Svobodní zednáři. Tajné společenství, založené roku 1717 ve Velké Británii, navazuje na esoterní duchovní proudy pohanského starověku. Je přísně hierarchicky řízenou organizací, jež si neklade za cíl jen formovat mysl svých „zasvěcenců“. Chce především určovat směr, jímž se má ubírat celé lidstvo – a v mnoha směrech se jí to dařilo a daří. Svobodní zednáři se totiž již několik století vzájemně podporují při pronikání do vysokých pater politiky, státní správy, vědy, médií i kultury.
Současný člověk „vychovávaný“ ateistickými médii si většinou myslí, že v dnešní době jsou zednáři jen vzpomínkou na staré časy, nebo že dokonce už vůbec neexistují. Že patří jen do romantizujících televizních seriálů a filmů – něco jako Hrabě Monte Christo. Není větší omyl. Ostatně omyl záměrně šířený – právě mocnými zednářskými strukturami dnešního světa. Zednáři jsou naopak stále všude mezi námi, jejich symboliku naleznou – ti kteří ji umějí rozpoznat – všude kolem nás. Tato organizace stojí za řadou nejvýznamnějších zlomových dějů nedávné minulosti, z níž vyrůstá realita naší stále více „zešeřelé“ přítomnosti. Neporozumíme jí, pokud se zařadíme do skupiny „skeptiků“, kteří si při zmínce o zednářích „klepou na čelo“ a s úšklebky naznačují, že jde o něco jako příslovečné „spiklenecké teorie“.
Čtěte ZDE: Radomír Malý: Humanisté nebo satanisté?
„Humanitární“ vraždění
Vzhledem ke svému učení patří svobodní zednáři k hlavním odpůrcům zjeveného náboženství a křesťanského pojetí státu. Podporují vše, co vede nejen k odluce státu od Církve, ale k rozšíření tzv. liberálního smýšlení obecně. Byli iniciátory i motory všech novověkých revolucí nejen v Evropě, násilné převraty organizovali i v zemích Latinské Ameriky. Krvavě pronásledovali katolíky v Ekvádoru či Mexiku. Mezi základní cíle zednářství patří sekularizovaná (odnáboženštěná) totalitní společnost, podléhající světové vládě (NWO): Destrukce národních států a jejich nahrazování megalomanskými nadnárodními projekty typu Evropské unie, jsou cestou k naplnění ideologie globálního vládnutí, v rámci sociálního učení svobodných zednářů.
Zednáři necouvnou ani před vraždami. Každý zločin pro ně platí jako povolený, pokud slouží jejich prahnutí po moci
Jejich elity pro tyto cíle pracují bez skrupulí. A je-li to zapotřebí, třeba i vraždami. A právě vraždám, páchaných svobodnými zednáři na cestě k dosažení jejich zničujících světovládných cílů, se budeme po sedm sobot věnovat v novém seriálu Protiproudu. Vzhledem k tomu, že vliv svobodného zednářství v západních společnostech nejen neklesá, ale spíše kontinuálně roste, je třeba nezavírat oči před tím, že vedle pořádání finančních sbírek při povodních se svobodní zednáři společensky angažují i méně ušlechtilými způsoby.
Text, z něhož vycházíme, napsal rakouský politik z éry prvních dvou desetiletí 20. století, doktor Fridrich Wichtl. Rok před svou dosud neobjasněnou smrtí v roce 1922 publikoval poslední studii, věnovanou problematice svobodného zednářství (nejproslulejší z jeho knih, přeložená do mnoha jazyků, je „Světové zednářství – světová revoluce – světová republika“), kterou nazval výmluvně Zednářské vraždy.
Rakouský vládní rada Dr. Friedrich Wichtl
V českém překladu vychází tento významný text poprvé.
Chobotnice pracuje v utajení
Uprostřed nás existuje tajná společnost, o které se mnoho nemluví. Její členové se mezi sebou poznávají dle tajuplných slov, zvláštního stisku ruky a určitých dalších znaků. Tyto znaky – jedná se o znamení krku, prsou a břicha – mají zároveň upamatovávat na těžké tresty, které mají podstoupit ti, kdo by porušili svou povinnost mlčení: proříznutí krku, vyrvání srdce, rozpárání břicha (členové oné tajné společnosti zdůrazňují, že tyto tresty se dnes již nevykonávají).
Přijetí probíhá za pozoruhodných a tajemných obřadů, přičemž hraje svou důležitou úlohu černě potažená komnata, kostlivec a rakev. „Hledači osvícení“, tzn. ti, kteří chtějí do této společnosti vstoupit, jsou předtím vydáni mnoha hrůzostrašným událostem, v nichž mají prokázat svou odvahu. Tento tajemný spolek, který se dnes rozprostírá po celém světě, není vůbec malý; má k dispozici statisíce bratří, kteří jsou zavázáni ke vzájemné pomoci, navzájem se podporují, vyzdvihují a protěžují. Kdo pronikne do jejich tajemství, je vydán obecnému opovržení, a když nehledě na to pokračuje ve svém bádání, riskuje svou dobrou pověst, své hospodářské postavení a dokonce i svůj život.
Tento pozoruhodný tajný spolek je řád svobodných zednářů; v současnosti má přes tři miliony členů či bratří, kteří se dělí na různé stupně: do řádu člen vstupuje jako učeň, po zkušební době se stává tovaryšem, aby se později stal mistrem. Tyto tři nejnižší stupně svobodného zednářství jsou ovšem politicky takřka bezvýznamné. Jejich příslušníci nejsou zasvěcováni do důležitých věcí, ale věří, že když dosáhli mistrovského stupně, tak se stali vědoucími zednáři, znajícími základní tajemství světa.
Čtěte ZDE: Ferdinand d´Este a začátek Velké války: Proč císař nesplnil podmínky amerického prezidenta? Nemohl to udělat? Bránili mu v tom Němci? Mohla monarchie přežít?
Vražda jako prostředek politiky
Ve skutečnosti však nevědí nic důležitého. A pokud by některý z nich něco takového věděl, nesmí o tom veřejně hovořit. Zpravidla ale nevědí ani to, že nad nimi existují vyšší stupně, a také nevědí, kdo z jejich okolí náleží k vyššímu stupni, a ke kterému. Neplatí to však obráceně - příslušníci vysokých stupňů znají členy stupňů nižších. Tzv. vysoké stupně se počítají od čtvrtého stupně až ke stupni třiatřicátému. Tam se vyskytují nejpozoruhodnější tituly a hodnosti. Tak existuje např. „kníže milosti“, „kníže Libanonu“, velkokníže jeruzalémský“, „rytíř slunce“, „rytíř měděného hada“, „rytíř svatého Ondřeje“, či „důstojný kníže královského tajemství“.
Toto zednářství vysokých stupňů je neobyčejně politicky činné a přitom používá způsoby, jež jsou v celém civilizovaném světě zavrhovány. Tito zednáři necouvnou ani před vraždami. Každý zločin pro ně platí jako povolený, pokud slouží jejich prahnutí po moci. „V zednářství je povoleno usmrtit!“ Tímto výrokem se proslavil svobodný zednář a atentátník bratr Gavrilo, když se před soudem zodpovídal z atentátu na následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda. Vražda Františka Ferdinanda byla totiž výhradně dílem zednářů, kteří odstraněním schopného muže v Rakousku nesledovali nic jiného, nežli zničení Rakousko-Uherské monarchie.
Skryté síly - francouzský film z roku 1943 o svobodném zednářství
Sarajevský atentát v režii kružítka
Vražda rakouského následníka trůnu byla naplánována francouzskými zednáři vysokých stupňů již v roce 1912. V kruzích „vědoucích“ se nejednalo o žádné tajemství. Tak již v roce 1912 prohlásil švýcarský svobodný zednář vysokého stupně: „František Ferdinand je mimořádně schopný. Škoda, že je odsouzen a zemře na své cestě k trůnu.“ A známá pařížská věštkyně madame de Thébes zvěstovala ve svých „Proroctvích“ pro rok 1913 následující: „Ten, který se má dostat v Rakousku k vládnutí, nebude vládnout. Vládnout bude mladý muž (císař Karel I.), který k tomu ještě není určen.“
Madame de Thébes předpověděla tuto „tragickou událost pro rakouský císařský dům“ na rok 1913. Když k ní nedošlo, zvěstovala to v prosinci 1913 již podruhé následujícími slovy: „K tragédii v rakouském císařském rodu, kterou jsem předpověděla, sice nedošlo, ale docela určitě k ní dojde, a sice v první polovině příštího roku (1914).“ Dva dny před uplynutím této doby, 28. června 1914, byl zavražděn následník trůnu.
Hlavními účastníky byli vesměs svobodní zednáři, jak vrazi Grabež a Gavrilo Principe, srbský železniční úředník Ciganovič, jenž vrahům opatřil browningy, ruční granáty, bomby a jed v kapslích, dále srbský major Tankosič, který zbraně osobně nakoupil, a konečně srbský teolog Dr. Kazimirovič; ten po tajném naverbování vrahů uvědomil „knížata“ svobodných zednářů v Budapešti, Paříži, Kyjevě atd. o následujícím uskutečnění vraždy, a sehnal pro to potřebné finance.
Tohle vše nejsou jen nějaké domněnky, ale úředně zjištěné skutečnosti, které se jen účelově zamlčují. A následník trůnu sám? Věděl o tom; věděl, že jej francouzští zednáři vysokých stupňů odsoudili k smrti a že mu usilují o život. Nedělal z toho také žádné tajemství. Přesto mu nikdo nevěřil, nikdo neměl plné pochopení pro tuto strašlivou moc, která pracuje v skrytu a chce vystoupit s úderem proti samotnému následovníku rakouského trůnu i trůnu samotnému! Ostatky popravených či ve vězení zemřelých vrahů byly po převratu převezeny ve formálním slavnostním průvodu z Československa do jejich vlasti a tam byly pohřbeny s velkou poctou. Nadto byl v Sarajevu vybudován těmto vrahům nádherný pomník…
I patronové zednářských lóží mají na rukou krev
Vraťme se však do Rakouska: Také na císaře Františka Josefa I. byl spáchán atentát. Jeho strůjcem byl atentátník bratr Wilhelm Oberdank, jehož pokus v roce 1882 se však nezdařil. Byl popraven. Ještě v roce 1914 byl oslavován v úředním lóžovém listu „Velkého Orientu Itálie“ jako „hrdina a mučedník“, který „položil svůj mladý život v oběť“. Jak nyní uvádějí „Vídeňské zednářské noviny“ (srpen 1920, str. 15), letos zřídili zednáři z Terstu a Udine novou lóži, která nese jméno Wilhelm Oberdank! Její sídlo je v Terstu, v onom městě, ve kterém byl vražedný útok proveden. Případ získává na zvláštním významu tím, že k zasvěcení nové lóže přijeli zednářští vyslanci z Říma a Benátek. Takto otevřeně se dnes zednáři odvažují uctívat své najaté vrahy!
(Pokračování příští sobotu)
