V rozmezí tří týdnů jsem byl na třech krátkých zahraničních cestách. Žádná z nich mi toho nedala tolik, abych z toho uměl vytvořit samostatný text, ale všechny byly moc zajímavé. Proto tyto nestandardní, trochu „pomíchané“ poznámky. Pomíchané, ale časovou sekvenci dodržující.
Byznysmeni ve svetrech a "multikulti" Londýn
Začnu víkendem v Londýně. Již páteční ranní let z Prahy do Londýna společností British Airways byl zvláštní. V zaplněné business class seděli – oproti obvyklým byznysmenům v oblecích a kravatách – muži bez kravat, ve svetrech a džínách. Místo úřednických aktovek a kufříků měli batůžky. Opakuji, byla to drahá – na krátký let vlastně zbytečná – business class. To už se móda (a společenské normy) tak změnily? Nebo jsou evropští cestující tak bohatí?
Zcela zacpaná magistrála z letiště Heathrow do centra Londýna – cesta autem trvala stejně dlouho jako let z Prahy – vedla k tomu, že řidič zabočil do – pro mne neznámých – malých předměstských ulic. Prvních pět-osm kilometrů bylo i pro někoho, kdo si myslí, že toho o odvěkém kosmopolitismu Londýna ví dost, zcela překvapivých. To nebyla žádná multikulturalita, to byla monokulturalita. V těchto místech nešel po ulici ani jeden bílý Angličan.
Obchody, firmy, restaurace se jmenují Himalaya Shopping Center, Tandoori Restaurant, Damascus Taste, Pasha Hairdresser, ale i Polish Food a dokonce tam byl velký neonový nápis Mlieczko. Nic českého tam nikde není, snad jen na ulicích české škodovky. Teprve s přibližováním se k centru Londýna nastávala jistá „multikulturalizace“.
Islámský stát je šílený, ale málo se připomíná to, že ho vytvořil Západ
Našince zaujme i nekonečné množství malých obchodů a firem. Probíhající přirozený evoluční vývoj ono „malé“ v Londýně nezničil. Nejsou tam vidět žádná obří nákupní centra. Takový postupný vývoj jsme po pádu komunismu mít nemohli a zabránit naprosto nepřiměřenému nárůstu velkých nákupních center a jimi prováděné likvidaci „malých“ se nám nepodařilo. Byli bychom (a byli jsme!) označováni za nedostatečné liberály. Je však evidentní, že zabrzdit to by bez administrativního státního zásahu nebylo možné.
Cameron v referendové pasti
Londýn je přecpaný lidmi i auty. Lokty jsou na ulicích potřeba, odvážné řízení aut také. Platí to pro pátek v 11 hodin v noci, pro sobotu v šest v podvečer, i pro neděli v 11 ráno. Fotbalový match lokální Sparty a Slavie, hrající však až ve 3. anglické lize, přilákal 60 000 diváků.
K politice snad jen dvě poznámky. Britští labouristé po prohraných parlamentních volbách zareagovali právě ve chvíli, když jsem tam byl, velmi racionálně. Ač celá kampaň jejich strany byla založena na odmítání referenda o vystoupení Velké Británie z EU, nečekaně oznámili, že díky volbám pochopili, že si britští voliči takové referendum přejí, a že právě proto jsou i oni pro jeho konání.
Tento jejich chytrý obrat je velkým zvětšením problému Davida Camerona. On to referendum totiž moc nechtěl. Chtěli ho jeho voliči a straníci (někteří), a teď se – nečekaným volebním výsledkem – chytil do vlastní pasti. Uvidíme, jak se z ní a la Houdini dostane.
Čtěte ZDE: Václav Klaus: Konflikt mezi Ruskem a Západem je umělý. Ukrajinská krize je řízena zvnějšku. Kyjevské elity sázejí na útlak vlastních občanů a čekají na pomoc. Nepřijde. Rozpad Západu?
Islámský stát a jeho zvěrstva: Nahraditelní lidé?
Druhá poznámka je z jiného soudku. Islámský stát je šílený, ale málo se připomíná to, že ho vytvořil Západ. Přesně to nedávno řekl v rozhovoru pro Parlamentní listy Ladislav Jakl. Vytvořili ho podle něho ti, kteří „pomocí muslimských extremistů vedou už čtyři roky válku v Sýrii proti nábožensky a etnicky nejtolerantnějšímu režimu v oblasti“. Jednou věcí je, že není možné než rezolutně odmítat existenci a praktiky Islámského státu.
To, že chce zničit památky v Palmýře je barbarství, ale to nic nemění na tom, že jsem byl šokován článkem v nedělních Sunday Times (autorkou byla žena, Janice Turner), že je sice hrozné, že islámisté v Iráku a Sýrii zabili stovky tisíc lidí, ale že lidé jsou nahraditelní (protože jsou „expendable“, jak říká autorka), zatímco staré památky nikoli. Proto je ničení památek – podle ní – větší škoda. Článek jsem si pro jistotu přečetl několikrát.
Ostrov klidu Lichnštejnsko
Konference liberálů (klasických evropských liberálů, neplést s americkými liberály obamovského typu) v lichtenštejnském Vaduzu je pro mne každoroční krátké, ale moc milé přesazení z městské civilizace, ve které se většinou pohybujeme, do neuvěřitelně klidného prostředí, do zeleně, do panství vysokých hor.
Lichtenštejnsko je malinká zemička, 37 tisíc obyvatel, několik městeček a vesnic, ticho, žádní lidé ani auta. Hranici se Švýcarskem a Rakouskem nikdo nehlídá, přesto je cítit přísnost a nejsou vidět žádné nepořádky. Také se tam neprojevuje žádný multikulturalismus. Vládne osvícený Hans Adam a jeho rodina. První den je večeře – každoročně ve stejné restauraci mezi vinicemi – a pije se lahodné víno z knížecích sklepů, bílé z knížecích vinic v dolním Rakousku, červené z knížecích vinic v Lichtenštejnsku.
Svět je to malý. Při drinku před večeří se ptám jedné elegantní dámy, když už jsme se sklenkou v ruce „vyřešili“ otázku eura a avizovaného zrušení hotovostních peněz, zda žije v Lichtenštejnsku. Jednoduše odpovídá, já se jmenuji Liechtenstein. Byla to manželka jednoho z princů, bratrů knížete.
Tři cesty, tři města, tři odlišná setkání, tři velmi odlišné země
Konference – letos byl již 11. ročník – se odehrává pod jménem jednoho z velkých ekonomů rakouské školy Gottfrieda von Haberlera. Není sice tak známý i neekonomům jako intelektuální „celebrity“ Mises a Hayek, ale ve své době byla jeho kniha Prosperity and Depression neméně slavná. Stejně jako další „Rakušané“ odešel ve 30. letech před Hitlerem do USA a žil tam až do své smrti v polovině 90. let.
Někdy před 20 lety jsem přednášel v prestižním washingtonském American Enterprise Institute a do první řady si přišel sednout 95ti letý Haberler. Bylo to pro mne něco jako zjevení něčeho neskutečně minulého. Jeho slavnou knihu jsem studoval někdy v roce 1965 a už tehdy to byl pro nás autor minulosti. Lidé, kteří jezdí na tyto konference, Haberlerovo dílo i dnes velmi oceňují, i když se před půl stoletím zdálo, že je vyvráceno Keynesem.
Socialismus je nezničitelný
Hned v úvodu si moderátor pohrál s dnes už výrazně odmítanou myšlenkou Fukuyamy o „konci historie“, a řekl, že se v současnosti spíše jedná o „end of thinking“, o konec myšlení. To se mi zdálo být velmi výstižné. Měl jsem úvodní vystoupení celé konference (lze nalézt anglicky na www.klaus.cz). Před mnoha měsíci jsem akceptoval – bez velkého přemýšlení – návrh názvu svého vystoupení „Jaké lekce si odnášíme z členství v EU“, ale teprve při psaní svého projevu jsem pochopil, že si z členství v EU žádné lekce neodnášíme, protože jsme to, co se děje v EU – alespoň někteří z nás – čekali. Poznatkem z EU, ale ne úplně překvapivým a vůbec ne výlučně s EU spojeným, je pro mne snad jen to, že je socialismus nezničitelný.
Lichtenštejnsko je také v měnové unii, se Švýcarskem, a prožívá stejné problémy jako kterákoli jiná země, když kurs její měny není vytvářen pro ni a neodpovídá její ekonomické realitě. V lednu skončila „devizová intervence švýcarské centrální banky“ a švýcarský frank v důsledku předchozí zcela zbytečné politiky (jak podobné s námi!) poskočil výrazně nahoru. Na menší, a tudíž i nevyhnutelně plošší lichtenštejnskou ekonomiku to má horší dopady než na větší a diverzifikovanější ekonomiku švýcarskou.
Čtěte ZDE: Karetní totalita před branami: Peníze na našem účtu nejsou naše. Plastová karta jako symbol konce občanských svobod. Řecko je první na řadě. Tajemná naděje mimo dosah tyranů
Zrušení hotovostních peněz
Velkým tématem ve Švýcarsku a Lichtenštejnsku jsou výhrůžky politicky korektních politiků, pro boj s korupcí ochotných obětovat vše – i lidskou svobodu – že by měly být brzy zrušeny veškeré hotovostní peníze. Někomu se to může zdát být projektem či plánem do nekonečně vzdálené budoucnosti, ale já si myslím, že to nastane daleko dříve, než si myslíme. I moje generace se toho dožije.
Hlasy ze Švédska, Dánska, ale i USA znějí stále silněji a začne to zdánlivě nevinně rušením velkých bankovek. (Dánsko před víkendem oznámilo, že to bude už od roku 2016!) Politicky korektní, na svobodu (kromě své vlastní) nereflektující politici, chtějí mít co nejdříve každou naši peněžní transakci pěkně pod kontrolou, chtějí vědět, kdy a kde (a za kolik) jsme tu či onu konkrétní věc kupovali. To už bude opravdu orwellovský svět.
Ubráníme se mu?
Sice málo realistický, ale zajímavý se mi zdál nápad jednoho z účastníků vaduzské konference přidat do parlamentu ještě třetí komoru, která by měla jediný úkol: rušit existující zákony. Do takové parlamentní komory bych se hlásil. (Variantou by mohlo být i to, že by každý schválený zákon měl předem danou délku své platnosti.)
Řecké čekání na zázrak
Mou třetí cestou bylo Řecko, Athény, účast na každoročním „Athénském semináři“. Leckdy bývá mimo Athény, suchozemec z Prahy radši navštíví seminář u moře na Krétě, ale i Athény a hotel Hilton v centru města jsou pěkné. Konference je v nejvyšším patře hotelu, a proto se celé hodiny – kdykoli zvednu hlavu – dívám na Akropolis. Vypadá jako kulisa. Ani superluxusní hotel, ani starověká památka však o řecké dnešní realitě nic nevypovídají.
Řecko je beznadějně zadlužené a to nemůže být považováno za normálnost
Začal jsem tyto zápisky popisem zacpané magistrály z Heathrow do Londýna. V Řecku je dálnice z letiště do Athén zcela prázdná. Přímo symbolizuje řecký problém. Zadlužení se (částečně při přípravě olympijských her v roce 2004), masivní budování infrastruktury (nikoli industrializace), náraz finanční a ekonomické krize, propuknutí dluhové krize, beznadějné neřešení situace dlouhých pět let, čekání na zázrak.
Z hotelového pokoje pozorně prohlížím domy na protější straně ulice. Zodpovědně mohu posoudit pět protějších domů, ostatní jsou příliš daleko. Všech pět pětipatrových domů je prázdných, zavřených, nesvítících, se zataženými žaluziemi. Z druhé strany hotelu jsou dva obří jeřáby a rozestavěná budova rekonstruovaného muzea – práce byly zastaveny. Řecký účastník konference mi říká, že když půjdu ulicemi, zjistím, že 40-50 % obchodů zavřelo svůj byznys.
První sekce konference je o Řecku. Jsem zděšen, že mnoho účastníků napjatě čeká, jak dopadnou večerní, či zítřejší, či jakkoli jiné rozhovory mezi řeckou vládou a EU (a ECB a MMF). Přesto řada lidí v sále souhlasně kývá hlavou, když říkám – k šoku všech Řeků – že jsou dnešní negociace zcela nedůležité, protože se v podstatě vůbec nedotýkají řešení řeckého problému.
Pořád zde nikdo kromě mne – ze zdvořilosti nebo z opravdového nechápání problému – nezmiňuje odchod z eurozóny. Někteří se toho děsí (věří katastrofickým scénářům), jiní si myslí, že odchod z eurozóny rovná se odchod z EU (což je nesmysl) a dokonce odchod z Evropy (dvojnásobný nesmysl!). Opakovaně musím zdůrazňovat, že Evropa je něco jiného než Evropská unie. Že to záměrně neodlišuje na konferenci přítomný, eurofanatický německý europoslanec (předseda zahraničního výboru Evropského parlamentu) Elmar Brok, je logické. Ale proč se pořád říká, že ten či onen je proevropský či protievropský (a ne pro EU nebo proti EU), to nechápu.
Neexistence politické alternativy v Řecku
Řekové jsou rozpolcení. Nelíbí se jim Syriza a její představitelé, ale současně přiznávají, že dnes v Řecku nikdo jiný není, že není žádná politická alternativa. Trpí tím, že začínají vypadat jako kterákoli jiná balkánská země, ale strašně se zlobí, když jim říkám, že součástí Balkánu jsou. Orientují se na zaplacení dluhů (resp. spíše na odpuštění, restrukturalizaci, odložení splácení dluhů) a nemluví o tom, co bude „day after“, co udělá (nebo neudělá) Řecko samo se sebou. Nebylo tam jediné vystoupení, jediný diskusní příspěvek na toto téma. Ve vzduchu je hypotéza (spíše víra), že bez obřích dluhů bude všechno v pořádku. Podle mého názoru nastane business as usual, což – přeloženo do češtiny – znamená vytváření nových dluhů.
Měli bychom být rádi, kdyby si někdo východní Ukrajinu vzal a postaral se o ni
Pravidelná účastnice Athénského semináře Anna Diamantopoulou, bývalá eurokomisařka a bývalá ministryně školství řecké vlády, mluví velmi nejasně o reformách, ale jasněji o odložení splátek dluhu a o investičním plánu (z peněz EU). Nevěřím svým očím, když i bývalá eurokomisařka (minimálně 5 let v Bruselu) mluví o chybách Německa a o jeho aroganci (!). Že dojde k bankrotu země a jejímu faktickému rozpadu, nepřipouští. Jiní Řekové mluví o už dnes probíhajícím zavírání lokálních nemocnic a policejních stanic.
Když jsem psal tyto v Řecku nepříjemné věty, Zeus se rozzlobil a ve věčně slunečném Řecku (podle cestovních kanceláří) spustil bouřku, hromy, blesky a prudký déšť. Dnes je v Praze tepleji. Ale nepřízeň počasí rychle přestala.
Byl jsem požádán pronést úvodní slovo k tématu: Naučili jsme se něčemu díky krizi let 2008-2009? V angličtině (oproti češtině) tam bylo napsáno we, tedy my, v češtině toto zájmeno není. Ptal jsem se, kdo je ono we. Řekl jsem, že žádné kolektivní učení se neexistuje, i když bylo co se učit. Hypoteticky jsme se mohli něčemu přiučit ohledně příčin této krize, i ohledně jejího řešení.
Čtěte ZDE: Tlachání poblíž Hitlerova Orlího hnízda: Bezmoc mocných a rozpaky jejich mediálních poskoků. Chceme Putina! Neposlušným zemím zkroutíme ruce, děl černý Vůdce
Kdyby si tu východní Ukrajinu někdo už vzal
Ohledně příčin jsme se my, to znamená svět, nenaučili nic. Naopak. Ještě zesílil pocit selhání trhu (v západní, sociálně a rovnostářsky orientované společnosti vždy přítomný), i když ve skutečnosti šlo o mimořádné selhání státu – specificky v USA (politika bydlení a hypoték i měnová politika jako nejzřetelnější jednotlivosti tohoto selhání v dekádě před krizí), obecně přeregulovanost ekonomiky, zbytečně vysoké sociální a ekologické náklady (zejména ve spojení se zhoubnou ideologií globálního oteplování), zesílení všeobecné nárokovosti lidí (bez zásluhy), atd. Mé hodnocení je, že toto – i podle vystupování politiků a ekonomů na semináři – pochopeno nebylo.
Léčení této mimořádně hluboké krize také nebylo nijak objevné. Používaly se standardní postupy fiskální a měnové politiky, které nevede k ničemu jinému než k velkému zadlužení států, k poklesu úrokových sazeb k nule, k bublinám na trzích „aktiv“, a hlavně k velmi nepřesvědčivému oživení ekonomik po krizi. Nestandardní metody – kvantitativní uvolňování (což není až tak nestandardní metoda, spíše jde o nový název – také svým krátkodobým efektem nepřesvědčily a naopak vytvořily obavy z jejich možných dlouhodobých negativních efektů, kterými nemůže být nic jiného než inflace. Politici (a jejich ekonomové) se nepoučili, že jediným rozumným řešením je návrat k principům svobodné tržní ekonomiky. Bohužel.
Mluvilo se samozřejmě o mnoha dalších věcech. V rámci diskuse o Ukrajině jeden z účastníků semináře vtipně poznamenal, že falešně mluvíme o principech a morálce, zatímco bychom měli být rádi, kdyby si někdo východní Ukrajinu vzal a postaral se o ni. Zatím se k tomu nikdo nemá. Jeden z neevropských účastníků řekl jinou pěknou větu: kdybych byl Evropanem, zapomněl bych na Řecko a zabýval se Francií.
Krize jen v hlavním městě?
Už jsem myslel, že se při své krátké návštěvě Athén ani nedostanu z hotelu. Nakonec jsem se po osmi hodinách sezení ve zbytečně překlimatizovaném sále dostal v pátek v podvečer na dvě hodiny do města, města plného lidí, aut, turistů, obchodů přetékajících zbožím jako kdokoli jinde ve světě, kde žádná krize není. To je zajímavý fenomén. Někdo řekl na semináři, že nastává „disconnection“ (česky snad rozpojení) mezi tím, co vidíme a co je reálnou skutečností. Řecko je toho ideálním příkladem (a to nemám iluze, že bych věděl, jak to vypadá na řeckém venkově. Vzpomínám si však, že jsem při stejném semináři, který se před dvěma lety konal na Krétě, nabyl dojmu, že tam na ostrově žádná krize není. Místní mi sebevědomě říkali – samozřejmě, že není, ta je jenom v hlavním městě!).
Ale to je omyl. Zdánlivá normálnost této země je nepravdou. Řecko je beznadějně zadlužené a to nemůže být považováno za normálnost. Řecko nesplácí své dluhy. (Jinou věcí je, může-li je splatit.) Kdyby dluhy splácelo, běžný život v Řecku by vypadal jinak a dojem normálnosti by nemohl vzniknout.
Když se zadluží jednotlivec či rodina, následný život není „normální“. Ani u státu to nemůže být jiné. To Řekové stále ještě nejsou ochotni pochopit, ač už to trvá dost dlouho. Náš dluh je 43 % HDP, řecký 175 % HDP. My jsme se po krizi 2008 dostali na předkrizovou úroveň v roce 2014, Řekové budou čekat nejméně jedno další desetiletí. Má v takové situaci někdo důvod Řekům pomáhat? Aby to nebyly vyhozené peníze? Nevím. Tato návštěva mne o tom nepřesvědčila.
Emil v Aténách
Večer byl pro nás na střeše jednoho athénského archeologického muzea organizován úžasný hudebně-literární večer antické hudby a literatury, a nejen to. V 11 hodin v noci jsem byl dovezen na athénský jazzový festival právě ve chvíli, kdy na pódium – před čtyřmi tisíci mladých posluchačů – přicházelo trio Emila Viklického. Předvedlo skvělou reprezentaci našeho, vlastně „moravského“ jazzu, založeného na Viklického jazzových verzích moravských lidových písní a Janáčka. Bylo to neuvěřitelné. Sofistikovaný, náročný jazz athénské publikum poslouchalo s mimořádnou pozorností a silným ohlasem ještě ve dvanáct v noci.
Tři cesty, tři města, tři odlišná setkání, tři velmi odlišné země. Snad se mi podařilo aspoň část mých pocitů z těchto krátkých návštěv převést do těchto řádek. Snad budou pár čtenářů inspirovat k přemýšlení.
Zdroj.
