Kázání krakovského metropolity Marka Jędraszewského, které decentně připomnělo zásadní body katolické sexuální morálky vztahující se k otázce homosexuality, vyvolalo mediální bouři. Arcibiskup se stal terčem zuřivých mediálních útoků liberálů, sodomitů a modernistů, jakož i trestních oznámení. Pozitivní je, že nezůstal osamocen a postavili se za něj četní biskupové a věrní věřící. K dnešnímu dni obdržel podporu od tří biskupských konferencí: polské, české (díky, kardinále Duko!) a slovenské.
Tedy nejen v západní Evropě, ale i v Polsku, tradičně katolické zemi, probíhá hysterická kampaň proti Církvi, která má za následek ne pouze vandalské ničení kostelů a sakrálních pamětihodností (to se děje už několik let), ale došlo už i na fyzické napadání kněží, jak ukázaly nedávné případy ve Štětíně, v Turku nebo ve Vratislavi.
S tím souvisí i rostoucí agresivita hnutí LGBT+, tj. genderismu a homosexualismu. Jejich veřejné manifestace jsou doprovázeny hrubými verbálními útoky proti Katolické církvi a obráncům rodiny, nenarozeného života a správné sexuální morálky. Tomu odpovídají i hesla na jejich transparentech. Proto nepřekvapuje, že agresivita proti katolickým kněžím narůstá. O tom, že jejich motivace pochází právě z tohoto zdroje, svědčí štětínská kauza, kdy dva pachatelé mužského pohlaví chtěli po knězi, aby je „sezdal“. Když odmítl, ukradli mu ornáty a surově ho zbili.
Kde je odvaha?
Krakovský arcibiskup mons. Marek Jedraszewski zareagoval a u příležitosti 75. výročí varšavského povstání pronesl kázání, v němž mj. řekl: „Naší zemi již nehrozí rudá nákaza. To ale neznamená, že neexistuje nová, která chce ovládnout duši, srdce i mysl. Ne marxistická, bolševická, ale zrozená z toho samého ducha – neomarxistická. Ne rudá, ale duhová…“
A bylo zle. Všechna levicová a liberální média spustila na krakovského metropolitu těžkou kanonádu. Obvinili jej z „nenávistné řeči“ a z útoků na práva člověka, do boje proti němu se zapojila i tzv. „katolevice“, čili levicoví katolíci kolem periodika Tygodnik Powszechny.
Někteří polští biskupové se postavili na obranu svého spolubratra. Ordinář z Wloclawku mons. Wieslaw Mering v rozhovoru s listem Nasz Dziennik 2. srpna upozornil na souvislost nynější duhové revoluce s ruskou bolševickou a francouzskou osvícenskou revolucí, které krvavě likvidovaly Katolickou církev. Krom toho ale biskup Mering odvážně prohlásil: „Druhotná příčina však, proč protikřesťanské organizace si stále více troufají a přistupují k útokům a profanaci, spočívá na samotných křesťanech. Ti se v Evropě stali příliš zbabělými, nemají odvahu bránit ty hodnoty, které by měly být pro ně svaté. Apologetika, čili obrana víry, je od jisté doby synonymem netolerance a fundamentalismu…“
Díky Bohu za tyto dva biskupy! Přesto však ke stížnosti biskupa Meringa na zbabělost katolíků, neochotných bránit principy zjevené pravdy, by bylo třeba dodat otázku, odkud se tato zbabělost vzala. Určitě nespadla z nebe. Jak to, že v Polsku, na Slovensku nebo někde i na východní Moravě v 50. letech katoličtí sedláci bránili svého faráře, když si pro něj přijela komunistická tajná policie, s vidlemi a cepy v rukou? Kam se poděla srdnatost bojovníků za svobodu Církve ve Španělsku v letech 1936-9, mexických cristeros padajících pod výstřely nepřátel s výkřiky „Ať žije Kristus král!“, nebo prostých rolníků ve Vendée za Francouzské revoluce vražděných s celými rodinami se zástavami Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v rukou?
Kde zůstalo nadšení obránců Vídně z r. 1683 proti několikanásobné turecké přesile? Proč dnes naproti tomu jsme u katolíků převážně svědky poníženého kapitulantství? Pokud je mi známo, snad jen ještě v africké Nigérii katoličtí křesťané statečně brání svoji víru a své kněze proti muslimům z organizace Boko Haram, jsou slyšet i zprávy o odvaze katolických věřících v komunistické Číně, jinak v Evropě a Severní Americe jsou to pouze jednotlivci hájící rodinu, morálku a nenarozené životy, a to s minimální podporou svých pastýřů, ti naopak jim často ukazují zdvižený prst s připomínkou, aby byli „tolerantní“.
Čtěte ZDE: Hrdost na zkázu civilizace: Duhové mlaskání na magistrátu. Pryč s dětmi! Planeta bez lidí - náš cíl? Oživené dědictví Třetí říše. A teď eutanázie. Internacionála proti životu. Stopa uhlíku, nebo krve?
Dříve bylo jinak
Biskupové Mering a Jedraszewski mezi ně rozhodně nepatří. Představují v evropském kontextu vzácné výjimky mezi katolickými hierarchy. Proč ale neřeknou, odkud se vzala současná zbabělost katolíků, kterou právem pranýřují? Pro odpověď nemusíme chodit daleko. Museli by totiž poukázat na zlom, který nastal na Druhém vatikánském koncilu (DVK), a na následný vývoj. Tím neříkám, že jim toto vyčítám, plně chápu kontext, v němž působí, tzn. nutnost alespoň minimální soudržnosti jak s polským, tak i s ostatním episkopátem a s Vatikánem, nota bene pokud vím, tak tito biskupové nepatří k žádným nadšeným adorátorům DVK, nicméně výše zmíněné otázce, kterou slova biskupa Meringa vyvolala, se nelze ubránit.
DVK mluví totiž úplně jinou řečí, než předchozí papežové, oficiální dokumenty, koncily, církevní spisovatelé, ano, i než apoštolé a především sám Bohočlověk Ježíš Kristus. Spasitel několikrát ostře pranýřoval zvrácené bludné nauky farizeů a saduceů, prohlásil, že pouze On a nikdo jiný je Cesta, Pravda a Život, a předpověděl svým učedníkům a vyznavačům, že právě za vyznávání a hlásání této nauky budou pronásledováni a popravováni. Sv. Pavel i ostatní pisatelé novozákonních listů nešetřili tvrdými slovy proti bludům i jejich nositelům, proti pohanům a judaistům, a zdůrazňovali jedinou pravdu v Ježíši Kristu. Za její hlásání podstoupili mučednickou smrt.
V dějinách Církve neexistuje církevní učitel nebo světec, který by neodsuzoval jasně a nesmlouvavě bludy, totéž činily i všechny koncily, které své dogmatické definice vždy končily sankcemi proti těm, kteří by je popírali, se slovy „anathema sit!“ Stejně tak papežové, koncily a teologové prohlašovali jiná náboženství a nenáboženské ideologie za satanskou zvrhlost a akcentovali nutnost hlásat jejich vyznavačům zjevenou pravdu o Božím Synu Ježíši Kristu s tím, že v nikom jiném není spásy a bez víry v něho a v to, co Církev jím založená předkládá k věření, se nelze dostat do nebe. Tato víra v samospasitelnost a jedinou pravdu vedla miliony katolických křesťanů v historii k tomu, že raději volili mučednickou smrt než její zapření, a v případě nutnosti pozvedli i zbraň na obranu jí samotné nebo jejich posvěcených služebníků.
Čtěte ZDE: Chodí mezi námi: Sluníčkáři! Nádoby pokrytectví a nenávisti budují lepší svět? Dvojí metr na vše okolo. Nyní je poznáte bezpečně. Odčiní hříchy otců? Kancelář po vzoru Saturnina. Lůza, menšiny a elita
Jenže...
...řečeno slovy starého šlágru – „to všechno vodnés čas“. Přesněji řečeno: nikoli čas, ale neomodernismus v Katolické církvi, zahájený DVK a pokračující se zvyšující se intenzitou až do současnosti. Proč by například katolík vyznával v muslimské zemi, třeba v Saúdské Arábii, svou víru až k prolití krve, když koncilní dokumenty, jak je cituje článek Pasqualucciho, sdělují, že „Církev s úctou hledí na muslimy…“, nebo že oni uctívají spolu s námi „jednoho a téhož Boha“? Proč by se v komunistickém státě katolíci postavili na obranu svého faráře, kterého přišli tajní zatknout, když koncil komunistickou ideologii odmítl odsoudit a zdůraznil v dokumentu Gaudium et Spes i jinde, že i v prostředí tzv. nenáboženského humanismu je mnoho dobrých a pozitivních prvků? Proč by bránili nenarozený život, monogamní manželství a rodinu a odmítali veřejně legalizaci sodomských hříchů, proč by kvůli tomu vyvolávali nepokoje a rozruchy, podstupovali pronásledování a komplikovali si život vyhozením z práce apod., když hlasatelé pokoncilních novot uni sono tvrdí, že v tom všem svinstvu je zárodek boje za spravedlnost, byť špatně pochopený?
Nepopíráme, že v nekatolických denominacích, v nekřesťanských náboženstvích a v moderních ideologiích se opravdu nacházejí některé správné hodnoty, ale žádná, která by nebyla obsažena už v katolické nauce. Tyto dobré prvky, tzv. „zrnka pravdy“ (citát ze sv. Tomáše Akvinského), nemohou ale nikdy vyvážit zlo, které je všude mimo Krista a jeho Církev obsaženo. Koneckonců nejsme žádné slepice, abychom kdesi vyzobávali jakási zrnka, když máme v Božím zjevení obsaženou veškerou pravdu.
Koncil považuje toleranci a uznání kladných hodnot, jež existují mimo Církev, za „znamení doby“, jednotu lidstva potom za konečný cíl veškeré snahy. Již na jeho počátku zazněly hlasy, že nutno skončit s exkomunikacemi a odsuzováním heterodoxních nauk a protikřesťanských ideologií. Jejich vyznavači přece mají také v mnohém pravdu, ne pouze my. Katolíci jsou totiž nikoli „vlastníci“ pravdy, ale její „hledači“ na stejné úrovni s jinými. Výlučnost Ježíše Krista jako Bohočlověka, Písma sv., Tradice a katolického dogmatu se tak stává pouhou ušlechtilou hypotézou na téměř stejné úrovni s jinými, prý stejně ušlechtilými vyznáními a idejemi, např. s liberálním humanismem, buddhismem, hinduismem, islámem, neomarxismem aj., i když jejich učení jsou v totálním rozporu s tím, co hlásá Katolická církev. A obětovat se za pouhou hypotézu, nedokázanou domněnku, byť nosnou a mně osobně pomáhající, ztratit kvůli tomu práci nebo se nechat vláčet po soudech, nota bene když značná část hierarchů toto odmítá jako „netolerantní postoj“?
Ne, to by byl nesmysl. Proto raději budu mlčet, ne-li dokonce akceptovat všechny ty genderistické nesmysly a zhovadilosti, vždyť „ve jménu koncilu“ tak činí i mnozí rádoby katoličtí teologové, žurnalisté, politikové, ba i někteří hierarchové. Proč se zastávat někoho, biskupa, kněze nebo laika, který vybočil z řady a počíná si jako „fanatik“, a působit si tak problémy? Vždyť přece my katolíci nemáme výlučnou a jedinou pravdu, ti druzí včetně těch, co nás pronásledují, ji mají v mnoha bodech také.
Čtěte ZDE: Sv. Pelagius: Raději mne rozsekejte na kusy! Hrdost na zvrhlost opět poteče Prahou. LGBT-emír byl neodbytný právě tak, jako jeho dnešní dědici. Příklad odvahy a pevnosti chlapce, který věřil: Jen jedno má smysl
Naděje
Tolerance je zajisté správný postoj, pokud vyplývá z autentické křesťanské lásky k bližnímu. Týká se ale člověka, nikoli scestných nauk. Ty musím naopak nenávidět a jim kategoricky odporovat, když je někdo chce – byť jménem většiny – vnutit celé společnosti, např. zákony umožňující potraty, sňatky sodomitů, „svobodnou“ volbu pohlaví atd. Člověka zastávajícího zvrácené názory nesmím nenávidět, ubližovat mu nebo působit příkoří, ale stejně tak nutno mít na zřeteli, že když on je celospolečensky prosazuje, dopouští se násilí na druhých, Například poslanci, kteří odhlasovali potrat, páchají vraždy těch nejnevinnějších bytostí. Nebo když legalizují homosvatby, likvidují řádné monogamní heterosexuální manželství a rodinu, které jsou nenahraditelné pro výchovu budoucí generace. Tady musím nekompromisně pozvednout meč svého verbálního i občanského odporu, a – bude-li to nutné – i fyzický meč dle příkladu křižáků, vendéeských sedláků, mexických cristeros, španělských katolických národovců nebo vesničanů v komunistických zemích, bránících se zemědělským nářadím v ruce své kněze.
Aby se tak ale stalo, musí mít katolíci jasné přesvědčení, že pravda je jenom v Kristu a jeho Církvi, a všude mimo jsou pouze blud a lež. Právě tuto víru, že jen Kristus je Cesta, Pravda a Život, zničil neomodernismus v Katolické církvi, jemuž koncil pootevřel vrátka. Dnešní statistický katolík už takto nevěří, je relativistou a synkretistou, který byl zformován svými pastýři tak, že sice katolická víra je možná správná a pravá, ale i ty druhé, islám, hinduismus, buddhismus, sekulární humanismus nebo i marxismus, si zaslouží rovněž úctu pro své krásné a pozitivní prvky, a to, že kategoricky a nenávistně odmítají vše katolické, není tak rozhodující, všichni přece nakonec tak či onak dojdeme k (nějakému) Bohu nebo bohu. Proč se tedy obětovat na obranu výlučnosti Božství Ježíše Krista a zjevené pravdy? To přece postrádá logiku. Nejde tedy v principu o zbabělost, ale o jinou formaci, o změnu paradigmatu.
Známý spisovatel Stefan Zweig jednou napsal: „Každá nauka, která začne pochybovat o své výlučnosti a samospasitelnosti, je už dopředu odsouzena k zániku.“ To jsou varovná a přitom strašlivá slova. My samozřejmě víme ze slov Spasitelových, že Církev tady bude až do jeho druhého příchodu, ale to nemůže být důvodem ke složení rukou do klína. Církev přežije tuto dobu jen a pouze díky skupinkám, nepatrným menšinám, které si uchovaly pravou víru. Pokoncilní církev už ji dávno ztratila a stala se nepřímo (dnes možná už i přímo) pouhou součástí celosvětového synkretistického všenáboženského hnutí, usilujícího o vytvoření jediného náboženství na této planetě, v němž Ježíš Kristus bude postaven na stejnou úroveň s Buddhou, Mohamedem, Rámakrišnou, Konfuciem, případně i s Voltairem, Marxem atd. Zednářství a hnutí New Age se s tímto záměrem už dlouho vůbec netají.
Naštěstí v Boží aritmetice není rozhodující početní převaha a množství, ale odhodlaná a statečná srdce, pevně věřící v pravdu Spasitelovu. Srdce biskupů Meringa, Jedraszewského a díky Pánu i dalších, i když představují pouhý zlomek procenta celosvětového episkopátu. Srdce obětavých kněží a aktivních laiků, ochotných snášet pro Krista útisk, pronásledování, a v některých zemích i mučení a smrt.
V tom je naše naděje – a hlavně naděje pro Církev.
Zdroj.
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde