Slyšíte také to ticho? Ještě před pár dny, nejvíce kolem 70. výročí Hitlerova konce, rachotila ze všech stran kanonáda slov typu Putin, Zločinci, Agrese atakdále atakdále. Skoro jako za bolševika v dobách karibské krize. Jen místo Ameriky má tatáž tupá válečnická propaganda na mušce Rusko. A najednou – skoro nic. Nanejvýš pár směšných výkřiků bruselského politbyra na téma Jak čelit ruské propagandě. Jen další přiznání, že veřejnost už je na antiruské žvanění stále víc alergická. Zpoza oceánu - a to je to nejpodstatnější - však zavládlo téměř hrobové ticho.
Také to slyšíte? Řekněme o osmdesát procent ubrali z plynu. Dost, aby to stálo za zamyšlení. Kdyby mělo dojít k delšímu výpadku protiruského šílení, mělo by to pro válkychtivé "elity" na Západě strašlivé následky – o těch českých raději ani nemluvě - protože by rázem ztratily důvod své existence (a toky peněz). Co se to stalo?
Konec knížat a hus v Čechách?
Česká televize, rozhlas i slovenské (Babiš) a americké (Bakala) noviny a časopisy bubnovaly ještě před týdnem ze všech tlampačů do boje proti „ruské rozpínavosti“, která se prý tentokrát nezastaví ani v Chebu (K. Schwarzenberg, TOP 09). „Knížecí“ politické křupanství překonávaly snad jen hysterické etudy, které na totéž téma prakticky denně předváděla jeho brzy možná již i stranická kolegyně Mirka Němcová (Denní husa, ODS).
Mimochodem: Není náhodou, že obě hlavní „rusobijské“ strany míří ke spojení (po něm se prý budou jmenovat HFNS 00 (Havel forever – Na stráž 00). Asi aby to více žbluňklo, až půjdou v bratrském objetí definitivně ke dnu. A to se stane, pokud by na dobu delší než krátkou „vypadlo“ téma válečných příprav k dalšímu Drang nach Osten (po česku pouze svalnatým pořváváním samozřejmě). Zachrání se jen nesmrtelný Miroslav Kalousek, který by v Babišově impériu převzal řízení poslaneckého klubu, podle známého Mečiarova stupňování politické nenávisti: Soupeř – Nepřítel – Koaliční partner.
Jenomže to hovoříme o důsledcích, aniž známe příčinu náhlého ztišení mediálních hrdinů příští války. Sám důvod už tak fraškovitě nepůsobí. Spíše záhadně. Nikoli náhodou se udál v Soči, protože představuje cosi jako šokující olympijský rekord.
Bramboračka s rajčaty?
Nečekaný summit ministrů zahraničí Johna Kerryho a Sergeje Lavrova (respektive prezidenta Putina), který před pár dny proběhl v Soči, česká hlavní média zaznamenala vlastně jen okrajově. Jak také jinak? Vždyť šlo nepochybně o vůbec nejdůležitější vyjednávání mezi Spojenými státy a Ruskem za poslední rok, tak co by je na tom zajímalo?
Navzdory studené válce číslo dvě se na sebe ministři vesele usmívali, ba i žertovali. Sergej Lavrov předal Obamovu jestřábovi brambory a rajčata – asi v předtuše, že je ve své zemi hojnosti bude Kerry brzy potřebovat. Jedna ze spekulací, proč Američané náhle „přilezli ke křížku“ totiž zněla, že tématem byl hroutící se podstavec, na němž balancuje dolar.
Paní Nulandová (super-jestřáb, náměstkyně Kerryho, hlavní expertka na „majdany" nejen v Kyjevě) tu radostnou atmosféru zjevně nevydýchala a předčasně ze Soči vysublimovala. Jenže jí to nepomohlo. Vzápětí se objevila v Moskvě, kde se sešla se svými ruskými protějšky S. Rjabkovem a G.Karasinem. Pak dokonce (aniž si odplivla) prohlásila, že jednání byla podrobná, obsažná a pragmatická:
„Hovořili jsme o tom, jak rozvinout základy, které postavili John Kerry a Sergej Lavrov během setkání v Soči.“ Spojené státy prý pokračují „v pozitivním způsobu jak ovlivňovat obě strany ukrajinského konfliktu.“
Tohle opravdu řekla – a nepropadla se přitom studem do pekel. O jakých základech to mluvila? A jak se jí náhle zjevily "dvě strany konfliktu", když doposud byly vždy tři (Kyjev, "separatisté" a Rusko)? Velká produkční „vývozu americké demokracie“, miláček našich Klvaňů, Fištejnů, Šafrů či Romancovů, má prostě hroší kůži. Na pohled slušná bramboračka, jenže...
