Výrok Ústavního soudu ve věci povinného očkování dětí bylo bohužel možné předvídat. Ministerstvo zdravotnictví má podle toho nadále právo nařizovat rodičům, že musejí nechat své děti očkovat – i kdyby to mělo poškodit zdraví jejich potomků. Jsme prostě stále svobodnější, ve světě, kde nám nepatří již nic: ani naše (virtuální) peníze, ani naše tělo a zdraví – a už vůbec ne naše vlastní děti. Všechno patří státu. A stát patří Evropské unii. A... dál raději nepokračovat.
Ústavní soud je moudrý, tak rodičům jen dobrácky připomněl, na co zřejmě na chvíli zapomněli, když se na něj obrátili: Ano, vaše první dítě je v důsledku očkování nenapravitelně poškozeno. Přesto musíte dát očkovat i své další děti, a pokud je to také poškodí, nebo dokonce zabije, stát vám dá pár korun odškodnění. Ale uznejte – kam bychom to měli okna, kdybyste mohli sami rozhodovat o tom, co je pro vaše dítě dobré a co nebezpečné? Ostatně jaké „vaše“? Dítě přece patří státu. Norsko náš vzor!
Triumf vůle nad „pavědou“
Ukazuje se, že naše vrcholná soudní instituce dobře ví, která (či spíše koho) bije. A to i přes občasné „úlety“ směrem k trvale mizejícím občanským svobodám (viz nález z roku 2011, který velmi opatrně potvrdil určitou možnost odmítat očkování z náboženských či jiných velmi závažných důvodů). Ústavní soud se do pokrokového znásilňování občanů (i občánků) prostě nehodlá politikům, lékařům na výplatních páskách farmaceutických koncernů, ani našim (jejich) protektorům z Bruselu, nijak plést.
Je to dilema k nezaplacení: Víte, že musíte vystavit dítě něčemu, co ho potenciálně může zabít, trvale poškodit jeho zdraví, nebo z něj do konce života udělat blábolícího idiota. A alternativa? Platit státu „výpalné“ v podobě vysokých pokut.
Farmaceutický průmysl a jeho zdejší ambasadoři tak právem slaví další triumf násilí nad lidskou svobodou a mnou si ruce, jak rázně nám soudruzi soudci v rámci její „vakcinace totalitou“ zase jednou povinně nařídili „dobro“. Informovaným rodičům, kteří již ve stále větším procentu vědí, že očkování není tím, čím se na počátku zdálo být, mohou dál jen tiše vstávat vlasy hrůzou na hlavě. Otázka zní: Co s tím?
Čtěte ZDE: Na prahu epidemie chřipky: Chcete komplikace? Dejte se očkovat. Lékaři vědí, že to nefunguje. Přesto chystají „supervakcínu“. Vezmeme zdraví do svých rukou?
Dítě za pár pětek
Je to dilema k nezaplacení: Víte, že musíte vystavit dítě něčemu, co ho potenciálně může zabít, trvale poškodit jeho zdraví, nebo z něj do konce života udělat blábolícího idiota. Nebo mu „jenom“ tak trochu poškodit imunitu, takže bude příštích pár let zimu co zimu stonat jak divé. A alternativa? Platit státu „výpalné“ v podobě vysokých pokut. Pokud na ně nemáte – a takových je nás většina – nezbývá, než při té povinné ruletě doufat, že vše náhodou dobře dopadne a očkovaný potomek bude jakž takž normální. Modlit se.
Jako výsměch působí v této souvislosti „napomenutí“ Ústavního soudu, který zákonodárce nabádá, že by zákon měl obsahovat odškodnění pro případ poškození zdraví očkované osoby. Zkrátka: chcete zdravé dítě? Do toho vám nic není Ale protože jsme „civilizovaní“ dostanete pár šlupek...
Čtěte ZDE: Záhadný dětský virus: Smrtelné ohrožení po očkování. Necháváme se dotlačit k řešení, jež může zabíjet i naše děti? Přírodní alternativy léčby přitom existují
Zločinci s mezerami ve vzdělání
Kolik se toho namluví o „organizovaném zločinu“, spočívajícím v obchodu s drogami. Těmi ilegálními. O obchodu s drogami, jež jsou ještě nebezpečnější, právě proto, že legální, se tím vytrvaleji zarytě mlčí. Míří totiž na ty nejzranitelnější: těžce nemocné a malé děti. Proto drtivý tlak na „ukáznění“ neposlušných rodičů stále sílí. Rozhodovat o svém zdraví a zdraví svých dětí svobodně, na základě dostupných „necinknutých“ informací, je protizákonné. Aby to nevypadalo tak drasticky, medicínský establishment vede svou:
„Není možné stavět odmítání či neodmítání povinného očkování pouze na domněnkách rodičů. Zatím není žádný vědecký důkaz, že by se po očkování objevoval třeba autismus. Vždycky je potřeba rozlišit, jestli je reakce či úmrtí opravdu v souvislosti s očkováním. My jsme tady měli úmrtí kojence časově těsně po očkování, ale ani pitva tuto souvislost neprokázala,“ stýská si v souvislosti s nálezem Ústavního soudu vědecký sekretář České vakcinologické společnosti Roman Chlíbek.
Přičemž buď projevuje trestuhodnou neznalost, nebo vědomě sprostě a chladnokrevně lže. Nebo snad tento „expert“ neví třeba ani to, že veřejným děním ve Spojených státech (našem vzoru) hýbal minulý rok očkovací skandál obřích rozměrů? To když vyšlo najevo, že Centrum pro kontrolu a prevenci šíření nakažlivých chorob (CDC) zatajovalo klíčová data, která spojovala autismus a vakcinaci trojkombinací proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám (tj. takzvaná MMR vakcína).
Čtěte ZDE: Spalničky jako smrtelná nemoc? „Popírání očkování“ je stejný zločin jako popírání evoluce: Není úniku. „Ušije“ nám očkování Velký Bratr na tělo?
Lékaři hodní toho jména protestují
O tom, že může MMR způsobit smrt kojence, se také hodně psalo. Samozřejmě ne v mainstreamovém tisku. A samozřejmě „konečný“ závěr zněl, že o souvislost s očkováním nešlo. Proč asi, to může napovědět případ, který popsal jeden český záchranář: Miminko, které přivezli na pohotovost v křečích, lékařka poté, co zjistila, že by mohlo jít o závažné vedlejší účinky očkování, označila za zdravé. Že se prohýbalo do luku a mělo pěnu u úst? Inu, to miminka přece pro zábavu občas dělávají. Matka je prostě jen hysterická a záchranář nejspíš také.
Všichni lékaři však naštěstí podobné „symptomy otrlosti“ nejeví. Svědčí o tom stále větší počet dětských lékařů i dalších zdravotníků, kteří odmítají vakcinaci dětí jako zbytečný a nebezpečný hazard s dětským zdravím. Poučné je v tomto ohledu, začteme-li se například do diskuse na stránkách pod peticí proti represívnímu přístupu státu v oblasti očkování, kterou vyhlásilo sdružení Rozalio a která nasbírala v polovině února jen za víkend přes osm tisíc podpisů:
„Jsem dětský lékař, promoval jsem v roce (xxxx), viděl jsem již desetitisíce nemocných dětí... Měl jsem a mám ve své péči i mnoho neočkovaných dětí. Na základě svých pozorování a zkušeností a dále studiem seriózních vědeckých (na farmako průmyslu nezávislých) textů, jsem postupně nabyl pevného přesvědčení, že jde v případě očkování o velmi inteligentně organizovaný zločin. Klasické komerční zneužití původně dobré, i když naprosto naivní myšlenky...“
Nebo jiná lékařka: „Bylo by vhodné vydání letáčků informujících rodiče i prarodiče o tom, že jsme prakticky jediní, kteří lidi nutíme do očkování těmito drastickými metodami...Kromě toho například hexavakcíny v mnoha evropských zemích již vůbec nesmějí být používány!“
Čtěte ZDE: Očkování nepotřebujeme. Horečku ano! Často je rozdílem mezi životem a smrtí. Jak si vybrat to první? A o důležitosti sebedůvěry
Dokonce i ombudsmanka..?
Minulý rok udělilo sdružení Sysifos Zlatý bludný balvan MUDr. Elekové, známé „lékařce-odpíračce“ očkování. Zdá se však, že paní doktorka Eleková vůbec není osamělou vlaštovkou, která jaro nedělá. Právě naopak.
I pediatři – tedy alespoň někteří – se začínají probouzet. Proč by ostatně jinak stát uvažoval o tom, že dále zvýší už tak téměř likvidační pokuty pro lékaře či vedoucí táborů a jiných zařízení, kteří odmítají „práskat“ a ostrakizovat rodiče, odmítající nebezpečné očkování svých nevinných potomků...
Zdá se to nesmyslné. Stát vynucuje absurdní povinnost, kterou minimálně polovina jeho „poddaných“ (tentokrát překvapivě dokonce včetně soudružky ombudsmanky Anny Šabatové) považuje již léta za nesmysl. Při bližším pohledu však vše naopak má hluboký smysl. Vlastně je možná dobře, že celá „kauza očkování“ se právě před našima očima odehrává takřka v přímém přenosu: „soft-totalitu“ dnešních dnů totiž vidíme na okamžik zcela nahou. Tak ty si, člověče, myslíš, že můžeš rozhodovat, co je pro tebe a tvé děti dobré? Tak se rychle zařaď do tvaru, nebo ti sebereme tvé děti úplně! Zákony na to máme. Jsou v podstatě stejné, jako ty norské, jen je zatím málo používáme.
Cesta ven
Dobrá zpráva pro zoufalé české rodiče je zatím snad jen ta, že existují cesty, jak nežádoucí účinky očkování zmírnit či zcela vyloučit. Dobré zkušenosti jsou v této souvislosti například s homeopatickou podporou dětského organismu a se zdravým životním stylem obecně. I tak je ale očkování hazardem.
Je to vlastně docela jednoduché dilema: Můžeme čekat, až padne kosa na kámen a týden po očkování budeme mít doma dnes už příslovečné „jiné miminko“ – apatické, bez zájmu, opožděné. Či ještě něco horšího. Nebo se alespoň občas nedat sežrat farmaceutickým velkoprůmyslem a jeho mocnými armádami. Začít lze jednoduše, třeba rovnou na březnové schůzi poslanecké sněmovny, která nejspíš bude projednávat zmíněné likvidační pokuty pro lékaře.
Nebo se za fanfár Ústavního soudu nechat vést na porážku. Protože je nám to jedno. A „pan doktor (paní doktorka)“ určitě ví, co dělá. Říkali to přece v televizi.
