Destrukce zbytků občanských svobod, která probíhá v Británii, čeká (pod záminkou bezpečnostních opatření po pařížském atentátu) brzy celý „svobodný“ Západ. Dolní sněmovna právě projednává normu zavádějící další opatření v „boji proti terorismu“ (Counter-Terrorism and Security Bill). Nikdo příliš nepochybuje, že v současné atmosféře zákon oběma komorami parlamentu hladce projde. Co to bude v praxi znamenat?
Extrémistická batolata
Britové v posledních letech postupně pozbyli značnou část ze svých dřívějších občanských svobod, aniž proti tomu příliš protestovali. Tímto legislativním kalašnikovem však vláda a parlament odstřelí i ty poslední zbytky, které jí ještě zůstaly. Z důvodové zprávy k návrhu zákona kromě jiného vyplývá, že Británie se stane společností udavačů. Zdá se, že G. Orwell varoval své spoluobčany marně.
Až zákon vstoupí v platnost, změní se učitelky ve státní špicly, monitorující „politicky nekorektní“ výroky již u batolat
Protože prý je třeba nebezpečí extrémismu nutno čelit již od kolébky, zákon předložený ministerstvem vnitra přikazuje všem vzdělávacím institucím, aby aktivně bránily šíření „extremistických názorů“ mezi žáky a studenty. A když všem, tak všem: výslovně uvádí i jesle a mateřské školy.
Až zákon vstoupí v platnost, změní se učitelky ve státní špicly, monitorující „politicky nekorektní“ výroky již u batolat. Však už se také z řad učitelů ozývají protestní hlasy, že zákon bude klást překážky utváření vztahů mezi učiteli, dětmi a rodiči, které by měly být založené na vzájemné důvěře.
Čtěte ZDE: Kulturní válka v „moderní Británii“: Konzervativci horší než socialisté. Postaví se křesťanské školy a rodiče na odpor? Buď tolerantní, nebo tě zničíme!
Čtěte ZDE: Velká západní lež: Svoboda slova? Jen pro někoho. Pro jiné cenzura, zákazy, vězení. Případ Mary Wagnerová. Komplikovala byznys „legálním“ vrahům. Sodoma v Calgary
Konec akademických svobod – a univerzity neprotestují
Zákon přikáže ředitelům, aby zajistili odborné školení učitelů, zaměřené k „rozpoznávání extrémistických názorů mezi dětmi, jež by mohly vést k ospravedlňování terorismu“. Od vysokých škol však požaduje ještě víc. Připomeňme si, že univerzity hodné toho jména vždy důrazně dbaly na to, aby se na jejich půdě smělo svobodně diskutovat. Srovnáme-li disputaci středověkých učenců se současnou jednostrannou propagandou zvláště na katedrách „ideologicky zatížených“ oborů, nelze se vlastně divit, že britské univerzity proti návrhu zákona prozatím veřejně neprotestují.
Důvodů k odporu by přitom měly spoustu. Zákon například přikazuje, aby veškeré semináře, konference a diskuse, jež nejsou součástí oficiálního vzdělávání, byly předloženy k úřednímu schválení minimálně dva týdny před konáním akce. Kdyby ale jen to. Je třeba nahlásit také jména řečníků, jít si schválit hlavní teze jejich příspěvků a obsah případné digitální prezentace.
Požadavek čtrnácti dnů na schvalovací proces plyne ze záměru úřadů mít dostatek času na lustraci účastníků a rozhodnutí, zda akci zakázat, či, jak důvodová zpráva výslovně praví, doplnit řečníky o osoby s odlišnými názory (!). Rovněž je třeba zajistit, aby mezi účastníky akce byly osoby, pověřené jejím monitorováním.
