V neděli 7. ledna 2018 zemřel v irském Dublinu vlivný politik EU, pracovník OSN a šéf nadnárodních korporací Peter Sutherland. V jednom ze svých projevů se nechal slyšet, že „migrace z kulturně odlišných zemí je vítanou příležitostí, jak narušit homogenitu evropských národů“. Ostatně stejný úkol přisuzoval Evropské unii, od níž si sliboval, že ve své cílové podobě definitivně nahradí historicky překonaný koncept národního státu. Však se mu též přezdívalo „otec globální vlasti“.
Ale na ruku na srdce: Může být svět jako celek naší vlastí? Mají naše srdce bít stejnou frekvencí, když je v sázce osud zemí Koruny české, Nového Zélandu či Zimbabwe? Je snad cosi nelidského na tom, když dáváme přednost tomu, co je naše, před tím, co je cizí? A existuje vůbec nějaká cizina? V Sutherlandově světě určitě nikoli. Chceme však v takovém světě žít?
Věčně moudrý Chesterton
Je-li nám Sutherlandova kosmopolitní vize proti srsti, můžeme hledat inspiraci a oporu u jiného, také již zesnulého ostrovana. Gilbert Keith Chesterton, u většiny gramotné veřejnosti známý především jako autor skvělých detektivních příběhů, se uměl vyjadřovat snad ke všemu podstatnému, čím tehdejší anglická společnost žila. A protože platí, že „nic nového pod sluncem“, tak i tehdy se v britským veřejným prostorem šířily vize tehdejších „sutherlandů“. Na jejich adresu se G. K. Chesterton svým nezaměnitelným stylem vyjádřil takto:
„Tato významná a stále rostoucí sekta, spolu s mnoha moderními intelektuály nejrozličnějších škol, přímo napadá myšlenku vlastenectví jakožto neslučitelnou s širším citem lásky k lidstvu. Pro ně je dílčí vždycky nepřítelem obecného. Pro ně je každý národ soupeřem lidstva. Pro ně je, nikoliv výjimečně, každý člověk soupeřem lidstva. Tak trochu se matně podobají jistému druhu lidí, kteří tvrdí, že člověk nemá chodit do kostela, protože Bůh je všudypřítomný, a v kostele ho nikdo nenajde.“
Člověk, nebo lidstvo. Obojí milovat nelze. Důvěrně to známe z alchymických dílen moderních kolektivistických ideologií, které pro lásku k lidstvu utratily nejeden nevinný lidský život. Nebo z prostředí nadnárodních „neziskovek“, jejichž personál vybírá peníze na kdejakou humanitární akci v tramtárii, aniž si vůbec povšimnou, jakými starostmi žijí jejich bezprostřední sousedé.
S podobnou mentalitou se lze setkat také u lidí, apelujících na naše politiky, aby nebránili migrantům z cizorodých končin usazovat se v naší zemi. U sebe na kavalci jim totiž nikdo z nich neustele. Je to takový humanistický zlozvyk. Jeden z proroků novověkého pojetí bratrství Jean Jacques Rousseau s ním zašel tak daleko, že aby měl volné ruce k zachraňování lidstva, vrazil své čtyři děti do sirotčince.
Čtěte ZDE: Konečné řešení evropské otázky: Jak vypadá v teorii a praxi? Tajný plán z Bilderbergu. EU velí zapomenout na vlastní zemi. Islám to zabetonuje. Jsme určeni k likvidaci? Reinhard č. 2 odešel, plán však jede dál...
Národy jako rodiče
Co na to Chesterton? „Jelikož to moderní intelektuálové, kteří odmítají vlastenectví, nedělají, obestírá jejich lásku k lidem zvláštní chlad a neopravdovost. Když se jich ptáte, jestli milují lidstvo, pak bezpochyby upřímně odpovědí, že ano. Ale když se jich zeptáte na jakoukoliv třídu, z níž se lidstvo skládá, zjistíte, že je všechny nenávidí. Nenávidí krále, nenávidí kněze, nenávidí vojáky, nenávidí námořníky. Nedůvěřují vědcům, odsuzují měšťáky, lámou hůl nad dělníky, avšak uctívají lidstvo. O lidstvu ovšem hovoří, jako kdyby se jednalo o jakýsi podivný cizí národ. Ve svém vynášení podivné rasy zvané lidstvo se stále více a více vzdalují lidem. Ve snaze být humánními přestávají být lidskými.“
Podobné je to pak se vztahem k národu. Mít ten svůj ve větší lásce než ty cizí, není nic neslušného. A už vůbec to neznamená, že k těm druhým máme chovat nenávist. Takový postoj nemá s vlastenectvím samozřejmě nic společného. Z povinnosti ctít své rodiče přeci také neplyne, že máme rodičům svých vrstevníků škodit. Pořád si snad ještě uvědomujeme, že kdybychom cizí rodiče milovali stejně, jako milujeme ty vlastní, činili bychom cosi zvráceného.
A s národy, opakuji, je to také tak. Vždyť i společenství, do něhož jsme byli zrozeni, určené společným jazykem, dějinami a po generace předávanými tradicemi, je nám v jistém slova smyslu rodičem. Že vlastenectví není žádným sebestředným šovinismem, opět výstižně vysvětluje G. K. Chesterton:
„Kosmopolitismus nám dává jednu vlast, která je dobrá; nacionalismus nám dává stovky vlastí, a každá z nich je ta nejlepší. Kosmopolitismus nabízí pozitiv, vlastenectví chór superlativů. Vlastenectví nezačíná s chválou světa u nejvzdálenějších věcí, nýbrž u nejbližších, a díky tomu vede k jedné snad nejpodstatnější z pozemských úvah, tj. že vše na světě si zaslouží patřičné uznání. Ať už se na nějakém osamělém ostrově nachází podivuhodně utvářená hora, ať už roste v nějakém zapadlém pralese dosud nepojmenované ovoce, vlastenectví je zárukou toho, že nic neskončí v temnotě, aniž by nebylo zvěčněno v písni.“
Čtěte ZDE: Láska k naší zemi: Bude nás vábit, až když ji ztratíme? Společná řeč i společný duch. Máme vše, čeho je nám třeba. Nevěrnost vlasti: Hrdelní důkaz nepravosti. Vydejme se na cestu s radostí, žízní a touhou
Jak na to?
Chestertonovy poznámky jsou důkazem, že problémy, které dnes při řešení „národní otázky“ promýšlíme, jsou stále živé. A dokud tu budeme, živé být nepřestanou. Včera, stejně jako dnes, jde o to, abychom tváří v tvář ne vždy příjemným podnětům z okolního světa dokázali uhájit a svobodně rozvíjet naši vlastní identitu. Jazykovou, kulturní, státoprávní. První generace „obrozenců“ zachraňovala naši mateřštinu v době, kdy se nemohli opřít o existenci samostatného českého státu.
Dnes se sice u nás - občas, pravda, poněkud kostrbatě - česky hovoří, ale prozměnu hrozí, že si necháme ukrást vlastní stát. Stane-li se tak, nebudeme si pak moci být jisti ani uchováním vlastní řeči. Té, o níž velký ctitel a znalec českého jazyka Pavel Eisner v knize Chrám a tvrz napsal: „Naše mateřština je vzduch, jímž dýchají plíce naší duše. Jsme do ní zakleti. Nechápeme, jak lze žít bez ní.“
Jak vidno, v sázce není nic abstraktního: Nejen národ, nejen jazyk, nejen tradice, ale sám život. V sázce jsme MY.
POJĎME SPOLEČNĚ ROZHÝBAT DRUHÉ NÁRODNÍ OBROZENÍ!
Podpořte Nadační fond Má vlast zasláním finančního daru na účet 115-4281470217/0100. Vaše dary nebudou použity na chod fondu, ale na podporu našich „zapadlých vlastenců“ a jejich tolik potřebných aktivit. Budeme rádi, když nás na některé z nich sami upozorníte, abychom ve spolupráci s měsíčníkem MY o nich mohli dát vědět široké veřejnosti. Příspěvek 900 korun a výše automaticky znamená, že Vám budeme zdarma zasílat časopis MY, který se druhému národnímu obrození v každém vydání věnuje.
Ti, kteří chtějí přiložit ruce k národnímu dílu činorodou prací ve svém regionu, tak mohou činit rovněž prostřednictvím nového spolku Má vlast. Svůj zájem sdělte prosíme tajemnici spolku na adrese rada@spolekmavlast.cz. Ozveme se vám!
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde