Láska není zadarmo. Každá bytost, každá věc musí si ji nějak zasloužiti. Vždy pak si ji zaslouží svou krásou, kterou musí ukázat. Ne každá krása je zřejmá; některá je na první pohled, jiná až za dlouhý čas, a ta nejvzácnější je zastřena nejvíce. Tak i krása vlasti se zjevuje různým způsobem a různým způsobem si dobývá srdce. K někomu jest přívětivá již od útlého dětství, jinému se znenáhla zjevuje až v době jeho dospívání, jiného vábí, až když ji ztratil.
Stává se, že je zapotřebí osiřelosti, cizoty a tuláctví, aby ji člověk poznal nejdůvěrněji. Není-li ke komu jíti, vydá se mladý člověk na cesty s holí v ruce a s několika šestáky v kapse. Mladý člověk nemusí šetřiti časem, nemá-li výdělku, který by mu ušel. Tak se jde.
Potopa stříbrných oblak
Jsou určité vrcholy, ke kterým stoupají silnice a cesty, a tam se ukazuje nový obzor; krajiny se mění, každá má jinou tvář, jiného strážného ducha. Silnice se blíží k řekám, lesům, pohořím. Ukazují se pustiny, které vábí mladé srdce svým těžkým kouzlem. Jsou hory, které se usmívají, jako by v nich zněla čarodějná píseň. Jsou oblaka, jakých nelze spatřit v jiném koutě země, jest odpočinek na úbočí hor, k němuž se vracejí vzpomínky do smrti, jsou soumraky v samotách a hvězdné noci nad lesními cestami, bloudění v mlze, když nelze už doufat, že bude nalezen nocleh, šum potoků a řek, štěkot psů, záře vzdálených měst, sladkost únavy, rozkoš hladu, extase mdloby.
Vznešený jest pohled s Ještědu, když potopa stříbrných oblak vleče své stíny přes Bezděz a Ralsko, dusivě opojná tma zimní noci v lesích hor Krušných; úplněk nad Roklanem převyšuje kouzlo představ; nelze zapomenout na oměje na březích mladé Vltavy, na habry pod Vítkovým kamenem, na starobylé aleje dubů a lip, na klášter ve Vyšším Brodě, na šplouchání rybníků u Hluboké v šumění stromů, na přesladké samoty v Brdech, na dlouhé, předlouhé silnice s vysokými topoly, na hořec kvetoucí u Sázavy, na červánky v Polabí, na jeřabiny ve východních Čechách, na zámek opočenský a náchodský, na Krumlov a Kutnou Horu.
Všichni jednou řečí
A pak je Praha, město studií a mladých nadějí, které se jí svěřují bezstarostně. Město nad Vltavou, město s pahorky, zahradami, věžemi a přeslavnou minulostí, město statisíce koutů spanilých, divných a mámivých. A to všecko se sty a tisíci kilometrů chůze, únavy, hladu, deště, šetrnosti a nejistoty jest vyzískaným bohatstvím, které se ukládá do srdce se stády srnců, s osamělými jeleny, s lesní zvěří, s datly, žlunami, vodním ptactvem, s lekníny, stulíky, mateřídouškou, plavuní, s krásou staletého kamene a vážností dějin, s vůní všech travin a pryskyřic, s vlhkostí rosy, mlhy, deště, bláta i bažin, s horečkou, radostí, žízní a touhou.
Čtěte ZDE: Kniha již brzy zakázaná: Hrdinství a rytířství kazí mládež! Nahlédnutí pod polštář malého bojovníka. Kde vzal český lev dva ocasy? Dozvuky našich slavných vítězství
Pak teprve se objevuje člověk, právě tak, jako zjevení v lese. Jinoch vidí sta a tisíce lidí, ale má o ně zájem jen omezený, dokud nepřijde čas, kdy člověk začne poznávat, že to, co slyší z úst lidí kolem sebe, jest jeho vlastní mateřská řeč. Jsou to chvíle skoro zázračné. Na ulici, za sloupem podloubí, na mostě, ze dvora odněkud znějí slova dětí, mužů, žen, dělníků a výrostků. A náhle člověk cítí svou stejnorodost se všemi těmito lidmi a zvláštní blaženost, že všichni mluví jednou řečí, jakoby z téhož těla a z téhož srdce; poznává, že všichni spolu s ním nesou tutéž touhu, tutéž bídu i sladkost, hořkost i víru. Člověk se náhle cítí boháčem, jako by chudý dosud byt jeho srdce se rozšířil o mnoho pokojů, z nichž ve všech může bydliti, místo světničky má teď celé ulice, celé město.
Pak poznává se stejným a věčně rostoucím úžasem společnost lásky, ctnosti a spravedlnosti, poznává legendu svého žijícího národa a jeho společného ducha strážného.
My a cizinci
Takový je organický vývoj lásky k vlasti a není moci a zloby a nespravedlnosti na světě, která by takto probuzenou lásku k vlasti mohla zmenšit, tím méně vyvrátit. Takový též jest pojem národa a obcování v národě. Na tento pojem ryzí se pak přivěšují ještě různé představy příležitostné, které se mohou uplatňovat módou, konjunkturou nebo mocí. Tyto představy přidané lze nenáviděti, lze jimi opovrhovati, lze proti nim bojovati, ale nelze vyhubiti ze srdce prvotní pojem ryzí. Není všecko totožno s národem, co se národu podkládá, přikládá a nakládá. Také však nelze z prvotního pojmu nic ubírati; každá výjimka v lásce k vlasti či národu jest hrdelním důkazem nepravosti; podle ní lze bezpečně poznati nevěru a zradu, či správněji řečeno: cizí příslušnost.
K lásce k vlasti patří mužná péče o její čest, zvláště před cizinci. Těmi cizinci nejsou ani tak příslušníci zemi cizích, jako lidé odrodilí ať jazykem či srdcem. Není dosud nejmenší příčiny k mínění o povýšenosti jiných národů nad námi; jest to urážlivý blud, který lze každodenně vyvracet stále čerstvými důkazy. Každý národ si udělal to, čeho měl zapotřebí. Nemáme mrakodrapů a amerických silnic prostě proto, že jich dosud nepotřebujeme, jako zase země, která do omrzení je nám předkládána za vzor, postrádá spousty věcí, potřebných ke kultuře ducha, ke které dosud nedospěla. Máme vše, čeho je nám třeba; to zní krotce a všedně. Ale máme i vše, čeho nám bude třeba; třebas to není v inventáři úředním, jest to přece, a za to tím jistěji, v inventáři duchovním a v našich srdcích.
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde