Stále více osobností, které aktivně vystupovaly v disentu proti komunismu, dnes se znechucením sleduje mediální tanečky kolem blížícího se 70. výročí osvobození naší země Rudou armádou. Ke stále sílícímu proudu antikomunistů, kteří odmítají protiruskou propagandu a snahu rozdmýchávat protiruskou válečnou hysterii, se připojil svým „Otevřeným dopisem ruskému národu“ i Jan Tesař, jeden z nejvýznamnějších poválečných českých historiků. Jeho otevřený dopis si samozřejmě v žádném z médií hlavního proudu nepřečtete. Jeho list, adresovaný ruskému velvyslanci v Praze, přinášíme v plném znění.
Vážený pane velvyslanče, prosím, abyste odevzdali lidu Ruské federace, vojákům a námořníkům můj pozdrav k výročí vítězství nad Německem dne 9. května 1945. Ve chvíli, kdy se pozdvihují proti Rusku zbraně se symbolem hákových křížů (ať je to kdekoli), nemůže žádný skutečný socialista, žádný opravdový křesťan, žádný upřímný Slovan a vůbec žádný člověk pociťující odpovědnost za zachování lidskosti v našem světě zůstat stranou; každý by měl přát zdar tomuto Rusku, které čelí oživovanému nacismu: ať si mu čelí všemi prostředky, jichž si to vyžádá. S radostí se připojuji k těm, kdo na celém světě takto smýšlejí.
Jan Tesař. Foto: Archiv Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných.
Bohužel nezbývá než předpokládat, že tento můj dobře zvážený postoj nesdílí premiér současné administrativy země, v níž působíte. Zato v ní pořád žijí tisíce těch, kteří si stejně jako já uvědomují, že i za pouhé fyzické přežití vděčí ruskému vojsku, a stejně jako já mu za to vzdávají svůj dík. Jako historik a dokonce i dětský pamětník svědčím, že na Sovětskou armádu-Osvoboditelku jako na jedinou naději pohlížely i desetitisíce Čechů a Slováků, kteří v těch strašných letech zemřeli dříve, než se jí podařilo probít se k nám. Všem těm by tudíž dnes nezbylo, než říci na příslušnou adresu NEJSTE NAŠÍM PREMIÉREM, kdežto prezidentu Zemanovi by jeho cestu do Moskvy schválili, podpořili by ho a důrazně požadovali, aby ve svém důstojném postoji i do budoucna za všech okolností vytrval.
Čechie trpí ztrátou paměti
Toto stanovisko bude nepřijatelné části těch, kteří byli (podobně jako i já) v situaci vyhlášeného nepřátelství vůči Sovětské armádě poté, co v r. 1968 na rozkaz hlupáků a zločinců z Kremlu přepadla a potom okupovala Československo a nastolila i v něm obdobnou vládu zločinců a hlupců. Zaplatili jsme za to velmi těžce. A vyrovnávat se s traumaty minulosti je velmi nesnadné – jak právě nejlépe Rusko ze své vlastní zkušenosti zná. Od roku 1968, ba i 1991 uplynulo mnoho let, zde i u vás se vyměnily generace.
Vláda Stalinových dědiců v Kremlu se mezitím zhroutila, po celém Rusku jsou odkrývány masové hroby jeho obětí, a v pohledu snad každého dnešního Rusa je hlavní obětí celé komunistické diktatury právě Rusko. Z ruského hlediska právem. Ale mnoho mých krajanů ani po několika desetiletích nedospělo k prostému poznání, že od nešťastného roku 1968 se politický režim v Rusku od základu změnil, a přitom nezná nic z celého toho vnitřního i mezinárodního programu československé reformy roku 1968.
Velkoděržavné ruské jednání s námi není jen sovětský nátěr na ruské duši. To je ovšem otázka dlouhých let, na kterou dnes nemáme čas.
Vaše tetička Čechie zkrátka utrpěla poúrazovou amnézii (ztrátu paměti, pozn. PP), ale je to ten zvláštní a terapeuticky velmi nesnadný případ amnézie selektivní. Však vidíte, že zapomněla i své poctivé staré jméno (pod kterým se představila v roce 1867 právě ruské diplomacii jako vůbec první); vystupuje dnes pod novotvarem, který v nechtěné zkratce přesně vystihuje katastrofální duchovní skutečnost zatemnění národní paměti – a jejího selektivního užívání v zájmu současné evropské strategie NATO. Nevím, zda vám tím zde neprozrazuji přísně střežené tajemství z jeho sejfů – leč jsem si jist, že pro vás to tajemstvím není. Tak jako pro nikoho, s výjimkou nešťastné tetičky Čechie.
Ruská spoluvina na amerických loutkách
Přece jen raději přejdu k věcnému tónu. Je třeba konstatovat dvě věci:
1) Nezměrná škoda, kterou vztahům Čechů, Slováků a Rusů způsobilo přepadení Československa Sovětskou armádou (se všemi příslušnými důsledky) nepadá docela a beze zbytku jen na sovětskou stranu. Ze strany Prahy mělo včas zaznít důrazné Tak si spusťte ten svůj tankový cirkus, my trváme po husitsku na svém! – To měl dát prezident Svoboda Brežněvovi včas na stůl, podle toho se měli všichni chovat (tj. především pozavírat sovětské agenty), a pak už byla naděje jen v otázce, zda by to sovětským maršálům i tak stálo za to. Nám v každém případě! Touto cestou se vydal 20 let předtím Tito, a vyhrál. (Co se týká mne, neradím ex post: právě to jsem těm v Čierne n. T. s odvoláním na Tita připomněl, a vyvolal jsem jejich hrůzu.)
Čtěte ZDE: Nesvatá aliance nenávisti: Hitler – Polsko – Amerika. Proč má být Rusko zničeno? Svět se přepóloval. Bolševici se přestěhovali do Washingtonu. Lavrov: „Promiňte, že jsme obklíčeni“
2) Ruská vina před tváří Čechů a Slováků nekončí rokem 1968. Neznám sovětské tajné archivy, které dnes spravuje vaše nové Rusko a do nichž jistě prozatím nikoho nepustí. Neznám tajemství přetahování o Československo, která skrýváte, ale nemyslím, že bych zadal své pověsti historika, když napíšu, že americké loutky, dosazené k moci na Hradě pražském r. 1989 jsou sice hlavními, ale ne jedinými viníky zkázy mé Republiky. Spoluviníkem je také gorbačovsko-jelcinovské Rusko, které se jistě podílelo už na samotné instalaci těch loutek. Objasnění a případné vaše politování by nám velmi pomohly v zápase proti současné české amnézii, která je jinak samozřejmě naše svrchovaná věc.
Zapomeňme na křivdy. Jde o víc
Je ovšem ještě mnoho dalších problémů na našem stole. Velkoděržavné ruské jednání s námi není jen sovětský nátěr na ruské duši. Snad jen důstojníci Ruské republiky v Československém vojsku na Rusi dokázali najít správný tón; výsledkem je ten nejlepší odkaz, který by měl být všestranně studován při obnovování paměti jedněch i druhých.
To je ovšem otázka dlouhých let, na kterou dnes nemáme čas. Rusko je v přímém ohrožení, a za těchto okolností by bylo podlé připomínat křivdy nám způsobené. Naší starostí teď je, jak odvrátit od Ruska hrozbu války.
Zápasili jsme o svou neutralitu (také ovšem od Ruska). Byli jsme poraženi, mj. za pomoci právě těch loutek, které Gorbačov dosadil a které ho oklamaly. Zápasili jsme proti radaru na našem území a měli jsme v prvním kole úspěch. Teď začalo druhé kolo a porážka, kterou jsme utrpěli, není zanedbatelná, neboť vrátka jsou pootevřena, a NATO ví velmi dobře, kdy se má chovat jako tichošlápek. Náš zápas však pokračuje. Bohužel víme, jaké argumenty v tomto zápase platí, ale s tím si už musíme poradit sami.
Zápas proti válce je za všech okolností prvořadou starostí nám všem společnou.
Se starým dobrým pozdravem
Ať žije mír, pryč s válkou!
Jan Tesař
