nezadržitelnou „mechanikou“ zničí. Ale současně mi v takové chvíli okamžitě vytane na mysli něco mnohem podstatnějšího, co vypadá možná ještě nepravděpodobněji:
Všechno dobře dopadne.
Jak stále opakuje Filip Henslowe, onen napohled poněkud potrhlý majitel divadla v půvabném filmu Zamilovaný Shakespeare uprostřed největších krizí. Když už to vypadá, že se opravdu všechno definitivně zhroutí, všichni šílí a ztrácejí naději, on s úsměvem vysloví právě tuto „mantru“.
„Nevidíš, co se děje? Jak by to mohlo dobře dopadnout!? “ křičí na něj. A on s nadpozemským úsměvem odpovídá: „Nevím. Zázrakem." („I dont know. It's a mystery“).
A na jeho slova kupodivu vždycky dojde. V tom filmu. Mnozí z nás vědí, že nakonec i v životě. Jak? Zázrakem.
Krásné léto všem!