Definice nepřítele
Vzdělávací instituce však nemají jednat pouze restriktivně, mají i aktivně vychovávat. K čemu? K „britským hodnotám“. Důvodová zpráva je vyjmenovává: „Demokracie, právní stát, svoboda jednotlivce, vzájemný respekt a tolerance k osobám s odlišným přesvědčením či vyznáním“. V této části zprávy se konečně setkáváme s definicí záškodníka. Extrémistou je ten, kdo „veřejně projevuje nesouhlas s výše uvedenými hodnotami“.
Pokud si někdo v protiproudu myslí, že na základě této definice mu žádné nebezpečí nehrozí, nechť nyní zpozorní. Pasáž o respektu a toleranci se výslovně odvolává na Zákon o rovnosti z roku 2010, jenž bere v ochranu kdejaké ty takzvané menšiny, zvláště pak ty nejvíce protěžované, tedy „sexuální“. Kdo se tedy domnívá, že aktuální „protiteroristická legislativa“ míří primárně na islámské teroristy, šeredně se mýlí. Svědčí o tom i následující příběh.
Převychovat, nebo zničit
Soudce z lidu Richard Page byl koncem loňského roku „konzervativním“ ministrem spravedlnosti Chrisem Graylingem dočasně zbaven práva soudit poté, co v soukromém rozhovoru se svými kolegy konstatoval, že dítě nemá být adopčním řízením svěřeno mužskému homosexuálnímu páru, ale skutečným manželům. Prostě že je lepší, když dítě vychovává tatínek s maminkou, než dva „tatínci“. Richard Page byl shledán vinným z diskriminace žadatelů pro jejich sexuální orientaci a z „rozhodování na základě svého náboženského přesvědčení“.
A teď pozor: K soudní praxi se může vrátit až poté, co úspěšně absolvuje speciální „kurs rovného zacházení“. Byl též obviněn z porušení soudní přísahy zavazující jednat „v zájmu dítěte“. Vzhledem k tomu, že přísaha, kterou Richard Page skládal, končí slovy „k tomu mi dopomáhej Bůh“, nemůže být rozsudek nad tímto soudcem již o nic absurdnější.
Že se postihem Richarda Page pan ministr sám dopustil útoku na „britské hodnoty“, jmenovitě na „respekt a toleranci k osobám s odlišným přesvědčením či vyznáním“? Ale kdepak! Respekt se přece týká jen některých. Těch „hodných, pokrokových“. Jak se poznají? Raději se neptat. Už tato otázka by mohla být v současné Orwellově Británii označena jako „podvratná“. A brzy jistě nejen tam.
Opět v totalitě – včera, dnes i zítra
Hra na hodné muslimy a zlé islamisty dostala útokem v Paříži nový mohutný impulz. Na jejím pozadí se odehrává zatím poslední díl seriálu boje za „legální“ nastolení nové totality, která má potenci překonat všechny dosavadní – také pod pláštíkem „války proti terorismu“. Nové „bezpečnostní“ zákony, které se nyní budou lavinovitě přijímat v západních státech (případně v Bruselu), nesměřují primárně proti islamistům. Ti si s nimi již dnes hravě poradí.
Policejní stát – v Británii jsou s jeho nastolením momentálně na evropské špici – má ve skutečnosti na mušce své vlastní občany – zvláště takové, jako je třeba soudce Page. Tito lidé s odlišným přesvědčením či vyznáním než je to oficiálně podporované, „pokrokové“, s žádným respektem vládnoucích politických a mediálních elit počítat nemohou.
Pro pamětníky minulého režimu u nás nic nového pod sluncem. Jen je tentokrát „pokrok“ šířen pod jinými barvami a symboly: zelenou, duhovou – ale ostatně i tou rudou, jak ukázali „karetníci“ při demonstracích proti prezidentu Zemanovi. Jen rudé hvězdy se změnily na žluté (na vlajce EU). Podstata je stejná. A nástroje na kontrolu a potlačování „kontrarevoluce“ daleko dokonalejší.
V Británii a řadě dalších západních zemí to ještě na vlastní kůži lidé nezažili. My ano. Již zítra je to tu v novém balení zase. Připravme se na to.
