Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Slova která září: Kořeny civilizační krize. Ideologický boj, předsudky a obehrané písničky. Tři podmínky zdravého myšlení. Kněz zahanbuje autority. Obstojíme v zápase o všechno?

Slova která září: Kořeny civilizační krize. Ideologický boj, předsudky a obehrané písničky. Tři podmínky zdravého myšlení. Kněz zahanbuje autority. Obstojíme v zápase o všechno?

4. 9. 2016

Tisk článku

Redakce Protiproud přináší pronikavé, cenné a podnětné myšlenky profesora Petra Piťhy, které i po pár měsících od jejich zaznění na trnavské universitě nabírají na stále větší aktuálnosti

Profesor Petr Piťha, kněz, bohemista, lingvista a pedagog, probošt Kolegiátní kapituly Všech svatých na Pražském hradě a ministr školství v letech 1992 - 1994 je jednou z mála známých osobností, pro něž je stále ještě pravda větší hodnotou než konformismus. Jeho řeč je proto obvykle jasná a nepokroucená.

Na pozvání univerzity v Trnavě přednesl na jaře přednášku na téma krize současné společnosti, migrační krize, morálního úpadku, mládeže, rodiny, výchovy a práva z perspektivy teologické, filosoficko historické a pedagogické. Umožňuje nám jako v zrcadle spatřit kromě všeho dalšího i skličující skutečnost - jak drtivá většina ostatních duchovních a intelektuálních autorit dnes v této úloze zcela selhává. Je dobré si v dnešní stále zhoršující se situaci alespoň části jeho analýzy připomenout.

Profesor Petr Piťha: V čem tkví náš problém

Za výchozí platformu při řešení jakékoli otázky považuji zdravé myšlení. To vyžaduje splnění tří podmínek, bez kterých se myslet nedá:

Prvou je, že vyjdeme ze správných premis, tj. že budeme respektovat danost skutečnosti. Jakmile se dostaneme do područí nepravdivých informací, které vezmeme jako daný fakt, jsme na tom jako schizofrenik. Myslí logicky správně, ale dojde k nesmyslným, často i tragicky nebezpečným a zločinným závěrům.

Druhou podmínkou je uznání základních logických operací a dále platnost základních matematických funkcí. Bez syllogismu, trojčlenky atd. se myslet nedá. Člověk, který tvrdí, že jedna a jedna nejsou dvě, toho moc nevymyslí a já mu nedám za pravdu. Ano, uznám, že metafora jeden a jeden je méně než dva užitá při výkladu o manželství a přátelství je výstižná. Ale neznamená to, že jsem navždy odhodil pravidla o sčítání.

Třetí podmínkou je, že známe a za všeobecně uznané považujeme významy slov a pojmů, které označují. Bez této základní jistoty jazyka se nemůžeme na ničem dohodnout. Vynechám výklad o rozdílu symbolu a pojmu, slova a termínu. Mluvím o přirozeném jazyce a tvrdím, že mluví-li jeden o koze a druhý o voze a třetí jim přispěje na pomoc vysvětlením, že přeci jde o stolek na kolečkách, že k ničemu nedojdou.

Veškerý dnešní veřejný diskurz vykazuje porušení všech komponent. Za horší skutečnost považuji, že se naši učitelé prvých tří stupňů ohánějí pojmem kreativní myšlení, k němuž vedou své žáky. Tomu pojmu nerozumím. Myšlení musí být myšlením, a to logickým. Pak je vždy kreativní. Jenže tato novinka vychovává k ráznému, odvážnému překročení takového zastaralého myšlení. Výsledek je poškození až i ztráta rozumu.

Čtěte ZDE: Zázrak v Chrámu: Jsem běloch, muž, Čech a křesťan. Nejsem PIN, ale člověk. Naše kultura se rozpadá a vymíráme. Hovoříme o míru, vyvážíme válku. Vládnou nám hráči rulety

Liberalismus

Kořen celého našeho problému pregnantně formuloval Robert Cecil lord Salisbury po nástupu Hitlera, když v britské Horní sněmovně varoval před nebezpečím nacismu v Anglii. Prohlásil:

«Společnost, která odmítne náboženství, se během tří generací musí zákonitě rozpadnout.»

Nemohu rozvádět, jakými kroky jsme se k odmítnutí Boha dostali. Připomenu jen přínos osvícenství a zlomový okamžik popravy krále Ludvíka XVI. na počátku Velké francouzské revoluce. Stručně však objasním, co se přihodilo s pojmem liberalismus.

Vyjděme od adjektiva liberální, kterým charakterizujeme určitý postoj. Určitý způsob jednání a rozhodování. Liberální posouzení je pro nás vstřícné, velkorysé, shovívavě a laskavé. Opakem je posouzení rigorózní, tj. přísné, případně maloryse přísné. Slovo liberální však vychází od latinského liber, což znamená svobodný. Libertas znamená svoboda, liberalizace znamená osvobození, jak to známe třeba ze spojení liberalizace cen, trhu. Osvobodit lze všechno, džina z lahve, zločince stejně jako nespravedlivě odsouzeného, uvolnit lze energii spoutanou v atomu. Nicméně je toto slovo natolik spojeno s odstraněním nesvobody a otroctví, že je chápeme jako záchranu, tedy něco úžasného, na co toužebně čekáme. Tak se dostaneme při nedostatečném rozlišování významu až k tomu, že se vžila představa, že liberální člověk je člověkem svobodomyslným, což ovšem není svobodotvorným, natož svobododárným.

Fatální historické omyly

Historie slova liberalismus, liberál je spjata s omylem, který se změnil v předsudek, který je tradován a široce přijímán. Krátce to zrekapituluji. Evropská věda vznikla v podstatě přeměnou antické filosofie na křesťanskou teologii. Tato teologie ovšem vycházela z víry a opírala se o Bibli. V rámci teologie byly pěstovány všechny ostatní vědní disciplíny, včetně tak exaktní vědy jako je matematika. V teologické řeči se řešily zásadní matematické a geometrické problémy.

Vysmívaná otázka, kolik andělů se vejde na špičku jehly, byla debatou o bezrozměrnosti bodu a pojmu nekonečno. Vůbec není pravda, že by Bible a církev sahala na svobodu vědy, dokud si věda nezačala hrát na filosofii a nadřazovat se nad teologii. Dobře to můžeme vidět na obehrané písničce o případu Galileiho.

Galileo byl dlouhou dobu církví ctěn a byl dokonce papežským poradcem ve věcech astronomie. Jeho střet s církví nastal ve chvíli, kdy naprosto amatérsky začal ze své přírodní vědy dovozovat teologické závěry. Je zajímavé, že dokud byly jen hloupé, nic se nedělo. Když ovšem Galileo vyslovil, opakuji teologické výroky, které byly v rozporu s katolickým pravověřím, došlo ke střetu. Galileo ustoupil a klidně dožil svůj život. Je opravdu s podivem, jak silným argumentem proti církvi se jeho případ stal.

Při dotazu na církev drtivá většina i vysokoškolských studentů dnes odpovídá, že jde o mravně zkaženou společnost, která je proti rozumu, zakazuje vědu a upálila Galileiho. Velký spor mezi vědou a vírou, svobodou světla poznání a tmářským despotismem byl plně využit ideologickým bojem proti náboženství a jeho nositeli, církvi. Ať žije svobodná myšlenka je heslem osvícenců a volnomyšlenkářů. Ano, pryč s vírou, ať vládne rozum!

Prvořadým argumentem volnomyšlenkářů byla celá řada důkazů, že Bible nemá pravdu. Nejsilnějším z nich byl rozpor mezi Darwinovou vývojovou teorií a vyprávěním o stvoření světa v šesti dnech. Bylo to očividné. Bohužel nikdo v církvi si tehdy neuvědomil, že do sporu o pravdivost Bible jednoduše vůbec nemá vstoupit, a správně poukázat, že Bible není učebnice biologie, ale kniha o vztahu mezi Bohem a člověkem. Ve vyprávění o stvoření jde o to, že člověk je postaven nad všechna božstva národů, které obklopovaly Izrael. Je to zároveň nesmírné osvobození člověka z moci přírodních sil. Člověk jako vladař nad celým stvořením je zodpovědný toliko Bohu. Tím byly dány i meze lidské svobodě, tj. hráz proti svévoli.

Čtěte ZDE: Několik vět 2015: "Běda vám, hlasatelé vymyšlených pravd a bezbřehé svobody!" Ztýraná tvář českého národa. Treblinka, páter Toufar a rány pěstí. Co dělat, abychom se vyhnuli zkáze?

