Bývalý prezident Václav Klaus je typickým příkladem pravdy, že doma není nikdo prorokem. Již více než dva roky nepobývá na Hradě, ale rozhodně neodpočívá. Řídí svůj Institut, který pořádá semináře a konference k nejrůznějším aktuálním i historickým politickým a ekonomickým tématům, vydává knihy a odborné studie a je také zázemím pro mezinárodní aktivity nedávné hlavy našeho státu. Málokdo o tom ví, protože český mediální svět to téměř okázale ignoruje.
Narozdíl od světa skutečného. Ten stále chce slyšet a číst, co si český exprezident myslí, čím se zabývá. Pozvání na významné mezinárodní konference má tolik, že musí stále pečlivěji zvažovat svou účast. Paradoxně je o něj totiž snad ještě větší zájem než v době, kdy byl nejvyšší ústavní institucí.
Kavárna hledí k ambasádě
Je to na druhou stranu vlastně docela pochopitelné. Václav Klaus, zbaven "tíže" státnické role, může mluvit ještě hlasitěji a otevřeněji než dříve. I když tak velký rozdíl to zase není. Nikdy nepatřil k elitám "bruselského lidu", státníkům, kteří nemají co říci, jsou buď "politicky korektně" zcela bez názoru, anebo se svých vlastních názorů tak bojí, že je raději nevysloví ani za zavřenými dveřmi doma. A především - narozdíl od jeho předchůdce - jej v ždy primárně zajímala a zajímá Česká republika a její zájmy.
To pražská havlistická kavárna, ovládající hlavní média, nikdy "neskousla" a nepromíjí mu to dodnes. Zahleděna (v dědictví svého zvěčnělého guru Václava Havla) pouze do odečítání ze rtů Bruselu a Washingtonu, má dnes své hlavní centrum na americké ambasádě v Praze. Tam si ovšem Václav Klaus nechodil pro "rady" ani když byl ve "Strakovce" či na Hradě, tím méně dnes.
Ale právě to je jeden z důvodů, proč svět chce názory tohoto mimořádně zkušeného politika stále znát a slyšet. Zvláště v současné napjaté mezinárodní situaci. Před několika dny hovořil Václav Klaus na velké mezinárodní konferenci v Baku o klíčovém problému současného světa - pobořených vztazích mezi Západem a Ruskou federací. Ohlas těchto zásadních slov byl doma minimální - a jak také jinak? Není vyloučeno, že je neviděli ani ti, kteří se po Klausových zádech vyšplhali do vrcholných politických postů - a dodnes v nich tak trochu z posledních otáček setrvačníku roztočeného na maximum v devadesátých letech setrvávají.
Čtěte ZDE: Přípravy na válku v Čechách: Pětiminutovky nenávisti, peníze a odvody. Seznamy nepohodlných z americké ambasády. Upálit je, postřílet – a bude klid. Kdy to začne?
Zbývá naděje na návrat?
Samozřejmě vím: ODS (nebo spíše torzo, které z ní po Klausově odchodu dodnes zbylo) není jen "bruselský občan" Jan Zahradil, ani "denní husa" (ohlas koláže na Protiproudu předčil všechna očekávání) Miroslava Němcová či nudný "havlifikovaný" předseda Petr Fiala. Jsou to stále ještě také stovky (bohužel však veřejně neviditelných a neslyšitelných) někdejších "pravých ódéesáků", mezi nimiž se občas pohybuji - naposledy při přednášce na Slánsku, ale i v denních rozhovorech či korespondenci v Protiproudu. Lidí zoufalých z toho, kam se tato kdysi pravicová strana dnes dostala, lidí nezapomínajících na zakladatele a dlouholetého předsedu, který dával straně ostrý a jasný ideový rozměr a akceschopnost. Lidí, kteří stále věří, že se Václav Klaus ke svému "dítěti" přece jen ještě vrátí a zvedne z prachu a bláta prapor pravice.
Netroufám si říci, je-li tato naděje marná. V každém případě však vím, že Václav Klaus je stále politicky "in", stále stejně odvážný a ostře vidící, analyzující a formulující kořeny problémů naší nejednoduché reality. Jeho slova z Baku to jasně dokládají. Jsem přesvědčen, že by si je měli pozorně přečíst nejen zmínění zbývající opravdoví "odeesáci", ale všichni, kteří ještě neztratili víru, že i český politik (byť aktivně momentálně bývalý) umí myslet a hovořit doma i ve světě jako inteligentní člověk. Jako občan, který rozumí zájmům své země - a nebojí se je veřejně artikulovat. Už v tom jistá naděje spočívá.
Václav Klaus: Zbavme se předsudků z éry studené války
Téma budoucnosti vztahů Ruska a Západu považuji za zcela zásadní. S výjimkou problémů na Blízkém Východě, které jsou tak zřetelně demonstrovány náhlým zjevením se Islámského státu (se všemi krutostmi, které páchá), je zhoršující se vztah Východu a Západu, nebo možná přesněji vztahu USA a západní Evropy a Ruska, to nejnebezpečnější, s čím jsme – zejména my ve střední a východní Evropě – konfrontováni.
Vždy jsem měl nepříjemný pocit, když jsem viděl, že je Ukrajina tlačena k tomu, aby udělala předčasné rozhodnutí, zda patří k Západu nebo k Východu. Věděl jsem, že je to téměř jistá cesta, jak ji zničit.
