„V této mimořádně dramatické chvíli pro církev musí uznat své chyby a v souladu s proklamovaným principem nulové tolerance musí být papež František tím prvním, kdo půjde příkladem kardinálům a biskupům, kteří kryli McCarrickovo zneužívání, a spolu s nimi rezignuje“.
Tato v moderních církevních dějinách bezprecedentní výzva zazněla z úst bývalého papežského nuncia v USA (2011 – 2016) arcibiskupa Carlo Maria Vigana 22. srpna a od té doby se v církevně zaměřených médiích nehovoří takřka o ničem jiném. Není divu. Když byl letos v červnu obviněn americký kardinál a bývalý washingtonský arcibiskup Theodor McCarrick z toho, že po delší dobu sexuálně zneužíval mladé hochy, tvářili se všichni jeho spolubratři překvapeně.
„O ničem takovém jsem neměl sebemenší tušení“, bránil se kardinál Wuerl výtkám, že o zločinném jednání svého předchůdce na washingtonském arcibiskupském stolci a hlavně blízkého přítele musel alespoň zčásti vědět. Dříve než tato aféra začala – zdánlivě – doznívat, vypukla nová. Velká porota Nejvyššího soudu v Pensylvánii vydala rozsáhlou zprávu, obsahující důkazy o sexuálním zneužívání mladistvých místními kněžími v uplynulých desetiletích.
Pseudozbožné nic
Další kroucení hlavou – jak se něco takového mohlo stát? Jak jsme si toho mohli nevšimnout? Nesmysl. Zpráva hovoří jasnou řečí – o zločincích v sutaně se vědělo až moc dobře, vždyť měli krytí samotných biskupů. Po pár dnech mlčení byl proto k reakci přinucen i papež František.
Po podrobném přečtení a při znalosti situace nelze jeho prohlášení než okomentovat slovy – jedno velké pseudozbožné NIC. Hanba a kajícnost jsou jistě na místě, ale proč k nim František vyzývá celé církevní společenství? Proč z dnešního stavu neviní jen tu část církevní hierarchie, která dlouhou dobu utváření homosexuální mafie v církvi umožňuje či se na ní dokonce aktivně podílí? Proč by měli zpytovat svědomí ti ostatní, včetně těch, kteří na toto zlo již delší dobu poukazují? Když se navíc doposud setkávali jen s mlčením či dokonce odsudky…
Zveřejněním jedenáctistránkového svědectví arcibiskupa Vigana (k přečtení v angličtině, italštině či španělštině je např. zde) se však situace zásadním způsobem mění. Tvrdí se v něm totiž, že o sexuálních zločinech nevěděli jen mnozí biskupové, rektoři kněžských seminářů či představení řádů, ale také někteří kardinálové – a dokonce samotný František. O činech kardinála McCarricka věděl již Benedikt XVI. Jeho tehdejší reakce byla více méně adekvátní – zákaz dalšího oficiálního působení a naprosté stažení se do ústraní.
Čtěte ZDE: Napomenutí papeže: Nelze již mlčet k likvidaci víry a Církve. Na čem pracují vatikánští ajťáci? Hrůza probouzí odvahu. Je papež přesvědčený heretik? Vrchol ignorance a pohrdání. Luther se v pekle nemůže smát
Chapadla chobotnice
Moc homosexuální mafie ve vysokých patrech církve je však taková, že toto nařízení nebylo nikdy uplatňováno. Duhový kardinál si dál dělal, co chtěl – a jezdil po světě, kde kopal za svoje zvrácené zájmy. Po zvolení Františka jeho hvězda vystoupila až do pozice jednoho z papežových poradců, mající hlavní slovo při výběru budoucích amerických biskupů (Vigano v dokumentu uvádí, že nikdo z nedávno jmenovaných – a krajně liberálních – amerických biskupů nebyl doporučen nunciaturou, ale právě McCarrickem). MacCarrick se v jedné ze svých přednášek chlubil tím, že měl významný podíl na zvolení argentinského kardinála Bergoglia papežem - jejich spojenectví je tedy zjevně staršího data.
Vigano svědčí o tom, že přinejmenším od 23. června 2013 – kdy se spolu osobně setkali – František věděl, jak americký kardinál tráví svůj volný čas. A odvolal se na rozsáhlou dokumentaci, poskytnutou svými dvěma předčasně zemřelými předchůdci v pozici nuncia kardinálům Sodanovi a Bertonemu. Zprávy skončily kdesi v šuplíku a tak se mohli Sodano s Bertonem nerušeně věnovat další ze svých oblíbených činností – mystifikacím a podvodům v otázce tzv. třetího fatimského poselství.
Tito vysocí preláti však nejsou jedinými, které Vigano v souvislosti s krytím McCarricka zmiňuje. Na tapetě je i současný státní sekretář kardinál Pietro Parolin, kardinál Lorenzo Baldisseri, který, coby hlavní předsedající biskupským synodám o rodině, podporoval prosazení homoagendy do jejich závěrečných dokumentů, kardinál Coccopalmerio, jehož kokainem omámený sekretář byl zadržen vatikánskou policií při sexuálních orgiích v budově hned naproti bazilice sv. Petra či současný prohomosexuální předseda Papežské rady pro rodinu arcibiskup Vincenzo Paglia.
František se při návratu z Dublinu, kde se účastnil Světového setkání rodin, odmítl k obsahu Viganova svědectví vyjádřit. Ať si prý každý udělá obrázek sám, sdělil překvapeným novinářům. Tak ho vezměme za slovo.
