Minulou sobotu jsme se věnovali zednářským atentátům v rakouských parlamentních a vládních kruzích a působení lóží ve vilémovském Německu. Poukázali jsme na zednářské pozadí Velké francouzské revoluce, na jejíchž základech staví svoji babylónskou věž také dnešní architekti Nového světového řádu. V dnešním pokračování zaměříme pozornost na zednářské pozadí slavné Dreyfusovy aféry a na míru vlivu tajných společností na politiku někdejší „staré dobré Anglie“ (která už je bohužel dávno jen vzpomínkou). Narozdíl od zednářů.
Čtěte ZDE: Lóže svobodných zednářů se nikdy neštítily vražd: Výstřely v parlamentu. Revoluce a vláda strachu. Hrdelní soudy podle vlastního tajného „práva“. Miliónové odměny za hlavy císařů
Dreyfus pod ochranou Velkého Orientu
Mnoho neobjasněných úmrtí souvisí s aférou židovského francouzského kapitána Alfreda Dreyfuse, svobodného zednáře obviněného z velezrady. Kapitán d'Attel před soudem prohlásil, že se Dreyfus krátce před svou slavnostní degradací před ním a dvěma svědky ke své vině přiznal.
Za určitých okolností sahají zednáři k těm nejzavrženíhodnějším prostředkům a neštítí se politických vražd, pokud jiné prostředky pro dosažení politického cíle nestačí
Přátelům Dreyfusova bratra připadal tento svědek pochopitelně velmi nebezpečný. Jednoho dne si d'Attel vyjel na výlet a domů se již nevrátil. Byl nalezen mrtvý v železničním vagonu. Krátce před svou smrtí se svěřil svému příteli, poslanci Chaulinu Gervinierovi, o doznání kapitána Dreyfuse. Chaulin Gerviniere odjel do svého volebního okrsku, avšak na místo, kam směřoval, rovněž nedojel. Jeho mrtvé tělo bylo nalezeno na železničních kolejích.
Tím však seriál smrtí v případu Dreyfus nekončí. Prefekt Laurenceau obvinil vládu, že přes hranice byly Dreyfusovým přátelům převáženy zásilky zlata. Domníval se, že jde o úplatky ze strany zahraničních Židů, kteří chtěli svého soukmenovce osvobodit. Laurenceau byl povolán do Paříže k podání hlášení. Ubytoval se v hotelu Terminus, - kde jej následujícího dne nalezli mrtvého. Také vězeňský úředník Rocher tvrdil, že se Dreyfus přiznal. I on krátce na to zemřel, jak a za jakých okolností však nevíme. Jedním ze svědků v Dreyfusově procesu, svědčící v jeho neprospěch, byl kapitán Valerio. Po návratu od soudu domů i on náhle z neznámých příčin umírá.
Tehdejší prezident francouzské republiky Felix Faure se vyslovil proti revizi Dreyfusova procesu. O měsíc později zemřel za neznámých okolností i on. Několik hodin po skonu byla mrtvola nabalzamována, čímž bylo znemožněno bližší určení příčiny úmrtí. Kdo byli ti nejaktivnější obhájci neviny kapitána Dreyfuse? Bez výjimky svobodní zednáři. I když ani jediné z podivných úmrtí nebylo dostatečně objasněno, již jejich velký počet v Dreyfusově aféře vybízí k zamyšlení.
Čtěte ZDE: Spolčení k ovládnutí světa: Tajná organizace svobodných zednářů je stále realitou. Jejich vraždy měnily moderní svět. Zednářský atentát spustil první „průmyslové vraždění“ na světě
Čtěte ZDE: Svobodní zednáři a jejich vraždy: Dějiny plné zrádných úkladů a vydírání. Dva císaři a korunní princ. Svět bez svobody a lidské důstojnosti. Padla jim za oběť i Sissi? Stop řekl až císař František I.
Nepotrestaná zednářská vražda
Vzpomeňme ještě jeden případ, jenž se odehrál den před vypuknutím První světové války. Jean Jaures, jeden z nejvýznamnějších vůdců francouzských sociálních demokratů a stoupenec míru v Evropě, byl 31. srpna 1914 zastřelen v Café Croissant v Paříži. Vrah Villain byl sice zatčen, ale se zahájením procesu se dlouho váhalo. Tento muž totiž věděl příliš mnoho a byl schopen prozradit osoby, jež si vraždu objednaly.
