V knize Masový exodus: Vystupování z církve v Británii a Americe po II. vatikánském koncilu profesor Stephen Bullivant detailně zkoumá, co se stalo s církví po tomto rozvratném koncilu, z hlediska sociologie náboženství. Sociologický pohled, na rozdíl od pohledu nadpřirozeného, má svá zásadní omezení, ale je dobré ho znát.
Jeden aspekt Bullivantovy argumentace představuje čtenáři dobře rozvinutou teorii "efektu sociální sítě", která člověku přirozeně pomáhá zachovat si svůj světonázor. Jinak řečeno: pokud všichni vaši sousedé jsou katolíci, je vyšší pravděpodobnost, že i vy sám zůstanete katolíkem. Pokud se setkáváte s spoluvěřícími z vaší farnosti na pracovišti, v místních obchodech a ve volném čase, pokud čtete katolické zpravodajské zdroje a pokud jste obklopeni katolickými sochami a obrazy, katolický světonázor se vám nebude jevit pouze jako jedna z mnoha možností, ale jako zcela samozřejmý způsob, jak se dívat na svět. Na pochybnosti spíše najdete odpověď - nebo je budete ignorovat. Jednoduššeji se k vám dostanou svědectví a příklady osobní svatosti a obětování se za víru.
Mnoho katolíků ve Spojených státech, Velké Británii a na celém světě žilo v takových úzce propojených katolických komunitách až do 50. let 20. století. Tyto komunity dnes již nejsou takto stmelované. Je to na základě mnoha faktorů včetně míchání obyvatelstva v důsledku světových válek (nejen vojenská služba, ale i následná migrace), ničení městských komunit, jejichž charakter byl často etnický, v souvislosti se suburbanizací a odstraňováním slumů, zvýšení počtu mladých lidí studujících na univerzitě, větší možnosti cestování, častější dojíždění za prací - a samozřejmě televize. Naše ideje a dojmy, naše přátelství a naše sebepochopení mají již v menší míře svůj zdroj uvnitř komunity a ve stále větší míře čerpají ze zdrojů, které jsou mimo ni (zajímavý článek na toto téma o naší situaci ZDE).
Zhoubné přizpůsobení
To vše jsou zřejmé věci. Bullivant poukazuje na to, že mnoho věcí inspirovaných II. vatikánským koncilem, ačkoli byly třeba i dobře míněné, přispělo k rozpadu katolické komunity jako sociální sítě. Aby síť fungovala, je potřebný pocit identity, který zajišťují tzv. "markery" (stabilní, dobře charakterizovat znaky).
Dobrým příkladem ze starých časů byla tradice jíst ryby v pátek a dodržovat půst v určitých dnech. Katolické chrámy před koncilem vypadaly jinak, mše se výrazně odlišovala od protestantských bohoslužeb a katolíci měli svou charakteristickou duchovnost, společný smysl pro historii s vlastními hrdiny a mučedníky.
Všechny tyto věci se po koncilu změnily, některé nenápadně, jiné tvrdě násilně: páteční půst byl zrušen, mnoho obrazů v kostelech odstraněno a mše přepracována tak, aby se více podobala protestantské bohoslužbě, takže v některých případech v ní bylo možné používat i některé shodné liturgické texty.
Celkový účinek těchto politik na katolickou komunitu byl v tomto procesu zásadní, nikoli vedlejší. Postkoncilní katoličtí lídři chtěli, aby katolíci vyšli z "ghetta", aby se více angažovali mezi nekatolíky, a aby církev ve svém liturgickém a náboženském životě měla co nejméně toho, co by mohlo sloužit jako bariéra v kontaktu s nekatolíky.
Převládala představa, že církev bude mít větší vliv na svět jako celek, když se bude od něj co nejméně odlišovat a že když nebudou tyto "bariéry", více lidí si najde cestu do katolické církve. Nenapadlo je však, že se pak katolíkům bude z Církve i snadněji odcházet, k čemuž právě dochází.
Čtěte ZDE: Zažíváme triumf nepravosti: Proč dopadají Boží tresty na celé lidstvo? Nevyhnutelná volba se blíží. Je papež František katalyzátorem zlého? Klíč je ve správných rozhodnutích každého
Strach z pravdy
Profesor Stephen Bullivant vydal ještě kratší práci s názvem Proč katolíci odcházejí, co jim chybí a za jakých podmínek by se mohli vrátit. Obsahuje shrnutí výsledků průzkumu v diecézi v Portsmouthu v Anglii zaměřeného na osoby, které byly pokřtěny v katolické církvi, ale přestaly se již účastnit nedělních mší. Výsledky jsou docela zajímavé, ale ne vždy překvapující.
Z průzkumu vyplývá, že dnes je opravdu těžké udržet si víru. Hodnoty vyznávané moderním světem o sexu před manželstvím, o antikoncepci, o homosexualitě, o genderu atd. jsou katolickému učení a katolické praxi hluboce cizí: pouze oddaný a zanícený člověk dokáže vydržet neustálé útoky ze strany sekulárních médií, přátel, vysokoškolských profesorů, vládních politik a podobně.
To samozřejmě není nic nového pod sluncem: jak na to však reagovala církev? Mnozí její představitelé jsou přesvědčeni, že hlásání pravověrné doktríny v chrámech či na hodině katechismu by lidi jen odpudilo. Argumentují, že katolíci ovlivněni moderními postoji k sexu a genderu, budou spíše chodit do kostela, pokud tam nebudou konfrontováni s "tvrdými pravdami". Tento přístup se poprvé uplatnil v postoji k odsouzení antikoncepce papežem Pavlem VI. v encyklice Humanae Vitae z roku 1968, někdy nazývaném jako politika "neptej se, neříkej". Zdá se, že tento postoj se dnes vztahuje na velkou část církevní nauky.
V průzkumu odpověděli i respondenti, které odradila horlivější kněžská kázání o tématech, která jsou z pohledu respondentů problematická. Otázkou však je, jak dlouho může politika vyhýbání se těmto tématům fungovat. Problém je v tom, že katolíci nikdy neslyší vysvětlení ani obhajobu stanoviska církve k takovým otázkám, jako by se kněží ostýchali o nich mluvit, takže se není co divit, že věřící vůči ní rychle osvojí kritické postoje. Potom lze od nich těžko čekat, že budou navštěvovat bohoslužby. Nikdy neslyšeli svého kněze mluvit například o antikoncepci, ale dobře vědí, že církev je oficiálně proti, protože kritici Církve to ustavičně připomínají.
Zrada
Mezi respondenty průzkumu je proto mnoho takových, kteří vzdali boj: svět je přesvědčil o své pravdě v těchto otázkách, a proto přestali navštěvovat bohoslužby. Je zajímavé, že mnozí si stěžují, že kněží a jiné zodpovědné duchovní autority nereagují na jejich otázky. Jeden respondent poznamenal, že farnosti neposkytují prostor na "otázky či zpochybňování" zejména mladým, aby dokázali čelit výzvám, které přináší život (muž, 34 let). "Existuje mnoho věcí, které nejsou vysvětleny a způsoby jakými se to snaží dělat, nemají smysl" (žena, 18 let). Nejhorší ze všeho je, že ti, jejichž úkolem je katechetická formace nebo formace dospělých, často sami nevěří v katolická dogmata.
"Vzdělávání a budování víry na úrovni farnosti je obvykle slabé a někdy ti, co to dělají, by to dělat neměli. Vždy mě udivuje, že lidé, kteří nesouhlasí s některými pravdami víry, mohou prosazovat svou agendu a prochází jim to. Vždyť Církev byla v tomto ohledu vždycky jednoznačná. Kdyby to byla firma, někteří z těchto farních lídrů by byli poškozovateli obchodní značky." (muž, 23 let)
"Lidé, kteří zpochybňují učení církve, dostávají odpovědné pozice ve farnostech." (žena, 20)
Církev zajímá nepopulární postoje ,a pak zaměstnává lidi, kteří je nehájí a nevysvětlují, ale kritizují je a tvrdí, že jsou nesprávné. Co dobré může z toho vzejít?
Jedna skupina respondentů uvedla, že je odpudil přístup, který vnímali jako ředění víry či "snižování laťky". Pokud Církev budí dojem zmatenosti, pokud vypadá, že se podvoluje vnějšímu tlaku, nebo se vyhýbá těžkým otázkám, pak není pro hledající přitažlivá. (žena, 23)
"Proč následovat učení, které za deset let církev i tak změní? Je to zrada." (žena, 64 let)
Ti, kteří v průzkumu uvedli, že to byl postoj Církve k oplodnění in vitro, zákaz svěcení žen nebo cokoli jiného, co je odpudilo, musí odpovědět na další otázku: "Jaký smysl by mělo náboženství, které by vždycky odráželo jen většinový názor vyplývající z posledních průzkumů veřejného mínění, nebo které by vůbec žádné morální omezení nestanovilo?" Stačí se podívat na osud liberálních protestantských skupin, jejichž počet členů se snižuje ještě rapidněji než v katolické církvi.
Biskupové a kněží, kteří odmítají zabývat se těžkými otázkami, jimž každý den čelí jejich farníci tvrzením, že tím odpudí lidi, se ve skutečnosti nechtějí za nic postavit. Je to přímé odmítnutí slov sv. Pavla, který napomínal biskupy a kněží: "Hlásej Slovo, vhod či nevhod" (2 Tim 4: 2).
Čtěte ZDE: František: Antipastýř ve službách nepřítele? Probuďme se z narkózy! Totální demoralizace je na obzoru. Kapitální blud a urážka všeho svatého. Zvrácenost a zrada, jež historie nepamatuje. Nad propastí
Kardinál Sarah: Bez spravedlnosti není milosrdenství - a první spravedlností je dát Bohu, co mu náleží
Část přednášky, kterou kardinál Robert Sarah, prefekt Kongregace pro bohoslužbu a disciplínu svátostí, pronesl v chrámu sv. Františka Xaverského v Paříži, několik hodin po návštěvě katedrály Notre Dame 25. května 2019.
Jsem bytostně přesvědčen, že člověk Západu vědomě odmítá spásu nabízenou Božím milosrdenstvím. Odmítá přijmout spásu, protože ji chce dosáhnout vlastními silami . "Základní hodnoty" prosazované OSN stojí na odmítnutí Boha a já je přirovnávám k bohatému mladíkovi z evangelia. Bůh se s láskou díval na Západ, protože dělal úžasné věci. Vyzval ho, aby dále pokročil, ale Západ se vrátil. Dal přednost bohatství, které si sám zajistil.
Velké katedrály Západu mohli postavit pouze lidé silné víry a velké pokory, hluboce šťastní, protože věděli, že jsou Božími dětmi. Jsou jako píseň radosti, hymnus na Boží slávu vytesaný do kamene a namalovaný na skle. Je to dílo synů a dcer, které milují a uctívají svého nebeského Otce! Každý byl šťastný, že může do kamene vytesat vyjádření své víry a lásky k Bohu, ne své slávy. Cílem jejich děl byla oslava a chvála Boha. Moderní západní člověk je však příliš smutný, aby taková umělecká díla realizoval.
Rozhodl se, že bude sirotkem: jak pak může zpívat na slávu věčného Otce, od něhož všechno dostal? Tak co potom dělá? Před zničenou katedrálou Notre-Dame někteří říkali: "Tato budova dosáhla svůj účel. Postavme nyní něco nového, modernějšího. Postavme něco na naši podobu! Budovu, která bude mluvit ne o Boží slávě, ale o slávě člověka, o moci vědy a modernity."
Podobně se někteří lidé dívají na katolickou církev, když říkají: tato Církev posloužila svému cíli, pojďme ji změnit, udělejme novou Církev k našemu obrazu. Myslí si, že Církev již není důvěryhodná, když neslyšíme její hlas v médiích. Je rozvrácena pedofilními skandály a homosexualitou duchovenstva. Velká část jejího duchovenstva je špatná. Třeba to změnit, nově vytvořit.
Kněžský celibát je pro naši dobu příliš těžký: ať je dobrovolný! Morální učení evangelia je příliš náročné: udělejte ho lehčím! Rozřeďte ho relativismem a shovívavostí. V budoucnu se více věnujme sociálním otázkám.
Nehodí se katolická nauka do médií? Změňme ji! Přizpůsobme ji mentalitě a morálním perverzitám naší doby. Přijměme novou globální etiku prosazovanou OSN a rovností ideologií! Udělejme z Církve humánitní a horizontální společnost, která bude mluvit mediálním jazykem, jenž ji udělá populární! Moji přátelé, taková církev nikoho nezajímá!
Moji drazí přátelé, svět nepotřebuje Církev, která nabízí pouze odraz jeho vlastního obrazu! Církev je zajímavá jen proto, že nám umožňuje setkat se s Ježíšem. Má oprávnění existovat jen proto, že nám předává Zjevení. Když lidské struktury nabudou v církvi převahu, zabrání Božímu světlu, aby v ní a přes ni zářilo. Církev musí být jako katedrála. Vše v ní by mělo zpívat Bohu na slávu. Musí neustále směřovat náš pohled k Němu jako věž Notre-Dame ukazující k nebi.
Moji drazí přátelé, musíme znovu postavit katedrálu. Musíme ji rekonstruovat přesně takovou, jaká byla dříve . Nepotřebujeme vymýšlet novou církev. Musíme konvertovat, aby církev mohla znovu zazářit, aby opět byla katedrálou, která zpívá na slávu Bohu a k Němu vede lidi. Co je tedy třeba udělat jako první?
Řeknu to bez váhání: chceme obnovit Církev? Musíme padnout na kolena!
Chceš rekonstruovat tuto krásnou katedrálu, katolickou církev? Padni na kolena!
Katedrála je v první řadě místem, kde lidé mohou klečet, katedrála je místo, kde je Bůh přítomen v Nejsvětější svátosti. Nejnaléhavější úkolem je obnovit smysl pro adoraci! Ztráta smyslu pro adorovaného Boha je zdrojem všech požárů a krizí, které otřásají světem a církví.
Potřebujeme ctitele - ctitele Boha! Svět umírá, protože chybí ctitelé! Církev je vyprahlá, protože nemá ctitele, kteří by uhasili její žízeň!
Zdroj, zdroj.
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde