Po druhém rozhodnutí "brněnského" Ústavního soudu (ÚS) je jasno: Dlouhá bitva o to, zda smíme zdraví svých dětí i své vlastní bránit proti farmaceutickému a zdravotnickému byznysu, se jako obyvkle naklání k velkým penězům a odklání od občanských svobod a práv. Že při tom byznysu zdatně sekunduje státní instituce, která předstírá, že je zřízena proto, aby tato práva a svobody občanů bránila, je pro naši současnost zcela příznačné.
Salámová revoluce
Naše nejvyšší soudní instance šla na další okleštění svobod klasickou „salámovou metodou“. První rozhodnutí „pouze“ konstatovalo ústavnost toho, že český stát (vyhláškou!) nařizuje rodičům, že musí vlastním dětem nechat "vrazit" do tělíček vakcíny, o jejichž nebezpečnosti jsou na základě racionální úvahy a mnoha dostupných zdrojů bytostně přesvědčeni. Otázku, zda to mají činit s vědomím, že je očkování nebezpečné, odsunul alibisticky stranou: Do „odborné stránky věci“ se prý pouštět nebude.
O týden později byla již ovšem nálada pod Špilberkem podstatně ostřejší. Druhé rozhodnutí ŮS obsahuje ideologické pasáže, které jsme od brněnských zastupujících říšských podprotektorů (protože naše eurounijní země nepatří nejen nám, ale dokonce ani jim) tak nějak čekali. Vyjádření pánů soudců jsou místy až groteskní: Tak třeba Jaroslav Fenyk výhrůžně praví, že: „Pokud se konkrétní dítě má zapojit do kolektivu (např. školky, pozn. aut.), tak předpokládáme, že bude solidární vůči těm ostatním, že nebude pouze využívat toho, že ostatní očkovaní jsou, a samo se bude očkování vyhýbat.“ Vynikající rozsudek českých Šalamounů: Když poškodit zdraví dětí, tak "solidárně" všech. Co by to jinak bylo za EU socialismus?
Nebezpečí pro kolektiv
Z toho vyplývají známé závěry z dob ještě ne tak dávno minulých: Jakékoli dítě, které se bude vyhýbat socialistické povinnosti nechat se očkovat, bude pro výstrahu vyloučeno z úlu pilných pracujících včeliček a zemře nejspíš na mraze, za skandovaného potlesku delegátů sjezdu čehokoli.
Vzbuzuje to otázku, zda pan soudce hovoří o tomtéž očkování, jež má být pro naše děti údajně dobrem, neboť jim způsobuje imunitu proti nebezpečným nemocem, na něž mohou i zemřít. A které je současně – alespoň podle vyjádření výrobců vakcín – zcela bezpečné. Respektive – jak praví ústavní soud – pouze „minimálně“ nebezpečné.
Mediální matky
„Veřejný“ (mainstreamově-mediální) prostor po rozhodnutí "soudu" doslova explodoval hysterickými výlevy „mediálních matek“, jako je paní Veronika Jonášová, ze stáje Babišových (Lidových) novin:
„Když jsem přijela do Německa a dala tu dítě do školky, musela jsem pro získání lékařského doporučení předložit očkovací průkaz. Věděla jsem, že očkování v Německu není povinné, ale nenapadlo mě, že neočkované děti mohou běžně do školek. Ano, mohou.
A právě takoví nám ostatním, kteří očkujeme, udělali ze života v Berlíně peklo. Rozjela se tu obrovská epidemie spalniček – nemoci, proti které se běžně očkuje. Rozšířila se i mezi dětmi právě proto, že někteří rodiče odmítají vakcíny (i proto ji nelze srovnat s lokální českou epidemií v Ústí).“
Pozoruhodná zkušenost: Jak se mohly očkované děti od neočkovaných nakazit? Nebo je smyslem očkování něco úplně jiného?
O horších hysterických výlevech osob jako je tradiční obhájce totalitních praktik z časopisu Reflex (pod značkou JXD), rovněž "mediální matka" bez ohledu na pohlaví, o něž dnes už přece v pokrokových JXD krajinách státem regulovaného dobra nejde, zbytečno mluviti. V tomto "rachotivém souhlasu" o to více vyniká klidný tón paní Barbory Zemanové, o jejímž případu formálně ÚS v očkovací kauze rozhodoval a která vůbec nevypadá na „vytřeštěnou biomatku“. Čím to?
Zločin batoletem
Je to jednoduché: „Očkovači“ slušně řečeno nemají pravdu. Jednají obvykle buď na základě slepé paniky a touhy „být hodný“ (Když nedám dítě očkovat, umře! Říkali to v televizi!), pod tlakem, nebo s vidinou zisku. A vědí to – někteří více, jiní méně. Někde hluboko ovšem většina.
Druhé rozhodnutí Ústavního soudu je navzdory své rétorice exemplárním a zákeřným trestem, dopadajícím na „neposlušné“ rodiče (skrze jejich nevinné potomky). Za prvé, argument je nesmyslný v případě nemocí typu tetanu, který se z člověka na člověka nepřenáší. To je evidentní.
Nesmyslný je ovšem stejně tak u infekčních nemocí. Pokud by účelem skutečně bylo „chránit očkované děti před neočkovaným“, nesmělo by neočkované dítě ani do tramvaje či autobusu a mělo by mít vlastně nařízeno domácí vězení do odvolání, jinak samozřejmě může kdekoli nemoc chytit a kohokoli nakazit. Vlastně – nemělo by, když jsou přece všichni ve školkách očkovaní... že?
Čtěte ZDE: Výsměch Ústavního soudu českým rodičům: Inteligentně organizovaný zločin bude pokračovat. Děti nám nepatří. Očkovat a odškodnit. Lze se bránit zvůli státu?
Stádní myšlení imunitu nedělá
Ale právě v tom je háček. Zastánci očkování tvrdí, že očkování chrání před nákazou, a pokud se přesto nakazíte, průběh nemoci budete mít nejspíše lehčí. Navíc prý nenakazíte nikoho dalšího (asi ale opět jen neočkovaného, ne?). Proto prý máme všechny očkovat. Jenže i kdyby tomu tak bylo, prostá logika říká, že neočkovaný by riskoval nikoli zdraví veřejné, ale pouze svoje!
Ono tomu tak samozřejmě není. Očkování před nákazou nejen že nechrání zcela, ale (v nejlepším) jen částečně. Vezměme si třeba slavnou spalničkovou epidemii v USA z doby nedávné. I popularizátoři očkování připouštějí, že až pět procent populace může onemocnět spalničkami i po očkování. Proto právě údajně musíme mít „stádní imunitu“, proočkovanost tak velkou, aby nás chránila všechny, ať již jsme, nebo nejsme po očkování domněle imunní. Očkovaný člověk totiž nemoc dál roznášet nebude. Správně?
Špatně. Spalničky může roznášet dále i očkovaný člověk. Což by „správně“ podle „lékařské vědy“ nemělo být možné. Jenže je. Protilátky v těle totiž časem mizí – a nikdo nikdy neurčí, jak u koho rychle, tedy bez neustálého testování celé populace.
V Říši divů
Výsledkem jsou epidemie v proočkovaných společnostech, které se samozřejmě okamžitě „hodí na krk“ neočkovaným dětem – ačkoli roznášet chorobu může kdokoli. Slavná „stádní imunita“ je naprostý mýtus: ať jste očkovaní, nebo nejste, nemoc dostat můžete a dokonce ji můžete předat. Co se týče dětských očkování, je to ještě „lepší“: samotná „velká Matka zdravotnického byznysu“, Světová zdravotnická organizace (WHO) konstatuje: „Děti si po očkování nevyvíjejí konzistentní imunitu.“
Takže se dostáváme do naprosto absurdní situace, v níž podle oficiální doktríny děti musíme očkovat všechny, aby byly zdravé, protože očkování před nemocí ve skutečnosti nechrání. Kdo této logice nerozumí, je nepřítel lidstva.
Smrt syna pro „Dobro“
A to jsou ještě ty lepší případy. U jiných očkování, jako je například obrna, existují důvodná podezření, že očkování nemoc nikoli vymýtilo (neboť to zvládne především stav hygieny, stravy a dalších životních podmínek), ale ve skutečnosti epidemie působí. Vůbec už nemluvě o závažných vedlejších účincích vakcín, působených adjuvanty i dalšími látkami ve vakcíně.
„Vědecký konsenzus“, dotovaný farmaceutickou lobby, jejich závažnost i výskyt zlehčuje či popírá. Takže se musíme dočkat sdělení z nichž mrazí:
„Dobrý den. Já ani moje manželka doktorům z Hradce Králové nikdy neodpustíme smrt našeho syna Jonáška (+ 18.8.2014). MY JSME NEZAPOMĚLI. Jonášek byl těžce nemocný a možná by své těžké nemoci podlehl později. Nicméně nás v FNHK ujišťovali, že očkování je bezpečné a nemůže se nic stát. Při váhání nad očkováním našeho syna padali vtípky ze strany doktorů (i primáře), jak jsme my rodiče nerozumní, že vůbec na neočkováním uvažujeme. Po podané vakcíně (PREVENAR) hned po čtyřech hodinách vznikly první závažné zdravotní komplikace, které doktoři podcenili.
