Synodální cesta, tedy pokročilejší stádium neomodernistického nádoru a předvoj konečného vítězství revoluce, začala nabírat na obrátkách. Účastníci už stihli projednat dvanáct ze šestnácti synodálních textů.
Mezi jinými v posledních dnech poměrem 95 k 94 (9 se zdrželo) odsouhlasili, že se má „fórum věnovat otázce, jestli je kněžství vůbec potřebné“.
Politický text
Z přijatých dokumentů by snad mohl někoho, kdo se domnívá, že jde o katolický podnik, překvapit text „Život v úspěšných svazcích – žít lásku v sexualitě a partnerství“, který vypracovala Martina Kreidlerová-Kosová, profesorka spirituální teologie na Vysoké škole teologicko-filozofické v Münsteru.
Autorka otevřeně přiznává, že jde o „politický text“, a vědomě odmítá tradiční katolickou nauku ohledně lidské sexuality. V jejím úsilí o sexuální převrat se s ní ztotožnilo 168 z 214 účastníků Synodální cesty, kteří návrh přijali.
Cášský biskup Helmut Dieser před hlasováním přítomné přesvědčoval, že hodnocení sexuality by mělo v budoucnu začínat spíše „u osoby“ než u přirozeného zákona.
Rozumování o „Životě v úspěšných svazcích“ se ubírá právě touto cestou: jelikož sexuální orientace je nedílnou součástí lidské osobnosti, a tím i důstojnosti člověka, nelze jejím projevům bránit, ba je třeba jim za jistých okolností i žehnat. (Dodejme, že se text omezuje pouze na dnes populární LGBT+ orientace, přičemž diskriminuje jiné. Navíc je sepsán rahnerovským stylem, pročež představuje nemalou výzvu nejen jazykovým znalostem, ale i samotnému rozumu.)
Dokument sice tvrdí, že svátostné manželství by mělo být vyhrazeno svazku muže a ženy, ale ihned dodává: „To by ale nemělo vést k tomu, že bude jiným způsobům života odpíráno jakékoliv symbolické uznání. Hodnota stejnopohlavního partnerství nevyplývá z toho, že jde o (částečný) způsob manželství, nýbrž z něho samého. Proto je třeba pro způsoby života jiné než manželství nalézt samostatné obřady a způsoby požehnání. Tím se dostane posily nejen milujícím párům, ale také všem blízkým a přátelům/přítelkyním, kteří je na jejich životní cestě doprovázejí.“
Čtěte ZDE: Upír v bílém: Proč František nesnese nic katolického? Přilnutí ke zlu. Chce nás odzbrojit tváří v tvář peklu. Klanění modle z pralesa. Již je třeba mluvit zcela otevřeně: Ďáblem posedlý papež nás nenávidí. Vzdorujme až do konce!
Vpřed
Dále jakobíni ze Synodální cesty ujišťují, že z důvěry v Boha „čerpají také stejnopohlavní partnerství, která vstupují na cestu trvalého společného života. Proto i ona by si měla být jistá Církví výslovně přislíbeného Božího požehnání a smět z něho žít. Z této důvěry čerpají také stejnopohlavní páry.“
Jelikož se na posledním zasedání Synodální cesty nesešlo nutné kvorum, tak předseda Německé biskupské konference Mons. Georg Bätzing a předseda Ústředního výboru německých katolíků Thomas Sternberg oznámili, že její práce budou prodlouženy až do roku 2023.
Je otázkou, zda bude pokračovat v plánu Sturm und Drang, nebo se z taktických důvodů uchýlí k postupu langsam. Ovšem celkové směřování je natolik průhledné, že už nás asi patrně ničím nepřekvapí.
Poznámka Protiproudu:
Německá katolická církev je již dlouhá desetiletí hlavní pokusnou laboratoří církevního rozkladu. Jaký div, že právě v zemi Lutherově (kde mají vystavený jako vzácný klenot záchod, na němž "falešný protok" prý zformuloval své rozvratné teze) dospělo opuštění katolické nauky a principů ze všech zemí nejdále. Na okolní katolický svět působí německé otevírání "Overtonových oken" zprvu až neuvěřitelně. Načež vždy za několik let - přesně podle "overtonovských pravidel" - se i ten dostane do podobného stavu a co bylo zprvu "neuvěřitelné", se stane mainstreamem. Jenže Německo je v tu chvíli už zase napřed - a otevírá další "okna do pekel".
Jak se k věci postaví papež František, jehož dnes již zcela nezakrývaným cílem je zničení katolické církve zevnitř (když ji zvenčí Luther a jeho následovníci spíše upevnili než oslabili), teprve uvidíme. Podle některých signálů vnímá, že se nemůže otevřeně připojit k "nejprofláklejším" satanovým lemurům, aby si udržel zbytky důvěry u těch, které teprve potřebuje stáhnout do propasti. Může však zvolit osvědčenou revolucionářskou dialektickou metodu - vzbudí dojem protichůdných názorů a bude se tvářit, že míří k "syntéze".
Bergoglio má k tomu dobré předpoklady. Nikoli náhodou ve své latinskoamerické vlasti (před přijetím kněžského svěcení) vyučoval marxismus. Vynesen na Petrův stolec spiknutím proti svému předchůdci Benediktu XVI. (byl donucen abdikovat údajně kvůli "zdravotnímu stavu", ačkoli dodnes nejen žije, ale těší se - přiměřeně svému věku - relativně dobrému zdraví), zavedl do Vatikánu revoluční marxistickou praxi a metody. A protože zjevně nevěří v Krista, nebere vážně ani jeho sdělení o Církvi, kterou "brány pekelné nepřemohou".
Všechny předpovědi Ukživoného a Vzkříšeného se nyní naplňují. A proto také vědí ti, kteří mu zůstanou navzdory všem falešným prorokům věrni, že Církev tyto zkoušky překoná.
Zdroj.
