“Když vidíte na obzoru deset problémů, můžete si být jisti, že devět z nich cestou od obzoru k vám spadne do škarpy u silnice,“ prohlásil jednou Calvin Coolidge, prezident, jehož portrét visíval za dob Reaganových ve vládním sále Bílého domu.
Oba úspěšní konzervativní prezidenti měli jedno společné – odhodlání neplést se do válek, které se jejich země netýkají. Když se však podíváme přes okraj právě „zrozeného“ roku 2015, vidíme, že nás dost možná neminou války, do nichž nás intervencionisté chtějí zatáhnout, ačkoli pro Spojené státy nepředstavují žádnou vážnou hrozbu.
ISIS prohrává
Jednou z nich je válka, kterou vede Islámský stát (ISIL, ISIS) v Sýrii a Iráku – což, jak nám naši politikové tvrdí, je pro nás tak vážnou hrozbou, že bude dost možná vyžadovat vyslání amerických pozemních jednotek.
Pat Buchanan
Jenže proč? Sýrie i Irák jsou od Spojených států pět tisíc mil daleko. A Islámský stát, vzhledem ke své neschopnosti i barbarským prostředkům, jež používá, přichází o podporu i na sunnitských územích, která nyní okupuje.
Kurdové zastavili postup ISIS směrem k městu Arbíl (Irbil) v Iráku. Šíitští militanti, mimochodem žádní velcí kamarádíčci Spojených států, zastavili postup ISIS na Bagdád. Na Islámský stát krom toho útočí bezpilotní letouny americké armády i jejích arabských spojenců. Írán dodává Damašku a Bagdádu pro boj s ISIS vojáky i materiál.
Navíc to vypadá, že se probralo i Turecko a Arabové kolem zálivu, včetně Saúdů, a také oni obracejí kurz proti Islámskému státu.
Proč bychom je tedy neměli nechat, ať se s ním vypořádají sami?
Státníci a amatéři
Amerika se vyhýbala vstupu do dvou největších válek dvacátého století, dokud ostatní mocnosti nebyly v boji téměř přemoženy a nezaplatily v každém konfliktu obrovitou krvavou daň. Tehdy se tomu u nás říkávalo „státnický přístup“.
Kromě toho, když srovnáte ISIS s nacistickým Německem, císařským Japonskem dob minulých, Stalinovým Sovětským svazem či Maovou Čínou, nemůžete ho nazvat dost dobře ani „teroristy z okresního přeboru“, jak to nedávno skandálně učinil Barack Obama. I to je přecenění.
Čtěte ZDE: Stopy vedou k „velké provokaci“: Jaderný výbuch v Americe? Hacker, který se naboural do vládních e-mailů i exšéf CIA tvrdí totéž. Je v problémech jen rubl?
Okresní přeborníci v (kyber)terorismu
Minulý měsíc také duněly bubny nástup k útoku na Severní Koreu kvůli tomu, co senátor John McCain nazval „novou formou vedení války“ a jeho věrný soudruh ve zbrani, senátor Lindsey Graham, „kyberterorismem“, podporovaným Čínou. (To když „kdosi“ naboural systém filmového giganta Sony Pictures a žádal, mimo jiné, konec distribuce snímku The Interview, v němž si filmaři dělají legraci z atentátu na faktického vládce a oficiálního nástupce korejského „trůnu“, Kim Čong-Una, pozn. red.)
Wall Street Journal okamžitě nato otiskl článek s titulkem „Odpovíme na Kimův kyberterorismus?“ V něm žádal „odpověď silou“ za účelem zamezení „budoucích útoků“. Ani to málem pánové nestihli otisknout a už se systém internetového připojení v Severní Koreji hroutil.
Buď se Obama s Putinem sejdou a pokusí se dospět k dohodě – nebo se konflikt na Ukrajině, který má zatím od loňského dubna na svědomí 4.700 mrtvých, změní v něco většího a zásadnějšího
Mám malou otázku: pokud je pravda, co tvrdí další zdroje, totiž že byl systém Sony Pictures ve skutečnosti nabourán pomstychtivými bývalými zaměstnanci, ale Spojené státy přesto vyřadily v Severní Koreji z provozu internet – kdo je tu tedy kyberterorista?
Pár z íránských techniků z továrny na obohacování uranu u města Natanzu, kteří měli v roce 2010 to „štěstí“, že mohli sledovat, jak jim (zřejmě armádně vyrobený) počítačový „červ“ Stuxnet demoluje centrifugy, které vybuchují jak zábavní lunapark, o tom teď možná také přemýšlí.
Maličkost s jadernou velmocí
Ale to je všechno vlastně vedlejší. Nejdrtivější válečný tlak totiž v roce 2015 přijde od těch republikánských neokonů a intervencionistických demokratů, kteří chtějí konfrontaci mezi Spojenými státy a Vladimírem Putinem a změnu režimu v Rusku.
A protože Rusko je shodou okolností skvěle vybaveno jaderným arzenálem, nejde o tak úplnou maličkost.
Vzhledem k ekonomickým sankcím, které na zemi uvalily Spojené státy a Evropská unie a následnému zhroucení ceny ropy, která je hlavním vývozním artiklem Ruska, oslabil výrazně rubl a Rusko čelí v nastalém roce výhledově pětiprocentní recesi.
Ruský národ se asi nebude mít letos moc dobře. Ale zdá se, že nemá pocit, že by za jeho strádání mohl Vladimír Putin. Dokonce to vypadá, že si Rusové myslí, že za všechno můžeme my.
Americká rohožka
„Podle průzkumu respektovaného moskevského Levadova Centra, které se zabývá měřením politických nálad ruské společnosti, má 74% Rusů negativní pocity ohledně Spojených států,“ píše americký týdeník New York Observer. „V devadesátých letech přitom 80% Rusů na stejnou otázku vyjadřovalo v odpovědi nálady kladné. 76% respondentů téhož průzkumu také uvedlo, že nesnášejí prezidenta Obamu, jen 2% mu přitom vyjádřila uznání. Jde o rekord v anti-amerických náladách v Rusku za mnoho posledních let... Minulý týden společnosti Visa a MasterCard zastavily veškeré operace na Krymu a zanechaly tak více než dva miliony lidí bez přístupu k vlastním finančním prostředkům.“
Pak se těžko divit, že jeden moskevský supermarket používá americké vlajky místo rohožek a nechává lidi, aby si o ně pucovali boty.
Než si dal vánoční prázdniny, stihl Kongres odhlasovat uvalení dalších sankcí na Rusko a dal zelenou vyslání smrtících zbraňových systémů do Kyjeva, aby mohla Ukrajina dobýt Luhansk a Doněck a možná i Krym.
Obama zákon podepsal.
Čtěte ZDE: Rok po Majdanu: Evropa je bojištěm. Maďarsko – „operační zóna“? Americké Páté kolony v pohotovosti. Je Kalousek nový Bilak a Schwarzenberg Husákův klon?
Bude válka?
Když si uvědomíme, že ve všech kongresových výborech, včetně těch zabývajících se zahraniční a obrannou politiku, tedy mírem a válkou, hřadují na bidýlkách samí republikánští jestřábi, je jisté jedno: v novém roce se budou předhánět v křiku, aby Obama ty „odhlasované“ vojáky už konečně poslal na východ.
A co pak?
Opustí Putin vzbouřence z východu Ukrajiny a vystaví se hněvu vlastního národa? Bude snad čekat na to, až z Ameriky dorazí tanky a munice a odešlou je doporučeně na adresu Kyjeva?
Nebo to bude Putin, který je rozhodně mužem činu, kdo pošle na Ukrajinu armádu jako první, vykousne z území státu dostatečný koridor pro zásobování Krymu – a možná víc, aby měl čeho se vzdát pro účely vyjednávací taktiky – a ukáže, jak slabý ve skutečnosti je náš prezident, který své výhrůžky nemůže myslet vážně?
V novoročním projevu k lidu Ruské federace Putin prohlásil, že připojení Krymu k Rusku bude „provždycky ctěno jako historický moment v dějinách našeho národa.“
Mám dojem, že to tedy nevypadá, že by se dotyčného území chystal vzdát po prvním výstřelu.
„Je těžké předvídat, zvláště pak do budoucnosti,“ pravil kdysi moudře náš vynikající baseballista Yogi Berra. Ale jedna předpověď se nezdá příliš těžká:
Buď se Obama s Putinem sejdou a pokusí se dospět k dohodě – nebo se konflikt na Ukrajině, který má zatím od loňského dubna na svědomí 4.700 mrtvých, změní v něco většího a zásadnějšího.
Zdroj.