Hned po očkování se zdravotní stav Jonáška rapidně zhoršil. Každý den těžké dušení a selhávání plic. Přibližně po týdnu pro Jonáškův těžký zdravotní stav uspán a následně po dvou týdnech zemřel (+ 18.8.2014). Ze strany doktorů JIRP v HK bylo hodně pochybení, které pokrytecky zakryli a nechtěli řešit. Doktoři v HK nikdy nepřiznali, že příčinou smrti bylo očkování !!!! Nemůžem si s manželkou odpustit, že jsme syna nechali zaočkovat a s tímto musíme žít !!!!“
Že jde o „přípustnou míru utrpení“, aby děti nás ostatních nebyly nemocné? To by přece neplatilo, ani pokud by očkování před nakažlivými chorobami skutečně chránilo.
Organizovaný zločin na dětech
Očkování vůbec není záležitostí vědeckou. Jde o čisté politikum. Otázka nezní, zda funguje. Je jiná, také se však týká života a smrti. Je nutno se ptát: Jsme nesvéprávnými bytostmi, kterým všemocný stát občas „povolí“ jednat tak, jak to pokládáme za racionální, odpovědné či zdravé, nebo jsme to my, kdo určuje, co by stát měl a neměl činit? Kdysi to bylo jasné. Občanské svobody byly vším. Říkávalo se tomu demokracie.
„Očkování je organizovaný zločin,“ říká MUDr. Tomáš Lebenhart
Předpokládejme na chvíli, že by taková dávno pohřbená demokracie skutečně fungovala. Pokud by v demokracii chtěl stát podmiňovat očkováním například přístup do škol, protože většina jeho občanů to považuje za rozumné, musel by to stanovit skrze parlament zákonem (nikoli podzákonnou právní normou, která se může měnit, kdykoli „organizovaný zločin“ pískne), a také udržovat z veřejných peněz systém státních škol a školek, na nichž je očkování vyžadováno, paralelně však umožnit (či dokonce podpořit) fungování škol a školek, kde vyžadováno nebude. Jinak jsou veškerá slavná ústavní ustanovení jen cárem papíru.
Emigrovat?
Očkovací povinnost je výborným zrcadlem, v němž se odráží – a lze ji téměř měřit – míra (ne)svobody a zasahování státu do života "podřízených" občanů. V roce 2012, kdy to vypadalo, že se vítr mírně obrací ve prospěch přirozených rodičovských práv, psala na server OnaDnes čtenářka Lenka o své neočkované dceři:
„Vendulka je naše dítě, je zdravá, věnujeme jí spoustu péče a rozhodně ji nezanedbáváme. Pokud by mě chtěl stát zpětně pokutovat, nebo snad Vendulku násilně očkovat, tak mám jasno. Sbalím kufry a mizím odsud, protože já jsem rodič a já nesu zodpovědnost za své dítě a jeho zdraví.“
Zajímalo by mě, zda tak paní Lenka již učinila, a pokud ano, kam zamířila. Možnosti totiž jsou. V USA – naší modle a „majáku svobody“ – je očkování více či méně povinné jen v menší polovině států federace a jsou více či méně povoleny i výjimky na základě náboženského či „filosofického" přesvědčení. Aspoň tak. Drtivý tlak velkého byznysu na proočkování populace však existuje i tam, jen směřuje jinudy, především přes školy (a zaměstnání).
V kalendáři očkování dítěte Ruské federace (v té „tyranii“, kterou si máme povinně hnusit) se naproti tomu hned ve druhém odstavci dozvíme: „Při rozhodování o tom, zda očkovat své dítě, musíte mít na paměti, že musí nutně probíhat podle speciálně stanoveného a odborníky schváleného plánu. Váš lékař vám vždy připomene další očkování. (...) Pamatujte si, že očkování je dobrovolné, takže vy a jenom vy byste se měli rozhodnout, zda vaše dítě má být očkováno, nebo ne.“
Jedna z bitev v nekonečné válce o lidskou svobodu pokračuje. Pokud narozdíl od paní Lenky nezvažujeme okamžitou emigraci, máme ještě několik možností stát si za zdravím svých dětí i proti "ústavním" zaměstnancům superbyznysu: V pondělí se schází první demonstrace "očkovacího antimajdanu". Pojďme se tam potkat.
Petice proti represívnímu přístupu státu v oblasti očkování zde a zde. Pozvánka na demonstraci.