Ignorance Boží autority

Předsudek o neslučitelnosti vědy a víry panuje stále, přestože poctivý dialog mezi vědci - teology a vědci ne-teology přináší již dlouho oběma stranám nejen impulzy, ale i nové objevy. V kontextu našich úvah je důležité to, že volnomyšlenkářství sesadilo omezující autoritu Boha a na jeho místo postavilo člověka s jeho ošemetnými vlastnostmi sobectví a docílilo toho, že se rozpadla zodpovědnost vůči všem stejně nadřazené autoritě Boha. Přineslo to dvojí důsledek. Prvým je naprostá libovůle, která u obratných a silných vede k touze ovládat svět. Druhým je, že člověk, který nemá zodpovědnost, přestává být člověkem, ztrácí svědomí, což je něco jiného než cit.

Je mi líto, ale liberalismus je jedním z kořenů naší současné krizové situace. V době, kdy jsme vyzývání k dialogu, je osudové, že nás liberalismus dovedl také k naprostému relativismu tím, že sesadil z trůnu Boha, který je Pravda. [...]

Pravda je jen jedna. Kdyby bylo více pravd, mohli bychom si vždy vybrat tu, která by se nám zrovna hodila. Výsledky známe. Za druhé, že pravda je vždy celá. Mít trochu pravdu znamená, že z větší části ji nemám. Poloviční pravda je poloviční lež. Mít skoro ve všem/úplně pravdu, znamená, že nějaká velmi důležitá lež je obratně schována do pravdy.

Pravda je objektivní, protože je jedna a celistvá. Úhly pohledu nejsou výroky o pravdě, ale výroky o tom, jak objektivní pravdu prožíváme. Že je člověku z jihu zima a seveřanovi příjemně vlaho, nemění pravdu, že teploměr ukazuje 12°C. Z toho pak vyplývá, že pravda je na lidech nezávislá, nelze se o ní dohadovat, lze ji buď přijmout, nebo odmítnout. Lze ji bohužel taky vnucovat a donutit okolí žít ve lži. [...]

Krize rodiny 

K současnému stavu se euroamerická společnost dopracovala dlouhým vývojem, který postupně oslaboval, až téměř zničil mezigenerační vazbu mezi prarodiči a vnuky. Osou rozpadu rodiny je vznik a rozvoj nejrůznějších institucí, jako jsou povinná školní docházka, penzijní pojištění, zdravotní pojištění apod. Tyto instituce z rodiny, kterou považuji za jedinou pro společnost a život důležitou instituci, sňaly téměř veškerou odpovědnost a tím ji dotlačily do pozice jakéhosi způsobu zábavy. To, co existovalo už ve starověku (srov. Hippocrates 460-373 př. Kr., Stoikové v 2. stol. př. Kr.) a plánovitě bylo rozvíjeno v dobrém úmyslu obětavými lidmi od raného středověku jako záchytné instituce pro rodinou nezvládnuté či nezvladatelné situace (první jsou doloženy už ve 4. stol. a mohutný rozvoj začal od 11. stol. — špitální řády), dostalo dnes právní rámec, který rodinu zlikviduje.

Pro současné debaty je příznačný posun ve významu slova normální. Slova normální se dříve užívalo ve smyslu přirozené. Dnes má význam běžné, časté. Za důležité zde považuji, že norma je něco stanoveného zákonem. Posun významu ukazuje, zvláště v otázce rodiny, že jsme odmítli zákonodárce Božího a určujeme normy jiné. Je snad jasné, že jiné znamená v daném kontextu nepřirozené. Zákonodárství o rodině má vycházet od rodiny přirozené a chránit právě ji. Je samozřejmě zapotřebí, aby bylo pamatováno na všechny, kdo ať už vrozenou odchylkou nebo ranou osudu úplnou rodinu (otec, matka, děti) mít nemohou nebo ji ztratili. Je pro ně třeba udělat hodně, ale není možné v socialisticky rovnostářském duchu a v postmoderní libochuti učinit z rodiny jeden z případů něčeho, co lidi občas postihuje jako neštěstí.

K tomu nás krok za krokem tlačí šílená demagogie a lobbismus agresivních seskupení. Jsou úspěšná a zákonodárci postupně znevažují a znevýhodňují tradiční rodinu. Dospěli už tak daleko, že ji staví do pozice, kdy je hlídána jako zločinná. Vyjde-li najevo, že se v nějaké rodině činí rozdíl mezi mužem a ženou, může být rozehnána jako zločinecké doupě. Otázka pohlaví je věcí svobodného rozhodnutí. Pohled do rozevřeného klína není pro nás směrodatný. Nedáme si diktovat od Boha, který se skrývá za přírodu. Že budeme muset změnit jazykový systém? Nevadí, od čeho máme parlamenty. Norská a britská legislativa jsou v tom nejdál. [...]

Čtěte ZDE: Nový školní rok: Úderka v čele s ministryní Valachovou si vzala naše děti za rukojmí. Ani Zeman tomu nezabránil. Almužna jako výsměch učitelům. Profesor Piťha: Výchova znamená vysvětlovat, jak žít

Tváří v tvář islámu 

Současnou situaci jsme neschopni řešit také proto, že nedovedeme pochopit a dokonce ani připustit, že válka, která se rozhořela, je válkou náboženskou, jak už jsem uvedl. Současnou válečnou situaci vidím v podstatě jako střet tří náboženství. S velkým údivem vidím, že strany obou původních základních rivalů jsou dnes ideově velmi slabé. Vojensky jsou naopak silné až moc. Západní Evropa a severní Amerika (naštěstí to nejsou jediné křesťanské oblasti) jsou slabé proto, že si rozviklaly svůj fundament, když odmítly svého Boha.

Arabská oblast se rozpadá a slábne proto, že ji rigorózní islám brzdí ve vývoji a udržuje ji uměle ve stavu středověku. Osvícení muslimové proto uvažují o krocích, které by uvolnily tuto brzdu a ukončily stálé opožďování. Takové zásahy jsou ovšem v rozporu se samotnými východisky Koránu. Je paradoxem, že tito osvícení muslimové chtějí zopakovat, co učinila křesťanská Evropa - zbavit se Boha ve jménu pokroku. Je přirozené, že jejich náboženské ochabnutí vyvolává ostrou kritiku u ortodoxních ajatolláhů a věřících. Tito věřící jsou charakterizováni snahou udržet své výsadní postavení, které není podloženo jejich schopnostmi a přínosem. Tito věřící, kteří se rodí jako nadřazení ženské polovině společnosti, jsou klasickými fanatiky, protože zdvojnásobují a eskalují svou urputnou činnost, kdykoli si uvědomí neživotnost a nesmyslnost své doktríny. […]

Vrátit Boha na zem

Domnívám se, že je velký rozdíl v tom, jakého Boha se kdo zříká. „Osvícený“ islám se zříká nesmiřitelného Boha a jeho autoritativního mluvčího Mohameda. Uchovají-li si při tom muslimové náboženství, mělo by být smířlivější a lidštější než dosud. Evropa by mohla pochopit, že se vzdala Boha věrného, už ve Starém Zákoně milosrdně odpouštějícího a hlavně v Kristu veskrze lidského, a že tohoto Boha potřebuje ve všem a vždycky, a proto je dobré se k němu vrátit. Jeví se mi, že bez Boha nelze obstát v náboženské válce, do které jsme se dostali. Zlaté tele není ani dost velké, ani dost silné, aby podle přání globalistů „udělalo pořádek“.

Role křesťanských církví v této situaci vystupuje do popředí. Protože církev není tvořena hierarchií, ale je to společenství všech věřících, které hierarchie toliko řídí a vede, záleží na věřících, jak zcela osobně zvládnou svůj úkol. Je dvojí. Předně nezradit, ale prohloubit svou víru. Znamená to zároveň nezradit svou vlast jako teritorium, v němž žijí. Druhým je povzbudit ostatní a dávat jim naději. Úkolem křesťanů je, aby doslova vrátili odmítaného Boha na zem a předvedli, co je to život z víry. Že to jsou statečné činy a obětavé skutky vedoucí k pokoji. Katolíci si musí uvědomit, že stojí v boji za své rodiny, děti, domovy.

Stát se může samozřejmě cokoli, včetně nového stěhování národů. Budou-li uprchlíků miliony, nebudeme se zabývat vízovou povinností. Může také dojít k úplnému zániku naší civilizace, to není nic nového. Ale ta budoucí bude potřebovat, aby někdo uchoval zvěst o tom, proč ta předchozí vzala za své, a ukázal základní kameny, na nichž lze, a to bezpečně, stavět tu novou. [...]

Čtěte ZDE: Příčiny úpadku Evropy: Pro rozvrat společnosti je třeba změnit myšlení. Nenápadný útok na přirozený řád, rodinu, jazyk a národ. Démon sexu a multikulturalismus. "Totalita" svobody a politické korektnosti. Permanentní revoluce dědiců Karla Marxe

V bludném kruhu

Není možné si dále zastírat, že morální krize euroamerické společnosti dorostla do mezních poloh. Centrálním a dokonce konkrétně existenčním problémem je nějak tuto krizi překonat. Současná krize má čistě náboženský charakter. Úloha křesťanských církví, především katolické, vystupuje do popředí. Jejich situace je obtížná, protože jsou v konfliktní situaci na dvou frontách. Vůči (radikálnímu) Islámu spolu s celou euroamerickou civilizační oblastí a vůči liberalistickému a relativistickému konsumismu, k němuž se společnost v obrovské většině přesunula jako k novému náboženství. Tato nově orientovaná společnost vytvořila legislativu, která je otevřeně proticírkevní a je zaměřena proti člověku.

