S Velkou Británií, tak jak jsme ji v posledních desetiletích znali, se již můžeme pomalu loučit. Důvod? Včerejší parlamentní volby nade vší pochybnost ukázaly, že britský politický systém se rozpadá. A spolu s ním i celé Spojené království.
Blairův dědic, co nezná historii své země
Volební výsledky jsou po pravdě řečeno zajímavé jen ze dvou hledisek – 1) nepoměr mezi hlasy pro vlasteneckou stranu UKIP a počtem získaných křesel a 2) triumf Skotské národní strany s nevyhnutelnými dopady na soudržnost britského společenství. Nakonec poměrně přesvědčivé vítězství Konzervativní strany, jež může vytvořit vládní kabinet bez nutnosti koalice, či propad labouristů a liberálních demokratů, mezi zásadní poselství těchto voleb řadit nelze. Navzdory tomu, že právě to nám nyní budou média vtloukat do hlavy. Důvod je prostý – nejde totiž o tři strany, ale o stranu jedinou. Proč?
Jisté je jen jedno – Velká Británie je na křižovatce. Na cestě, po níž se nejspíš vydá, leží i referendum o setrvání Velké Británie v EU
To, co provedl svého času Tony Blair s levicovou Stranou práce, učinil s Konzervativní stranou David Cameron. Premiér, jemuž jeho voliči jsou ochotni odpustit dokonce i to, že neví, co v překladu do angličtiny znamenají slova Magna Charta. Vzpomeňme ostatně na Cameronova slova, když sám sebe označil za „Blairova dědice“. Obě strany se pod vedením těchto mužů přesunuly do ideově vyprázdněného středu, z něhož tu a tam, aby mohl mediální mainstream nadále přiživovat iluzi o jejich vzájemném souboji, na svého „protivníka“ vystřelí.
„Politika středu“, kterou obě partaje dnes provozují, je však popřením zastupitelské demokracie, v níž strany reprezentují skutečné zájmy občanů, jež z podstaty věci nikdy „středové“ nejsou. Posunem do politického středu říká strana o sobě jedno jediné - rozhodla jsem se vystupovat v zájmu někoho jiného, než jsou zájmy obyčejných lidí. Strana „středová“ je ve skutečnosti krycí název pro organizaci sloužící zájmům globalistů. Zde je také vysvětlení Cameronových slov na adresu těch, kteří zastávají tzv. konspirační teorie, když o nich na posledním Valném shromáždění OSN prohlásil, že si zaslouží stejné zacházení jako extrémisté z Islámského státu.
Duhoví „konzervativci“ rozčílili Václava Klause
Když se Cameron postavil v roce 2005 do čela Konzervativní strany, dal ve svém inauguračním projevu zřetelně najevo, že nechce být „vězněm ideologií minulosti“. Pod heslem modernizace strany, jež je jen jiným označením pro proces jejího ideového vyprazdňování, začal prosazovat politiku, která byla do té doby britským toryům cizí. Přitulil se k enviromentalistům, a protože duha má víc barev, než jen zelenou, tak krátce na to i k další mocné lobby, k homosexualistům. Kdyby se rozkročil ještě víc, skončil by nejspíš na chirurgii.
Vzpomeňme, že to byla Cameronova "konzervativní" (!) strana, jež z vlastní vůle prosadila uzákonění homosexuálních sňatků. Navzdory příležitostné pravicové rétorice neučinila nic, čím by účinně bránila pokračující masové imigraci do již tak multikulturně zdevastované společnosti, jako je ta britská. K čemu je dobrá levice, když si na její sociálně inženýrské experimenty vystačíme se "středovou" pravicí? Jakkoli v Konzervativní straně stále ještě existuje proud, ač nevýrazný, který tento obrat kritizuje, strana jako celek ztratila pro konzervativně smýšlející voliče přitažlivost. Jak daleko dospěla kulturní revoluce u kdysi konzervativních toryů svědčí svědectví bývalého prezidenta Václava Klause, o něž se podělil s účastníky posledních Hovorů na pravici, pořádaných Akcí D.O.S.T.:
Čtěte ZDE: Válka Západu proti rodině: Ital, Rus, Slovák i Václav Klaus diskutovali v Praze. První barevná revoluce měla rudou barvu. I britští konzervativci jsou mrtvi. Vše ztraceno ale není
„Po pohřbu Margaret Thatcherové jsem byl pozván do Centre for Policy Studies, což je britský konzervativní think-tank, který v roce 1974 Thatcherová založila. Šlo o konferenci o Thatcherové myšlenkovém odkazu pro dnešní dobu. Pozvání jsem s radostí přijal. V dubnu 2014 jsem od ředitele tohoto institutu dostal e-mail, že ´vše se daří, máme významné řečníky a budeme tam mít jedno překvapení. Jako překvapení na tuto konferenci, která měla připomenout Margaret Thatcherovou, pozveme Pussy Riot.´ Uvědomte si tu tragédii a to šílenství světa, ve kterém nyní žijeme. Já jsem jim okamžitě odepsal: ´To jste se snad zbláznili. To se Margaret Thatcherová bude obracet v hrobě. Ona přece nebyla jenom bojovnicí s komunismem a za tržní ekonomiku, ona přece byla ochránkyní západních a křesťanských hodnot. To si snad děláte legraci. V takovém případě nebudu moci na konferenci přijet. ´ Po měsíci mi sdělili, že pochopili, že nemám zájem se konference zúčastnit.“
Nyní je snad zřejmé, že pro protiproudně smýšlející čtenáře není zase až tak důležité, zda v britských parlamentních volbách zvítězili „konzervativci“ nebo labouristé. Snad jen v jediné věci to neplatí. Je jí Cameronem slíbené referendum o budoucnosti členství Velké Británie v EU, jež by Millibandem řízená vláda určitě nepořádala. Nelze si dost dobře představit, že by za daných okolností, kdy nikoli nevýznamná část jeho strany s vystoupením z EU souhlasí a eurokritické hlasy po celé Anglii narůstají, odmítl referendum vyhlásit. Tak, jako svým slibem dnešní volby vyhrál, vykopal by si jeho nesplněním svůj vlastní politický hrob.
Čtěte ZDE: Kulturní válka v „moderní Británii“: Konzervativci horší než socialisté. Postaví se křesťanské školy a rodiče na odpor? Buď tolerantní, nebo tě zničíme!
Triumf UKIP znemožnil většinový volební systém
Nyní pár slov na adresu volebního výsledku Strany pro nezávislost Spojeného království (UKIP) i nám v České republice dobře známého bojovníka proti bruselokracii a bohužel neúspěšného kandidáta v okrsku Jižní Thanet Nigela Farage. Právě na něm lze dobře ilustrovat neudržitelnost tvrzení stoupenců většinového volebního systému, že je pro demokratické vládnutí vhodnější, než systém poměrný. Jistě, většinový systém spíše vygeneruje vládu jediné strany, jež není nucena k programovým kompromisům s koaličními stranami. O tom, že by takové vládnutí bylo spravedlivější, však rozhodně řeč být nemůže. Posuďte sami.
Zatímco Skotská národní strana získala za přibližně 6% získaných hlasů 56 křesel v Dolní sněmovně, UKIP za dvojnásobný počet hlasů bude mít v parlamentu pouze jediného poslance Douglase Carlswella! Faragova optimistická předpověď z listopadu loňského roku, kdy hovořil o 40 mandátech, se tedy po dnešku rozplynula jako dým. Farage to v den hlasování samozřejmě tušil: „Nejpravděpodobnějším výsledkem voleb je velký počet hlasů pro UKIP, ale i velký počet rozzlobených voličů, že je ve Westminsteru nebude nikdo zastupovat“.
Kdyby se ty téměř čtyři milióny (!) hlasů pro vlasteneckou UKIP měly do složení Dolní sněmovny promítnout poměrnou metodou, měla by po dnešku 40 poslanců. Připomínejme si toto číslo vždy, až budeme číst – a první komentáře v tomto duchu se již objevují – že Faragův UKIP utrpěl drtivou porážku. Ve skutečnosti je z hlediska volební podpory napříč Velkou Británií třetí nejúspěšnější stranou s více jak 12% hlasů (což je čtyřikrát víc než ve volbách v roce 2010), když ve 118 volebních okrscích se umístil na druhém místě.
Čtěte ZDE: Vzkaz do České republiky od muže, který vyděsil britský i evropský politický mainstream: Češi se také nedají!
Státní opatrovník do každé rodiny!
K dopadům britských sněmovních voleb se jistě ještě v příštích dnech vrátíme, dnes už se tedy věnujme jen jedinému tématu a tím je triumf Skotské národní strany. Ta z 59 možných křesel získala 56. Možná si mnozí „protiprouďáci“ pomyslí, že když už neuspěla vlastenecká UKIP, můžeme se radovat alespoň z vítězství nacionalistů skotských. Omyl. Je sice pravda, že hlas pro Skotskou národní stranu je hlasem pro odchod Skotska z Velké Británie, rozhodně však není hlasem za větší svobodu. A není ani hlasem za skotskou státní svrchovanost. Četbou programu skotských nacionalistů zjistíte, že obsahuje snad vše, co je evropské radikální kulturní levici dnes drahé. Genderové kvóty, státní podpora homosexualismu, vytlačení náboženství z veřejného prostoru. Antidiskriminační opatření jdou ve Skotsku už tak daleko, že hrozí postih dokonce tomu, kdo se na veřejnosti pokřižuje.
Skotská vláda v loňském roce prohnala parlamentem zákon, jenž zavádí státní dohled nad každým dítětem v zemi od chvíle jeho narození do věku 18 let. Ministryně pro děti a mládež Aileen Campbellová uvedla, že podle Zákona o dětech a mladistvých bude za určení „pověřené osoby“ dozírající nad dítětem zodpovědná místně příslušná zdravotní rada. Tyto osoby, sociální či zdravotničtí pracovníci, budou - jak jinak - „podporovat a hájit dobro dítěte či mladistvého“. Kam se hrabou komunisté se svými domovními důvěrníky!
Čtěte ZDE: Řeknou Skotové Londýnu sbohem? Zbavili by se tak automaticky i EU. Londýn náhle slibuje hory doly – v jedné ruce bič, v druhé cukr. Šance jsou zhruba vyrovnané
Statečná srdce ve zdravotním koncentráku?
Bylo to právě Skotsko, které jako první země britského společenství zakázalo kouření v restauracích. Nyní prosazuje zákaz kouření v parcích a v autech s dětmi. Vláda si dokonce předsevzala, že Skotsko bude do roku 2034 bez cigaretového dýmu všude, na veřejnosti i v soukromí. A aby bylo všem zřejmé, jak zdraví Skotů leží jejich papalášům na srdci, vede se nyní vážně míněná diskuse o tom, že by všechny zdejší restaurace musely mít zeleninové pulty. Nebylo by rovnou lepší nařídit všem Skotům jednotný jídelníček a svážet je do kolektivních stravovacích zařízení, aby šlo vyloučit, že se někdo někde tajně necpe bůčkem?
A že jsou Skotové národem svobodomyslným, protože touží po nezávislosti na Anglii? Pokud by opravdu toužili po svrchovanosti a svobodě, vadilo by jim, že jsou dnes podřízeni diktátu Bruselu. A přitom to jsou oni, kdo z poddaných Jejího veličenstva vznik evropského nadnárodního státu, v němž by se „samostatné“ Skotsko rozplynulo jako kostka cukru ve vodě, nejvíce podporují. Proto kdo na dnešní Skoty pohlíží optikou Statečných srdcí, v nichž William Wallace, alias Mel Gibson, umírá s výkřikem „Svoboda!“ na rtech, pohybuje se v říši pohádek. Přes všechny znepokojivé úpadkové jevy v anglické společnosti si troufnu tvrdit, že k totalitě má mnohem blíže Skotsko než Hrdý Albion. Proto kdybych byl konzervativním Angličanem, neronil bych slzy nad tím, kdyby se cesty Anglie a Skotska rozdělily.
Velká chvíle UKIP teprve přijde
Po výsledku těchto voleb je více méně jasné, že loňské referendum o vystoupení Skotska z Velké Británie se bude brzy opakovat. Nejpozději poté, co se většina zbývajících občanů Spojeného království rozhodne v Cameronem přislíbeném plebiscitu vystoupit z Evropské unie.
Do té doby se může stát ještě mnoho věcí, jež předpokládaný vývoj britských věcí veřejných vychýlí jiným směrem, než jakým jej vytýčily právě uzavřené parlamentní volby. Co bude s UKIP po odstoupení Nigela Farage z vedení strany? Nahradí jej jeho dosavadní místopředsedkyně Suzanne Evansová? Nebo jediný poslanec Douglas Carlswell? A vrátí se Nigel Farage do čela strany na zářijovém stranickém sjezdu? Budou v kampani před referendem tím nejvýraznějším hlasem, jež i dosud nerozhodnuté přesvědčí o výhodách britské státní svrchovanosti?
Jisté je jen jedno – Velká Británie je na křižovatce. Na cestě, po níž se nejspíš vydá, leží i referendum o setrvání Velké Británie v EU. Nejen z anglického, skotského, velšského či severoirského, ale i z českého pohledu není z hlediska budoucího vývoje v celé Evropě patrně důležitější britské téma, než právě toto.