Apokalyptická krize
I kdyby nyní začaly padat hlavy – dokonce i ta papežská – nedojde ke skutečné nápravě dříve, než se pravdivě pojmenují příčiny současné krize. Krize, která není – v rozporu s tím, co tvrdí liberální média, světská i církevní – krizí pedofilní, ale homosexuální. Či ještě o pár pater hlouběji, apokalyptickou krizí víry.
Ze všech zpráv, dokumentujících jednotlivé případy sexuálních přečinů, je nad slunce jasné, že naprostá většina obětí jsou starší chlapci a dospívající mladí muži. Žádná batolata – a hlavně, téměř žádné dívky. „Pedofilní“ krize v USA i jinde ve světě tak není ničím jiným, než plodem infiltrace zdejších církevních struktur nikoli pedofily, ale homosexuály. O tom se ale mlčí, neboť homosexualita není v dnešní pokrokem schvácené době čímsi nepřirozeným a vadným, ale naopak něčím, co má své „pochody hrdosti“.
Tato mentalita se plně uhnízdila i v nemalé části II. vatikánským koncilem zmodernizované církve. Svědčí o tom nejen vážně míněné návrhy části dokumentů v průběhu výše zmíněné Synody o rodině, ale i personální politika papeže Františka, obklopujícího se osobami, zastávajícími vůči homosexuálnímu životnímu stylu smířlivé stanovisko. Na Františkem právě navštíveném Světovém setkání rodin, konajícím se symbolicky v zemi, kde se mohou sodomité s požehnáním státu „vdávat a ženit“ („silně katolické Irsko“, jak s hloupostí sobě vlastní nepřestávají troubit do světa čeští novináři), se ideologie LGBT promítla přímo do jeho programu.
Účastníkům setkání přednášel o pozitivních aspektech LGBT rodin homosexualistický aktivista-jezuita P. James Martin a při nedělní papežské mši přinášeli obětní dary i lidé, účastnící se místních „bohoslužeb“ pro homosexuály. Program setkání neakcentoval jen Františkovo svérázné pojetí křesťanského manželství a rodiny, ale i jiné programové body jeho nekřesťanské agendy. Takže jste tu mohli narazit i na „Koutek Laudato si“ (název Františkovy ekologické encykliky) s literaturou, obsahující texty psané spíše v duchu New Age, než katolické nauky o stvoření. A komu se to číst nechtělo, mohl se zde alespoň pomodlit za záchranu biodiverzity či úspěšný boj s globálním oteplením. A protože dnes už je téměř všechno globální, tak i dublinští pořadatelé předvedli, jak umí držet palec na tepu doby – pro nejmladší účastníky zde vybudovali „globální dětskou vesnici“…
Čtěte ZDE: Falešné křesťanské sebemrskačství: Uznáváme vylhanou historii. Také proto zaniká naše identita. Proč jsme podlehli bludům? Takřka vše bylo prokazatelně jinak. Proč nás upadlý klérus sám nadále klame?
Modernismus
Čímž se dostáváme k pochopení oné hlubší příčiny tzv. pedofilních skandálů, než je pouhá homosexualita zločinně jednajících kněží. K příčině, která je povýtce přehlížena i mnoha současnými kritiky Františkova pojetí rodiny, manželství či přirozeného mravního zákona. A tou je mylné pojetí víry. Františkova zjevná a mezi řádky přiznaná rezignace na závaznost naukových obsahů, stanovených učitelským úřadem církve, otevírá dveře dokořán deformaci jakýchkoli pravd – víry i mravů.
Jedním z dogmat modernismu, dnes určujícímu myšlenkovému směru v katolické církvi, je proměnlivost pravdy a tedy i nauky. To, co bylo platné a závazné včera, nemusí být platné a závazné dnes. Doba se mění – a pravda s ní. V zásadě obyčejný relativismus, jen intelektuálně vyšperkovaný progresivními teology. Není nic překvapivého na tom, že všichni „katoličtí“ propagátoři změn v pohledu církve na homosexualitu jsou zároveň modernisté, pro něž není víra ničím jiným, než subjektivní a historicky proměnlivou kategorií. Víra je pro ně vnitřní cit, vyplývající z přirozené potřeby po Bohu, nikoli obsahově ukotvené pravdy, odvozené od objektivity Božího zjevení.
Tento omyl, pokud jde o osoby moderních papežů, není vlastní jen Františkovi. Ten, pravda, jde v modernistické logice ze všech pokoncilních papežů nejdál, když opakovaně ve svých soudech a činech dává najevo, jak jsou mu naukové otázky protivné a cizí. Na adresu těch, kteří před jeho novátorskými přístupy hájí integritu katolického učení, nešetří tvrdými slovy, nápadně kontrastujícími s jeho mediálně pěstovaným obrazem ztělesněného milosrdenství. Činit však Františka jediným viníkem současného úpadku církve by však nebylo spravedlivé a ani k pochopení příčin krize by takto ukvapený závěr rozhodně nevedl.
Krize
Snad je ale nyní zjevné, proč média v zemích, kde je sexuální zneužívání mladistvých katolickými kněžími aktuálně zprávou číslo jedna, neumí k pochopení daného stavu ničím zásadním přispět. Jedním dechem obviňují církev z krytí svých sexuálních predátorů i z toho, jak je ve svém přístupu k homosexualitě ještě pořád příliš konzervativní. A nedají s tím pokoj, dokud nebudou katoličtí biskupové kráčet v čele homosexuálních „prajdů“.
Krize víry, infiltrace významných církevních pozic modernisty a homosexuály a současné skandály, plnící stránky liberálního tisku, tvoří spojené nádoby. Proto k nápravě nepovede pouhé okolnostmi vynucené potrestání viníků sexuálních deliktů.
„Jakmile vzal Jidáš skývu, ihned vyšel ven. Byla noc.“ (Jan 13:30)
Až do vzkříšení.
