Jiří Dienstbier se opět vytáhl. Jako bychom neměli problémů s „nepřizpůsobivými“ cikány dost, navrhl zrušit přílohu školského zákona, která definuje zvláštní přístup k dětem s lehkým mentálním postižením.
Takový záměr vypadá napohled nevinně a dobrácky. Ve skutečnosti však připravuje další sociální řež: Do běžných tříd vtrhnou ze zvláštních škol děti, které nejenže nezvládají běžnou výuku, ale často bývají pro spolužáky vysloveně nebezpečné. Vtip je totiž v tom, že většinou jde o cikánské děti z nepřizpůsobivých rodin. Tažení multikulturních elit EU za vytvářením unifikovaných „kotlů“ pro všechny s tím bezprostředně souvisí. A jako vždy je prezentováno coby zjevené Dobro.
Dienstbierův podraz
Pan ministr samozřejmě v takzvaných vyloučených lokalitách nežije, takže mu nehrozí, že by jeho případné děti okusily dobro od stolu rýsovaných sociálně - inženýrských experimentů. Umí jen pokrokově řečnit – a důsledky ať si odskáčou „tamti kdesi“:
„Chceme uplatnit principy, které by zabránily vylučování zejména romských dětí z hlavního vzdělávacího proudu,“ oznámil Dienstbier na tiskové konferenci, která se konala při příležitosti Mezinárodního dne lidských práv. Připomněl, že vláda už schválila akční plán pro inkluzi ve vzdělávání romských dětí. „Ty děti jsou často úplně stejně inteligentní jako děti většinové populace. Tím, že například pocházejí ze sociálně vyloučených lokalit, nemají odpovídající přístup ke vzdělání, je to spíše sociálně - kulturní handicap,“ zdůvodnil výsměšně podraz na rodiny, které se jeho filozofování nebudou moci v praxi bránit. Už brzy.
Čtěte ZDE: Levicoví radikálové z takzvaného Helsinského výboru chtějí ve jménu "boje za cikánská práva" dále omezit svobodu slova a indoktrinovat naše děti
Čtěte ZDE: Havlistické elity tlačí na zřízení „ministerstva pro lidská práva.“ Obhájci svobody před dalším “orwelowským“ úřadem varují. Zbytečná otázka: Kdo zvítězí?
Danajský dárek
Svůj vánoční dárek nadělil Jiří Dienstbier veřejnosti potichu v adventní době, aby nevyvolal žádné větší reakce. Vycházel z toho, že lidé, zaujatí předvánočním běsněním, zcela pustili vládu z očí a mysli. Což se také stalo. Nereagovala ani parlamentní opozice. Jen Národní demokraté, vydali prohlášení, ve kterém proti dalším sociálně - inženýrským pokusům našich neomarxistických vládních elit protestují:
„Odmítáme sociální experimenty s dětmi občanů České republiky, kteří řádně platí daně, živí se prací a trvale nevisí na sociálním systému. Každý rodič ví, že (...) stačí několik „nepřizpůsobivých“ a škola se může stát peklem, kde menšina šikanuje většinu. Kvůli lidskoprávním dekadentům typu soudruha Dienstbiera se náš státní vzdělávací systém stane nekontrolovatelnou džunglí. Rodiče, kteří si nemohou dovolit platit soukromé školy, mají přinejmenším právo nemít strach o své děti. I toto minimum jim nyní pan ministr hodlá upřít.“
Beze zbraní
Nikomu jistě nejde o to, vytvářet u nás školy pro „bílé“ a pro cikány. Separovat děti podle etnického původu. Jenže realita je taková, jaká je. Je to jen jiné patro téhož problému, jaký ve známých lokalitách na mnoha místech naší země probíhá dnes a denně – a o kterém se v Praze mluví, jen když dojde k „výbuchu“. Dienstbierův plán těmto lidem, zvláště rodinám s dětmi, od vládního stolu právě zcela uměle míchá novou výbušnou směs. Sociální nitroglycerin, se kterým stačí pak jen nepatrně zatřást a dojde k další explozi. Proč? Jen tak. Asi aby byla větší legrace.