Za této historické situace jsou na církev kladeny s novou silou dvojí požadavky:

Boží, tj. vyznávat a hájit Boha, stvořitele a svrchovaného zákonodárce, a hlásat radostnou zvěst o zmrtvýchvstání Ježíše Krista, které přináší lidem skutečnou a trvalou svobodu, podmíněnou a uzákoněnou vědomím zodpovědnosti za sebe a bližní. Naším úkolem tak zůstává pečovat o spásu vlastní i druhých.

Požadavek společnosti, v níž žijeme, je v danou chvíli zcela paradoxní. Je požadováno, abychom významně chránili společnost, která nás ze svého středu vyloučila, přeje si náš zánik a staví nás mimo zákon. Že si to valná většina nemyslí, je druhá věc. Zákony ovšem mluví jasně. Stačí je použít.

Poté, co se v celé šíři života začaly ukazovat zkázonosné důsledky mravního úpadku, ozývá se stále výrazněji volání po stabilizaci společnosti, zpevnění řádu, mravních autoritách, vizi a vůdčích osobnostech. Vždy znovu se pak dojde k tomu, že žádné bezesporně pozitivní nejsou, a je proto nutné je vychovat. Vznikají celé knihovny plánů odsouzených k neúspěchu, protože úspěšné by mohly být jen, kdyby byly pozitivní výsledkem stávající krize, tedy něčím revolučně novým. Konzumní společnost se ale nehodlá vzdát svého mocenského systému a ne-lidského boha, peněz.

Cesta vpřed

Z daného bludného kruhu je třeba se vymanit a pokusit se vzít úkol vychovat novou generaci pro dobu nové éry vážně. Vše totiž nasvědčuje tomu, že válka i nezastavitelná krize většiny proběhnou. Pak na troskách dnešní skutečnosti začne budování nové společnosti pro novou situaci. V každém případě bude to nové stavěno z prvků toho starého. Problém budoucnosti leží v tom, k čemu budoucí generace sáhnou. Může to být to nejhorší, totiž plastiková současnost a lidství zbavení lidé, jaké tvoří a pak ovládá Zlo, vždy dočasně reprezentované nejchladnějšími mozky dané chvíle. Na druhé straně se může sáhnout k tomu nejlepšímu a navázat na kvádry a desky z pravých kamenů, které stále ještě určují základy zachované z dřívějších epoch lidské společnosti. Zmíním jen dva nejdůležitější: Mojžíšovy desky zákona a radostnou zvěst o vzkříšení Ježíše Krista, který sám sebe označil za kámen nárožní.

Je samozřejmé, že rozhodnutí, z čeho a co má být po velké krizi stavěno, budou dělat ti, kdo ji přežijí. Zlo, v pozemských dějinách vždy rychlejší, zcela určitě chce už v předstihu zajistit své budoucí postavení, a proto se bude snažit, aby přežili jím formovaní lidé. Pokusí se řídit průběh krize tak, aby již při ní vtiskli neznámé budoucnosti své znamení a tvar. Povinností církve je proti tomu bojovat. Jí bylo svěřeno království Boží a především jeho neměnitelně pevné základy.

Celé nejbližší čtvrtstoletí (možná i století) bude probíhat tento duchovní zápas — odvěký, ale v danou chvíli vyostřený. Uzavírám z toho, že církev se musí předně co nejrychleji pokorně obrátit k Bohu, aby jí vrátil bezpečí víry. Nezastírejme si, že jsme zvlažnělí a vyhaslí a podléháme názorům, které v celku společnosti převládly. Nevylhávejme se a přiznejme, že v Evropě kopírujeme rozpad okolní společnosti. Po tomto začátku musíme začít znovu stavět jako v době, kdy křesťanství prožívalo své bolestiplné dětství. Musíme evangelizovat vhod i nevhod, podstupovat trpělivě nekonečné apologetické vysvětlování a podávat vzor, svědectví až k martyrismu.

Celou přednášku si můžete přečíst zde.

Doporučujeme

Na začátek stránky