Pád Ramádí, hlavního města Anbaru, největší provincie v Iráku, přišel poté, co iráckou armádu z města vyhnalo pár stovek bojovníků ISIS s pomocí náklaďáků plných výbušnin. Pro americkou politiku v regionu je to velká rána.
Patrick J. Buchanan
Stáhnou se Spojené státy z Iráku?
Když prezident Obama vyhlašoval, že Islámský stát „rozložíme a porazíme“, jistě přemýšlel o výsledku, ale už méně o prostředcích. Ústup z Ramádí je jasným důkazem, že irácká armáda, ani pokud ji podpoří na tři tisíce amerických vojáků, není schopná ISIS vyhnat z Anbaru a Mosúlu a zatlačit ji zpět do Sýrie.
Než se po hlavě vrhneme do dalších blízkovýchodních a dalších válek – z nichž jsme se už konečně začínali pomalinku vymaňovat – připomeňme si slavný výrok nejmenovaného amerického důstojníka z Vietnamu: „Museli jsme tu vesnici zničit, abychom ji zachránili.“
Bagdád sám o sobě Irák nesjednotí. Republikáni se tváří škodolibě a obviňují Obamu, že to bylo právě jeho stažení amerických vojsk z Iráku, co vytvořilo vakuum, nyní vyplněné Islámským státem.
Čtěte ZDE: Chytřejší Američané to vědí: Máme problém! Konvoje jedou nejen Evropou. Chce Írán doopravdy jadernou bombu? Neokoni v Izraeli i ve Spojených státech jsou nebezpečím pro celý svět
Pandořina skříňka
Zdá se, že útoky na Obamu stran ISIS v Iráku se pomalu stávají páteří strategie Republikánů pro prezidentské volby v roce 2016.
Jenže co když dojde na kritickou otázku – totiž jestli jsou Republikáni pro to, aby Spojené státy do oblasti znovu vyslaly pozemní jednotky, dobyly zpět Ramádí a Mosúl a zahnaly ISIS do Sýrie? Žádný republikánský prezidentský kandidát, který to myslí s volbou vážně, nemůže volat po našem návratu do oblasti staré Mezopotámie. Zkrátka, otevírat Pandořinu skříňku se nechce nikomu.
Osvobodí Anbar Rudá armáda?
Kdo tedy vyžene Islámský stát bez amerického velení a amerických vojáků? Jediné další síly v Iráku, které by toho možná byly schopné, jsou šíitské milice. Což jsou takoví fanatici a barbaři, že horší je už jen ISIS.
Kdyby sunnity v Anbaru osvobodily šíitské milice, budou na tom zhruba tak, jako když katolické Polsko v roce 1945 osvobodila Rudá armáda. Mnoho sunnitů se takzvaného „osvobození“ šíity bojí více, než nadvlády Islámského státu.
Čtěte ZDE: ISIL v Iráku: Bývalí Sadámovi velitelé se nyní vrátili na scénu a mají na své straně velkou část armády. USA je přes syrskou opozici vyzbrojují. Hloupost nebo záměr?
Tři špatné možnosti a dočasný pobyt vojsk
Amerika má v Iráku na výběr jen následující možnosti. A žádná z nich není dobrá.
Za prvé, může do Iráku vrátit deset tisíc vojáků a námořníků, kteří znovu dobydou Ramádí a Anbar, a k tomu další tisíce, které totéž učiní v Mosúlu a zatlačí ISIS za syrské hranice. Což znamená další válku a další ofenzívu, jako tu z roku 2007.
Jenže ani to neřeší problém Islámského státu, který jen ustoupí do Sýrie, kde počká, až Američané z Iráku zase odejdou.
Za druhé, může trvat na své politice „rozložení a zadržení“ tím, že bude pokračovat v náletech na pozice Islámského státu v Iráku a bude trénovat a podporovat iráckou armádu a Kurdy, kteří se snaží ISIS udržet před Bagdádem a Irbilem.
Za třetí, může přijmout nevyhnutelné. Totiž fakt, že šíity vedený Irák, který jsme sami vytvořili svržením Saddáma a rozdrcením jeho baasistického státního aparátu a armády, se nutně stane satelitem Íránu. Protože Amerika teď rovnováhu moci v Iráku změnit nedokáže – aspoň ne bez masívního „dočasného“ (leč blíže časově neurčeného) nasazení vlastní armády v zemi.
Čtěte ZDE: Slavný konzervativec varuje: Nepleťme se do cizích konfliktů! Opravdu chceme světovou válku? Putin nebude čekat, až uděláme z Kyjeva americkou zbrojnici!
Americká krev za černé zlato
Takže než zopakujeme epochální přehmat, který spáchali Bush II. a jeho šílení neoconi, měli bychom se pořádně podívat na realitu v Iráku i okolním regionu – jako jsme to měli udělat už tehdy.
Důležitá fakta jsou:
Za prvé, Iráčani sami nejsou schopni sjednotit svou zemi a udržet v ní mír. Udržet Irák pohromadě a současně ho dostat mimo íránskou sféru vlivu znamená pro Ameriku masívní a dlouhodobé vojenské angažmá. Kolik bude tenhle „poklad“ stát americké krve – a stojí za ni?
Nikdo nám nepomůže
Za druhé, nasazení naší pozemní armády jistě budou nadšeně aplaudovat naši spojenci z NATO – ale určitě nepošlou vojáky, aby nám bojovali po boku. Pokud jde o západní svět, Irák je prostě náš problém. Stvořili jsme si ho, tak si s tím máme poradit.
Svoje vojáky do boje proti Islámskému státu v Iráku nebo Sýrii nepošlou ani Turci, Jordánci, Saúdové nebo Arabové ze Zálivu. Pro ně jsou důležitější a dlouhodobější hrozbou Írán, Hizballáh, Sýrie Bašára Asada, šíitský Bagdád a hutijští povstalci v Jemenu – tedy takzvaný šíitský půlměsíc.
Dalším důležitým faktem je, že ani Sýrie, ani Irák, ani Libye, ani Jemen nejsou schopny se v blízké budoucnosti stát jednotnými národními státy s vládou, podporovanou velkou většinou všech občanů.
Čtěte ZDE: Skutečný americký republikán: Kde jste, republikáni? Ať „prezident - imperialista“ nechá svých válek! Chtějí Američané pomáhat teroristům?
Musíme Irák zničit, abychom ho zachránili?
Jakýkoli režim, který povstane z hlavního města kteréhokoli z těchto států, bude nutně velkou částí společnosti považován za nelegitimní, a tudíž za výborný cíl dalšího násilí.
Blízký východ jsme učinili sbírkou zkrachovalých států. A když se po oblasti trochu rozhlédneme, zjistíme, že každá země proto nyní vyhlíží pomoc od údajné světové velmoci číslo jedna. Přitom není ani jasné, komu pomoci.
Třeba Turecko zatím úspěšně přivíralo obě oči, když dobrovolníci přecházeli jeho hranici se Sýrií, aby se přidali k ISIS. Pak ale Turci nechali přejít do Sýrie Kurdy, aby vytlačili ISIS z Kobane. Teď podle Bašára Asada zase pomáhají al-Kájdě (přesněji řečeno Frontě an-Nusrá), která si hodlá založit vlastní chalífát v Idlibu. Saúdové a Arabové ze Zálivu prý Frontě al-Nusrá podle Asáda pomáhali také.
Co s tím zmatkem?
Když uvážíme ty miliony mrtvých, utečenců bez domova, nemocných a trpících – jak Američanů, tak místních – které naše intervence a bombardování Afghánistánu, Iráku, Sýrie, Libye a Jemenu zatím vyrobily, opravdu si ještě můžeme myslet, že jsme pro tamní národy - jimž jdeme údajně „pomáhat“ - spíš požehnáním, než prokletím?
Než se po hlavě vrhneme do dalších blízkovýchodních a dalších válek – z nichž jsme se už konečně začínali pomalinku vymaňovat – připomeňme si slavný výrok nejmenovaného amerického důstojníka z Vietnamu:
„Museli jsme tu vesnici zničit, abychom ji zachránili.“