Jiří Dienstbier si už zjevně osvojil metodu, kterou s tak pozitivním ohlasem vnesl do naší politiky Andrej Babiš: O pokroku se ve firmě se zaměstnanci nedebatuje. Prostě se to udělá
Většina základních škol dosud fungovala na principu přirozené selekce. Ředitelé měli poměrně jednoduchý nástroj, jak se zbavit problematických (nejen, ale převážně) cikánských dětí, pokud terorizovaly ostatní žáky a mnohdy i celou školu včetně učitelů: Poslali je do zvláštní školy. Ani to mnohdy nezabránilo konfliktům. Pokud už se totiž škola propadla do pasti, v níž počet „nepřizpůsobivých“ žáků překročil určitou hranici, rodiče, kteří odmítli vystavovat své děti riziku, zpravidla své ohrožené ratolesti z takové školy stáhli a přeřadili je do „etnicky“ méně problematického vzdělávacího zařízení. Takových ale – pokud bruselská neomarxistická úderka v čele s ministrem Dienstbierem prosadí své – právě v problematických lokalitách již nebude.
Čtete ZDE: Průzkumy: Projekt multikulturní společnosti je v troskách. Děti se nechtějí kamarádit s Cikány, Duchcov je na nohou. Není to všechno vlastně záměr?
Čtěte ZDE: Cikánský problém nám přerůstá přes hlavu. Dokdy si stát vystačí s tvrzením, že jde o akce takzvaných pravicových extrémistů? Stojíme před „cikánskou válkou“?
Armády příživníků tleskají
To si ovšem teoretičtí etničtí aktivisté z pražské vlády právě přejí. „Cikánská agenda“ je totiž kromě jiného skvělý byznys. Plejáda korporací „neziskového sektoru“ (NGO), přisátá na penězovod ze státního rozpočtu, užírá potichu z našich krvavých daní každoročně miliardové částky. Platí se z nich celé armády příživnických „aktivistů“, kteří by jinak plnili úřady práce, protože předstíráním šíření „unijního pokroku“ by se jinde neuživili. „Trojským koněm“ těchto skupin ovládajících média, hlavní politické strany a na ně navázané toky korupčních peněz z Evropské unie, jsou jejich zástupci ve vládě a dalších centrálních státních institucích.
Kromě „Američana“ Jiřího Dienstbiera, který je se svým neomarxistickým multikulturním zápalem stále větším problémem i pro Sobotkovu ČSSD, patří do této skupiny i genderová aktivistka Michaela Marxová - Tominová, toho času ministryně práce a sociálních věcí. K nim je třeba připočíst i ombudsmanku, profesionální lidskoprávní aktivistku Annu Šabatovou, která se nedávno proslavila péčí o muslimské šátky. Pokrokové rodiny havlistických disidentů dnes prostě mají pokrok v naší zaostalé zemi pevně v rukou.
Prostě to udělá
Jenže my ostatní tak rázem stojíme před dalším problémem, který zvláště rodinám s dětmi může zanedlouho způsobit nesčetné komplikace. Mimochodem – tahle zrůdnost je vlastně namířena také proti cikánským dětem: Bude mnohé z nich dostávat do situací, s nimiž si prostě nebudou umět poradit, protože běžnému rytmu základních škol se objektivně nedokáží přizpůsobit. A svůj handicap pak budou řešit jedinou metodou, kterou znají: agresí vůči svému okolí.
A pokrokový pan ministr? Ten samozřejmě sklidí chválu z Bruselu, jak se mu opět podařilo zvýšit etnické napětí v české společnosti. Že o tom s veřejností – on ani jeho soudruzi – nediskutovali? Jiří Dienstbier si už zjevně osvojil metodu, kterou s tak pozitivním ohlasem vnesl do naší politiky Andrej Babiš: O pokroku se ve firmě se zaměstnanci nedebatuje. Prostě se to udělá.