Čtěte ZDE: Seriál barevných revolucí pokračuje: V Makedonii nejde Spojeným státům jen o plyn. Další ohnisko napětí na našem kontinentu. Balkánský sud s prachem opět doutná. Hasiči již tankují benzín
Humanitární špióni
V Soči se totiž opravdu stalo něco zcela výjimečného: Soudruh Kerry kritizoval soudruha Porošenka. A kdyby jen kritizoval, přímo mu vyhrožoval, aby ho prý ani nenapadlo zaútočit na povstalce v Doněcku a Luhansku. Současně při té příležitosti poprosil hostitele, zda by mu svým vlivem pomohli dostat ze zajetí dva špióny CIA (alias humanitární pracovníky), které doněčtí odhalili a zajali. A vskutku: agenti vzápětí opustili "ťurmu".
Že o tom u nás nic nevíme? V tom naopak žádná záhada není. Naše objektivní Česká televize totiž ještě jela postaru a připravovala právě s ukrajinskými kolegy dramatické reportáže o jiných dvou zajatcích – údajných ruských vojácích – tentokrát v rukou Kyjeva. Ukázalo se sice, že šlo o vojáky bývalé, ale i tak to byl sólokapr, proti němuž američtí špióni v Doněcku nestáli za řeč. Jenže, co tedy se to vlastně v Soči dohodlo, že dokonce i jinak profesionálně suchý génius diplomacie Lavrov si neodpustil poznámku, že to bylo „úžasné“?
Boršč i „hambáč“?
Přestože ani zdaleka „neprosáklo“, o čem všem byla řeč (už to ukazuje na vážnost věci) – a hlavně jaké jsou z tohoto summitu závěry – je jasné: Američané se zničehonic pokusili zařadit ostře „zpátečku“.
Co tuto záhadnou změnu v postoji Washingtonu způsobilo? Smíme snad zvýšit sázky na naději, že nebezpečí válečného konfliktu, který by nás ve střední Evropě sežehl jako jedny z prvních, se vzdaluje? A co že tak zničehonic? Odpověď je poměrně prostá:
To asi nejpodstatnější je možné odečíst z faktu, že do Moskvy poté s paní Nulandovou narychlo přicestoval i D. Rubinstein, zmocněnec prezidenta Obamy pro Sýrii. Američanům prostě teče do bot z mnoha děr současně a přišli poprosit nenáviděného ševce, zda by se na ty největší nepodíval. Znamená to snad, že Rusové jim opět skočí na vějičku a po ruské zemi se znovu rozšíří síť McDonalds?
Americká média, narozdíl od většiny evropských, o českých nemluvě, mají v podstatě jasno: Bílý dům couvá
Možná si to ve své standardní namyšlené tuposti washingtonští stratégové – experti na Rusko – opravdu myslí. Kdo ale sleduje celé drama posledních měsíců v různých částech světa jinak než z našich médií, měl by spíš vsadit na boršč. Nejen proto (jak by konstatovala slečna Erika, zdravotní expertka Protiproudu), že je zdravější. Čeští mediální političtí experti se musejí zatím smířit se svíravým pocitem u žaludku.
Mudrcové z Tržiště
Není žádným překvapením, že o nejlepší výroky předválečné protiruské propagandy soutěží „hvězdy“ z Tržiště (adresa americké ambasády v Praze). Novináři, politologové či „političtí geografové" (úchvatná profese, tím vším si lze dnes vydělávat na luxusní živobytí), které velvyslanec Schapiro a jeho předchůdci – přímo či nepřímo – platí. Výsledky jsou sice dost hubené (proto ta konference EU o protiruské propagandě), ale někdy se přece jen urodí. Jako tentokrát při komentářích k Soči.
Nepochybným vítězem hitparády se stal už poněkolikáté jistý Tomáš Klvaňa (někdejší Topolánkův šéf kampaně na prosazení „radaru“, autor výroku, že Rudá armáda nás neosvobodila, ale dobyla – a mnoha dalších „bartůškovských“ perel):
„Jedná se o taktické kroky, kterými se šéf americké diplomacie snaží dosáhnout dohody a míru. Není to nic zásadního,“ vysvětlil nonšalantně „profesor“ Klvaňa. Lépe vyjádřit myšlenkovou a lidskou vyprahlost čelného štamgasta pražské havlistické kavárny už vskutku nelze – i kdyby měl pravdu. Nyní už tedy víme, že snažit se dosáhnout dohody a míru v dnešní napjaté mezinárodní situaci „není nic zásadního“.
Vojenský analytik Jaroslav Štefec, bývalý ředitel Národního úřadu pro vyzbrojování, zato zjevně do „kavárny“ s pány Klvani a spol. často nechodí. Jeho hodnocení proto za vážnou úvahu stojí:
„Je možné, že návštěva Kerryho (a Nulandové, na to nezapomínejme) v Soči byla skutečně první známkou toho, že USA začínají být vůči ukrajinskému dobrodružství skeptičtí, a Kerry přijel sondovat u Lavrova a Putina, jak z něho vycouvat se zachováním tváře.
Kerryho „defenzivní“ vystoupení ale může mít i daleko širší geopolitické souvislosti. Rusko, jak se zdá, se víceméně začíná odpoutávat od ukrajinských a obecně evropských záležitostí. Organizačně i ekonomicky zvládlo západní sankce i pokles ceny ropy, intenzivně propojuje své ekonomické plány s Čínou. A je schopno ve spojení s touto zemí a dalšími zeměmi BRICS vážně narušit stabilitu dolaru.
Nastolení tohoto tématu, možná společně s tématem Íránu, by mohl nasvědčovat i kvapný a téměř utajený odjezd Nulandové po schůzce Kerryho a Lavrova, o jejímž obsahu se sice všichni vyslovují pozitivně, ale reálně o něm nikdo nic neví.“
Odepsaný Porošenko?
Americká média, narozdíl od většiny evropských, o českých nemluvě, mají v podstatě jasno: Bílý dům couvá, nemá žádnou strategii, jenom strach z toho, co rozpoutal, a teď neví, kudy kam. A jestli se aktuálně ještě rozhoupe nafouknutý dolar...
Jedním z mála příčetných žurnalistů v bruselském protektorátu Čechy a Morava je (jako obvykle) Tereza Spencerová (Literární noviny): „Pokud se tento trend prokáže, ocitne se Petro Porošenko ve své zfanatizované zemi v těžko řešitelné situaci,“ napsala.
Soudruzi z kavárny byli prostě trochu šokováni – a zřejmě i pro Tržiště nebylo lehké dodat zdejší Páté koloně ihned správný směr
Něco na tom bude, protože poblázněný a slábnoucí Porošenko pár dnů po Soči vzrušeně prohlásil, že na vzbouřeném východě země už jeho chrabrá armáda nebojuje se „separatisty“, ale přímo s Ruskem. Moc to nenadchlo už ani Českou televizi, která o tom alarmujícím prohlášení dokonce ani neodvysílala celodenní „speciál“.
A v podstatě nám bezmála zamlčela, že velký čokoládový demokrat Petro Porošenko nechal kyjevským parlamentem vzápětí odhlasovat zákon, který legalizuje již existující praxi a ukrajinskou armádu mění již zcela oficiálně na cizineckou legii: za pučisty mohou nyní bojovat i zahraniční žoldáci – jen je otázka, budou-li se tam teď hrnout jako dříve. Dosavadní tuny zaslaných dolarů a eur jsou opět rozkradeny a další podle všeho nejsou na cestě.
Z jedné vody načisto dal soudruh prezident přijmout ovšem i další zákon, který vládě umožňuje zastavit splátky dluhů zahraničním věřitelům, což ruský prezident vzápětí označil za přípravu na vyhlášení platební neschopnosti Ukrajiny. Americký prezident k tomu ani necekl. Zato "příležitost mlčet" nevyužil jejich slovenský kolega. Po setkání s Porošenkem prohlásil:
„Potvrdil som, že Slovensko nikdy neuzná nelegálnu anexiu Krymu, že nikdy nebude akceptovať nijaké – politické, vojenské ani ekonomické zasahovanie do ukrajinskej suverenity.“ A dodal, že prostor na zrušení nebo zmírnění protiruských sankcí zatím nevidí. Malý slovenský Havel zjevně neviděl slavný film Myš, která řvala. Prodavač prošlých hamburgrů značky Kiska.
Čtěte ZDE: Kam směřuje šílená hra Washingtonu: Až skončí sankce, přijde jaderný útok? Ztratí USA klíč k vlastnictví planety? Pravidlo "Kdo ovládá moře, ovládá svět" už nemusí platit. Hedvábná stezka vše změní
Opatrně s nadějemi
Vypadá to tedy snad, že Spojeným státům skutečně dochází dech – a že se v důsledku toho opravdu reálně zvětšuje naděje na mír? Obávám se, že nikoli. Pouze ve washingtonském fastfoodu zjistili, že nemohou zhltnout naráz všechna sousta, která po světě nakousali. Kdyby v Moskvě neseděli Putin a Lavrov (ale třeba „jen“ Medveděv), začal by se v té chvíli jeden obávat, že vzpamatovávající se Rusko na falešné americké námluvy pošetile s úlevou kývne. To by byl patrně předstupeň skutečného chaosu, který by nakonec nemohl skončit jinak než přímou konfrontací.
Obamovy Spojené státy se nemění, jen v nouzi občas průhledně zakličkují. Pro doma tedy současně vydaly „uklidňující“ dokument s názvem Strategie národní bezpečnosti. Stojí za to. Praví se v něm, že „americké vedení je globální silou šířící dobro“, které je uloženo v „trvalých národních zájmech USA.“ Relativně rozumný americký publicista (žijící dlouhodobě v Praze), Erik Best, k tomu poznamenal:
„Jinými slovy národní zájmy Spojených států určují, co je to světové dobro. Za americké vůdcovství neexistuje náhrada, stojí v dokumentu. Strategie dále uvádí, že Spojené státy pomohou svým spojencům „odrážet ruskou agresi“ a „do budoucna vzdorovat ruskému nátlaku, bude-li to nezbytné,“ ale že „cesta k větší spolupráci zůstane otevřená ... pokud by si [Rusko] zvolilo jiné směřování.“ (...)
„Americká média si vykládají cestu Johna Kerryho do Soči jako projev přiznání, že pokusy izolovat Rusko selhávají a že první na pořadu dne jsou nyní v Bílém domě jiné zájmy – Írán a Sýrie. Potvrzuje se tedy, že měl Miloš Zeman pravdu? Jsou sankce neúčinné? Ale co si teď počnou havlovci? Začnou protestovat proti tomu, že se Spojené státy lísají k Rusku?“
Solidárně do krvavé lázně
Ta poslední Bestova otázka v zásadě vyjadřuje podstatu náhlého pražského mediálního ticha, které v posledních dnech tak „nesnesitelně“ bije do uší i do očí. Soudruzi z kavárny byli prostě trochu šokováni – a zřejmě i pro Tržiště nebylo lehké dodat zdejší Páté koloně ihned správný směr interpretace nečekaného vývoje. Pan Schapiro byl možná na dalším víkendu Babišově Čapím hnízdě.
Určitě se však Babišovci, Bakalovci i havlisté v ČT brzy vzpamatují. Zvlášť když mají konečně z nejvyšších míst jasnou instrukci, co je „světové dobro“. Brzy nám poleze i ušima. Zatím nás budou v pauze cvičně přesvědčovat, jaké je to dobro přijmout islámské „uprchlíky“ ze zemí, které Spojené státy uvedly do chaosu a krvavých lázní. Abychom si vzali příklad a pokrokově a solidárně uvedli do chaosu také náš zatím ještě vlastně poklidně fungující bruselský protektorát.
Všechno a nic
Ať již jsou výsledky veledůležitého summitu v Soči jakékoli – a narozdíl od "minských hříček" Angely Merkelové je brzy uvidíme v praxi – platí pro ně paradoxní závěr: Znamenají všechno a nic. Studená válka se prostě stabilizuje do podoby, kterou narozdíl od svazáků z Tržiště mnozí ještě pamatujeme ze šedesátých a sedmdesátých let křehkého bipolárního příměří. V optimálním případě se svět stane dokonce "vícepolární". S klasickou jadernou rovnováhou sil. Kdo by kdysi řekl, že po něčem takovém budeme jednou toužit?
Jeden zásadní rozdíl tady však přece jen je. Nová dohoda Ruska s Čínou podstatně mění někdejší rozložení sil: Hedvábná stezka, přesměrované energetické toky, čínská jednotka pochodující při oslavách Dne vítězství spolu s ruskými. To vše signalizuje rychlé dospívání jen nedávno z mrtvých vstalé Ruské federace, vlastnící nyní zásadní zjištění: Na slábnoucí, hospodářsky i hodnotově se rozpadající Západ nelze napříště spoléhat jako na dlouhodobého spřáteleného rozumného kolegu. Jen jako na soupeře se sebevražednými sklony. Přinejlepším jako na čitelného nepřítele se světovládnými sny. Koaliční partner už z něj ale nikdy nebude.
Pro našince je to vlastně trochu k zbláznění. Čtyřicet let jsme byli na špatné straně barikády, ve světě, který spěl k zániku. Před čtvrt stoletím jsme přešli na druhou stranu – a je to opět špatně. Jen ten zánik může být daleko dramatičtější a bolavější.
Jak říká český klasik z doby „totáče“: „Je to trochu záhada. Trochu osud. Trochu žal.“