Vznikl tak do té doby neslýchaný justiční skandál. Vrah byl po celou dobu války „ve vyšetřování“, až nakonec 31. března 1919 byl v důsledku své údajné „nepříčetnosti“ zproštěn žaloby. Během války jej nebylo možné odsoudit, protože by tak vešlo ve známost velké tajemství zednářské účasti na roznícení války. Nebylo ale ani možné jej propustit, protože výsledek války byl ještě nejistý, a francouzští zednáři, potažmo celá vláda, se třásli o své životy.
Jean Jaures byl sice rovněž svobodným zednářem, ale nižšího stupně. Nepatřil tedy k „zasvěceným“, kteří světovou válku roky plánovali a připravovali, aby odstranili „císařské mocnosti“ a nahradili je sekulárními republikami. Jean Jaures byl mimoto mimořádně oblíben u mírumilovných dělnických mas. Dostatečný důvod učinit jeho životu rychlý konec. Smrt Jeana Jaurese je nepochybně zednářskou vraždou. Ovšem na lavici obžalovaných by nepatřil jen Villain, nýbrž i prezident republiky bratr Poincaré, ministerský předseda bratr Briand, ministr války bratr Delcassé a celá nejvyšší rada francouzské zednářské lóže Velkého Orientu.
Pravítko a kružítko: Kreslí se plány na Velkou válku
A opět to byli francouzští zednáři, kteří krátce po vypuknutí světové války požadovali „odsouzení“ německých knížat. Pařížská lóže „L'Avant-Garde“ chtěla zřídit vlastní soudní dvůr, kterým by Vilém II., František Josef I., či králové Bavorska, Saska a Würtenberska byli povoláni k odpovědnosti. Před tento soud by však nebylo možné povolat německého císaře, protože Vilém II. nikdy zednářem nebyl, a nemohl by tak být obviněn z porušení zednářské přísahy. Přesto „Vrchní soud“, sestavený ze svobodných zednářů všech Německu nepřátelských států, chtěl před zraky celého světa odsoudit německého císaře jako člověka, jenž má strašnou válku na svědomí a zároveň tak zahladit stopy po jejích skutečných strůjcích, tedy zednářských knížatech.
Ještě dále než tato francouzská lóže zašel anglický zednář Horatio Battomley, vlastním jménem Levy, jenž ve svém listu „John Bull“ nepožadoval nic menšího, než zavraždění císaře Viléma II. některým z tajných mezinárodní spolků.
Podmínka vyššího společenského postavení
U Angličanů není politická vražda ničím zvláštním. Snad všichni přední politici a vojevůdci jsou zde svobodnými zednáři. V této navýsost zednářské monarchii jsou lóžovými bratry i královští princové. Král Eduard VII. byl anglickými lóžemi označován za největšího zednáře 20. století. Ostatně zednáři celou slávu Albionu považují za své dílo. Žádný div, pokud si uvědomíme, že „Sjednocená velká lóže Anglie“ má více než 400 000 bratří. V zásadě každý, kdo má v Anglii jméno a postavení, je svobodným zednářem, a oficiální anglická politika není nic jiného, než politikou zdejších zednářských aristokratů.
Za určitých okolností sahá anglická vláda a angličtí zednáři k těm nejzavrženíhodnějším prostředkům a neštítí se politických vražd, pokud jiné prostředky pro dosažení politického cíle nestačí. Vzpomeňme nezdařený atentát z devatenáctého století: anglický velyslanec v Norsku Findlaye se pokusil zavraždit irského vůdce sira Rogera Casementa. Plán včas vyzradil jeden z Casementových věrných služebníků, odhalenému Findlayovi se ale nestalo vůbec nic. Dokonce nebyl ani odvolán ze svého velvyslaneckého postu!
Za skutečného původce tohoto pokusu o vraždu irského protivníka anglické politiky nebyl označen nikdo menší než anglický ministr zahraničních věcí, sir bratr Edward Grey. Sir Roger Casement se totiž snažil zkřížit plány velmi mocné lóže, a kdo tak činí, je kandidátem smrti. Platilo to jak pro mírotvorce Jean Jaurese, tak pro urozeného Ira Casementa, Turka Talacta Beye či německého vyslance hrabě Mirbacha.
(pokračování příští sobotu)
