Jsme v Čechách. Ve Francii právě bojují demonstranti s policií z principiálních ideových pohnutek (píšeme o tom v následujícím článku). U nás jdou lidé do ulic, teprve když někdo ohrožuje jejich bezprostřední hmatatelné konkrétní zájmy. Cikánský problém mezi takové od počátku patří.
Je ale pouze zosobněním daleko širšího a hlubšího společenského střetu, jehož ideové souvislosti si veřejnost obvykle nepřipouští. Je tomu tak proto, že hlavní média stojí odhodlaně na straně „revoluce pokroku“ – přesněji řečeno jsou její součástí a často také inspirátorem a organizátorem. Co signalizuje, že i některá média už přestávají být v „cikánské otázce“ jednotná?
Cikáni versus přirozené zájmy
Zdá se, že totální dlouholetý tlak na většinovou společnost, ve snaze ji inženýrsky předělat k obrazu „kulturních revolucionářů“ současného Západu, naráží na své možnosti. Smyslem tohoto tlaku je od počátku mediální „převýchova“ společnosti na beztvarou masu, která si, výměnou za „blahobyt“, dá vše líbit.
Cikánský problém je ve skutečnosti jednoduchý. Žijeme ve státě, který má jistá pravidla definovaná zákony. Podle nich se musejí chovat všichni. Pokud ne, dostanou se do konfliktu s represívním aparátem. Nezkoumejme teď, zda jsou mnohé zákony absurdní – zvláště ty, které nevycházejí z vůle občanů, ale jsou nadiktované ze zahraničí. Kdysi z Moskvy, v našem aktuálním případě z EU. Protože však předstíráme demokracii, základní normy vzájemného chování mezi občany jsou v zásadě jasné: Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda jiného.
Cikáni – respektive jejich nepřizpůsobivá většina – musejí pocítit, že s nimi stát zachází jako s každým jiným.
Jestliže Cikáni vůči většinové společnosti tyto základní normy nedodržují, vzniká problém. Ale jenom proto, že stát – veden „politickou korektností“, k nim přistupuje jinak než k ostatním občanům. Hrůzným výrazem této nespravedlnosti jsou známé skandální výroky soudů: Dvacetiletá vězení „za Natálku“, proti směšným trestům za zlynčovaného, znásilněného a jen náhodou nezavražděného „bílého“ chlapce, jsou dokonale ilustrativním výkřikem „dvojího metru“.
Čtěte ZDE: Projekt multikulturní společnosti je v troskách. Děti se nechtějí kamarádit s Cikány
Cikáni už dávno pochopili, že právě toto jim dává možnost být „občany zvláštní kategorie“. Kdyby tomu tak nebylo, cikánský problém by zmizel během několika let. To není teorie. Za První republiky se skutečně spousty Cikánů socializovaly, staly se součástí společnosti, občany. Klasický příklad představují třeba Cikáni z Českého Krumlova – pokud zůstaneme v Jižních Čechách.
Během éry komunismu – a pak po jeho zhroucení – se však do Čech přestěhovaly ze Slovenska a dalších zemí nejen rodiny, ale celé kmeny, které k socializaci s většinovou společností už nuceny nejsou. A proto stále agresivněji dobývají prostor, jenž jim slabý stát politicky korektním ustupováním otevírá. Jenže tato agresivita musela narazit na přirozené zájmy těch, kteří pravidla – chtěnechtě – dodržují: „Bílé“ většiny“.
Policie uzavřela náměstí v Českých Budějovicích
Novinka: Média už nejsou jednotná
Z nějakých důvodů až poslední události v Českých Budějovicích rozpoltily dosud vždy jednotný hlas vládců veřejného mínění.
Pan Kamberský v Hospodářských novinách ještě drží dosavadní linii politicky korektní mystifikace:
„...V Budějovicích nedošlo k žádnému výbuchu místního násilí. Místní jsou dle všeho klidní, potyčku jen využili jako záminku kinder-nazi, mladí frustráti z celé země.
Zadruhé, všechna čest policii. Kdo pamatuje, jak v devadesátých letech chránila skinheady, vidí, jak dnes policejní jízda nedovolila útočníkům vniknout na sídliště, ale čtvrtinu agresorů zatkla.
Zatřetí, ačkoli je léto (v Janově bylo tehdy šest stupňů), sjelo se teď na jih jen několik útočníků a nesetkali se s žádnou podporou patriotů.
"A teď ta pesimistická zpráva: jakkoli represivní síly dovedou zabránit střetům, v principu je stav čím dál horší.“
Běžná lež, které však nečekaně oponuje komentátor Petráček v Lidových novinách:
„... Doba, kdy proti Rómům („nepřizpůsobivým občanům“) vystupovaly hlavně neonacistické bojůvky, je pryč. To, co začalo před dvěma lety na Šluknovsku a pokračovalo v Břeclavi, má teď reprízu ve stotisícových Českých Budějovicích. Těžiště demonstrací už netvoří organizovaní neonacisté, ale řadoví občané, ona příslovečná sůl země. Už to není napětí mezi „sociálně vyloučenými" a bojůvkami skinheadů, ale celospolečenské pnutí. Co s tím? (...)
Policie (...) zasahuje způsobem, který svou důsledností může připomínat normalizaci (kontroluje auta přijíždějící do Budějovic, perlustruje občany na hlavním náměstí - evokuje to manévry při koncertu Plastic People v roce 1974). (...)
V Budějovicích (předtím ve Šluknově či Břeclavi) nevidíme tyto bojůvky. Zato vidíme situaci, kdy se dolní miliony stavějí proti ještě odolnějším statisícům.“
Policejní zásah na sídlišti Máj
Co to? Soudruzi komentátoři se nedohodli? Nekonzultovali spolu? Nebo snad vedení vydavatelství Mafra poté, co je koupil Andrej Babiš, jde proti Bakalovým Hospodářkám? Ale kdež, je to mnohem horší. Lidé prostě už těch lží mají plné zuby. Začínají totiž stále agresivněji atakovat jejich hmatatelné zájmy. Bakalovci to jen ještě nezaznamenali – a tak lžou statečně dál. Babišovci chtějí pootočit – aby mohli manipulovat jinak. Jsou jen chytřejší. Podstata cikánského problému však jimi samozřejmě zůstává nedotčena.
Policejní brutalita a první ranění
Polopravdy nás nezachrání
Spisovatel Ondřej Neff je sice obvykle též dokonale „politicky korektní“ a jeho web Neviditelný pes od počátku patří do hlavního proudu, občas mu ale umožňuje vyskočit na okamžik z řady. I v tomto případě. O budějovickém střetu píše:
"Podařilo se zastřít podstatu věci: Že jde o cikánství, tedy o problém sociální, kdy určitá společenská vrstva je chycena do sociální pasti, navykla si na způsob života nevyhnutelně vedoucí ke konfliktu s většinovou společností. Nejde o žádnou rasu, jde jednoznačně o způsob života bez ohledu na takzvanou barvu pleti." (...)
Policie proti vlastním občanům
Výsledek takového postoje je krutě kontraproduktivní. Problém se zhoršuje, místo aby se zlepšoval. Idea 'utlačovaného romství' podporuje agresivitu, začne to fackami na dětském hřišti a končí mačetovými útoky. (...) Střety budou s velkou pravděpodobností pokračovat se zhoršující se intenzitou. Je nabíledni, že negativní důsledky dopadnou na nás na všechny."
No a co? To víme. Jenže co s tím? Bez B je A nesmysl. Polopravda. A ta je obvykle horší než zjevná lež Bakalových hochů. Nad tou stačí mávnout rukou, jako jsme to nad médii dělali za totality. Té předchozí. Říci jen polovinu a tvářit se tak, že „problém“ je ventilován – a tím vlastně i „řešen“, je zbabělost.
Pokud si neřekneme, že dvě a dvě jsou čtyři – a nezachováme se podle toho – přerostou brzy místní střety do skutečné „cikánské války“.
Přitom je to opravdu jednoduché: Cikáni – respektive jejich nepřizpůsobivá většina – musejí pocítit, že s nimi stát zachází jako s každým jiným. Dokud budou krást, útočit na pokojné občany, drancovat pronajaté byty, pustošit jejich okolí, rušit ostatní, kteří se živí tím, že chodí do práce, zatímco oni žijí pohodlně na věčné dovolené ze sociálních dávek – tedy z peněz nás všech, kdo platíme daně – stát to nesmí tolerovat. Stejně jako to netoleruje u „bílých“. Pak se přizpůsobí.
V jiných ohledech – například právě ve schopnosti využívat nemravné sociální výhody, které jim současný slabý stát ustrašeně nabízí – schopnost přizpůsobivosti a specifické sociální inteligence dokonale předvádějí. Politici, kteří si na to netroufají, musejí od válu. I kdyby se „Brusel“ zbláznil.
„Svoboda znamená svobodu říci, že dvě a dvě jsou čtyři“ praví Orwel na počátku své antiutopie 1984. Líčí totalitní společnost, která se velmi podobá té, kterou spolu se soudruhy z EU za bratrské pomoci současného obyvatele Bílého domu budujeme právě u nás. Pokud si neřekneme, že dvě a dvě jsou čtyři – a nezachováme se podle toho – přerostou brzy místní střety do skutečné „cikánské války“. A pak to někdo vezme „tvrdou rukou“ – a lidé za ním půjdou. Není na tom nic nenormálního. Kdysi, před totalitou, se tomu říkalo politika.