Z mnoha důvodů jsme tím znepokojeni. Abychom to mohli správně interpretovat, musíme začít zdůrazněním nesporného faktu, že vztahy mezi Ruskem a Západem nesmějí být redukovány na současnou ukrajinskou krizi. Je třeba je vidět v delší perspektivě. Neměli bychom ji ztrácet tím, že věnujeme nadměrnou pozornost každodenním politickým novinkám a zavádějícím titulkům v médiích.
Racionální pohled vyžaduje zbavit se předsudků z éry studené války a akceptovat realitu naší části světa, tak jak se vyvinula po roce 1989. Měli bychom přestat vést staré, už dlouho neexistující bitvy. Jsem velmi frustrován z toho, že mnoho – jinak inteligentních a přemýšlivých – lidí se této chyby opakovaně dopouští.
Umělý konflikt s tradiční velmocí
Dnešní zcela umělý a nikoli autenticky vzniklý konflikt mezi Západem a Ruskem už dávno není konfrontací dvou principiálně odlišných politických a sociálně ekonomických systémů, tak jak tomu bylo v éře Sovětského svazu. To neznamená, že nejsou i nadále nemalé rozdíly v efektivnosti ruské a západoevropské či americké ekonomiky, ale z hlediska ekonomického systému je Rusko dnes částí Západu. Jeho ekonomický systém je samozřejmě velmi vzdálen od učebnicového modelu tržní ekonomiky, ale to platí pro Evropu také. A nejen to. I když mnozí z nás máme velmi odlišný názor na to, jak by měl vypadat funkční, spravedlivý a demokratický politický systém, a určitě za něj nepovažujeme dnešní Rusko, i politicky není Rusko Čínou, Saudskou Arábií nebo Pákistánem.
Rusko je tradiční evropskou velmocí. Po staletí bylo součástí evropské historie. Měli bychom být rádi, že je jeho 70 let trvající komunistická tragédie věcí minulosti. Bylo by fatální chybou právě teď vyřazovat Rusko z Evropy. Rusko si zaslouží mít možnost vytvářet svou novou historii, nalézat si svou vlastní cestu a být aktivním hráčem na mezinárodní scéně.
Ukrajina neuspěla v transformaci
Pád komunismu a Sovětského svazu proběhl snadněji, než jsme všichni očekávali, ale problémy, potlačené a částečně skryté díky nesvobodě sovětské éry, zůstávají do dnešních dnů. Vytvářejí nová napětí, nová nepřátelství, nové pocity nedůvěry, nové krize. Problémy v Náhorním Karabachu, v Moldavsku a zejména nyní na Ukrajině jsou toho názorným důkazem.
Nejsou důsledkem konfliktu Západu s Ruskem a nemohou být vyřešeny narůstajícím nepřátelstvím mezi Západem a Ruskem. Tragická situace na Ukrajině je primárně ukrajinským problémem, nikoli problémem ukrajinsko-ruským, a už vůbec ne problémem Západu a Ruska. Má své domácí zdroje. Je důsledkem evidentního nezdaru této země provést úspěšnou transformaci od komunismu k systému svobody, pluralistické parlamentní demokracie a tržní ekonomiky, od pasivní role v sovětském impériu k vlastní státnosti a suverenitě.
Ukrajina v tomto smyslu neuspěla více než kterákoli jiná středo- či východoevropská země. Částečně díky tomu, že vznikla uměle, jako důsledek rozpadu Sovětského svazu, byla a je hluboce rozdělena. A i před listopadem 2013, tedy před Majdanem, měla velmi slabou vnitřní koherenci.
Čtěte ZDE: Václav Klaus: Lidé si pořád ještě myslí, že dominantně rozhoduje jejich vláda, jejich premiér, prezident a parlament. Ono to už bohužel dávno tak není
Ukrajina je tlačena zvnějšku
Na druhé straně platí i to, že se ukrajinská krize postupně stala problémem, který je zásadně ovlivňován, ne-li přímo řízen z vnějšku. Ukrajinci se dostali do pasti, v níž jsou pouze nástrojem a v mnoha ohledech jen pasivním objektem.
Vždy jsem měl nepříjemný pocit, když jsem viděl, že je Ukrajina tlačena k tomu, aby udělala předčasné rozhodnutí, zda patří k Západu nebo k Východu. Věděl jsem, že je to téměř jistá cesta, jak ji zničit. V únoru 2014 jsem to napsal zcela jasně: „Dát Ukrajině volbu rozhodnout se mezi Východem a Západem znamená ji zničit. …Povede to zemi do neřešitelného konfliktu, který nemůže nemít tragické zakončení.“ To je bohužel přesně to, co se děje před našima očima.
K mému velkému zklamání, dominantní politické síly na Ukrajině se i nadále spoléhají na nějakou budoucí zahraniční intervenci a nehledají domácí politické řešení. Dosud nepřišli s žádným kompromisním návrhem, který by mohli nabídnout lidem východní části své země, aby tím získali jejich důvěru. Spoléhají na represi a na nerealistická očekávání západní ekonomické a vojenské pomoci. Ta nepřijde.
Měli bychom si přiznat i to, že významná část dnešního problému Západu a Východu má vazbu na situaci na Západě, že souvisí se stavem Západu, s jeho narůstající ztrátou identity, s jeho kulturním a civilizačním rozpadem, s jeho ekonomickou stagnací. Západ a zejména Evropa by měli přijmout nepříjemnou pravdu, že je dnešní éra mezinárodních vztahů významně ovlivněna narůstající slabostí Evropy. Měli by přijmout i to, že je celý kontinent stále více ohrožován neefektivní a svobodu a demokracii oslabující formou evropské integrace a politickým, ekonomickým a sociálním modelem, který se za ní skrývá. Bez toho žádný krok vpřed není možný.
