Začal nový školní rok a všude kolem nás probíhají obvyklé rituály: Pan prezident zavítal mezi prvňáčky, policisté varují řidiče, aby na přechodech dávali větší pozor na děti než kdy jindy, učitelky dostávají od žáků květiny či švestičky z naší zahrádky. Všechno vypadá jako kdykoli jindy. Bohužel tomu ale tak není.
Naše současná šílená ministryně školství Kateřina Valachová patří totiž do marxistické úderky ministra lidského bezpráví Jiřího Dienstbiera (ČSSD), kterého miluje soudruh premiér Sobotka. Proto dostala volnou ruku, aby rozorala zbytky toho, co ve školství ještě fungovalo, a zahájila revoluci, na jejímž konci bude všechno, jen ne vzdělaní mladí lidé.
Spoléhejte sami na sebe
Hlavním heslem se stalo slovo „inkluze“ – odnož multi-kulti ve školství: Všichni na jednu hromadu, nikdo nesmí být diskriminován. Děti, které jsou různým způsobem postižené, a prostě nemohou stačit běžné výuce, nacpeme ze zvláštních či praktických do běžných škol. A dáme jim „asistenty“. Blázinec na třetí, který se nepodařilo zastavit ani prezidentským vetem Miloše Zemana.
O její zničující „reformě“ bychom mohli hovořit dlouho. Školy třeba nebudou financovány podle počtu žáků, ale odučených hodin. Ředitelé teď vymýšlejí „miniúvazky“, aby se do toho vešli. A oněch osm procent zvýšení platů učitelům? Hotový výsměch rovnající se almužnám typu „zvyšování důchodů“! Učitelé nadále zůstanou nejhůře placenou „pracovní silou“ s vysokoškolským vzděláním. Není divu, že z pedagogických škol chce jít učit jen nepatrné procento absolventů.
Celkově platí vzkaz, který k začátku školního roku napsal Vladimír Barták na serveru Týden:
„Milí žáci, studenti. Do školy asi chodíte i proto, abyste jednou v životě něco dokázali. Stát by vás v tom měl podpořit, jak to jen jde. Milí učitelé, vám by stát měl zajistit důstojné podmínky k tomu, co je podle mého názoru posláním, nikoli jen prací. Letošní rok ale opět spoléhejte jen sami na sebe a na ty, kterým věříte. Vládnoucí garnituru vynechte. Jak je vidno, nic moc pro vás - opět - neudělala.“
Jsou mezi námi však lidé, kteří se vzděláváním a výchovou mladých generací celoživotně zabývají skutečně do hloubky. Patří mezi ně určitě profesor Petr Piťha, bývalý ministr školství. Příznačně nikoli v Čechách, ale na Slovensku, v Trnavě, pohovořil o vzdělávání a školství tak, jak z našich vládních postů nikdy nezazní. Z jeho obsáhlé skvělé přednášky přináším našim čtenářům alespoň pár podstatných myšlenek.
Čtěte ZDE: Sociální inkluze již drtí rodiče i děti: Chcete vzdělané potomky nepostižené cikánskou šikanou? Na to rychle zapomeňte! Revoluční komanda zasahují. Ohavný boj o Krásnou Lípu. Hovory s Václavem Klausem mladším
Profesor Petr Piťha: Otázka výchovy
To, o čem chci a musím hovořit, je otázka výchovy. V této oblasti pozoruji totéž, co všude jinde. Ve veřejných diskuzích se plete páté přes deváté. Nevidíme rozdíl mezi vzděláním a vzděláváním:
Vzdělání je stav charakterizovaný nějakými vlastnostmi, jehož se člověk dopracoval. Jde o soubor vlastností, které nelze od osoby oddělit. Vzdělávání je péče o růst vzdělání a nějaký jeho průběh.
Rozdíl těchto pojmů je zřejmý, ale často jsou zaměňovány. Uzákoněné právo na vzdělání je nesmysl, zvláště když existuje rovnost práv. Můžeme mít jen právo na vzdělávání. Jak bude úspěšné, tj. jakým vzděláním se projeví, je už druhá věc. Za přirozeně správné považuji, aby vzdělávání bylo adekvátní danému typu nadání žáka.
Nedovedu pochopit, proč se diskuze o výchově plete s diskuzí o školství, což je pouze administrativní obslužný a řídicí systém, vybudovaný společností v daném státě pro instituce a účastníky výchovných a vzdělávacích aktivit, což se vlastně ani výchovy, ani vzdělávání mládeže vůbec netýká. Daleko horší je, že ani pedagogičtí odborníci nechápou dost dobře složitý význam slova výchova, jak nám to odhalují odlišnosti ekvivalentů: vospitanie, educatio, paedagogia a především dvojznačné Bildung. Kdo dnes ví něco o indogermánském etymologickém základu bil, jehož význam je jednak utvářet ve smyslu dávat něčemu tvar, ale i někomu tvář.
Jak chceme vychovávat?
Druhým významem je štěpit/štípit, tedy dále i štěpovat, zušlechťovat. V textově dochované podobě Erasma Rotterdamského (1467-1536) se výrazu užívalo pro náboženské, duchovní zrání člověka a formační pomoc při něm. A ještě horší je, že se nikdo moc nezabývá otázkami kdo, koho, jak a k čemu vychováváme. Nová pedagogická generace prostě nechápe, že vychováváme živého člověka, a pod všemocnou tajemnou rukou trhu se zabýváme objekty a produkujeme součástky pro systémy podle poptávky. Neznám větší degradaci člověka, než je ta, která vtrhla do škol jejich merkantilizací.
V otázce, k čemu vychováváme, je shoda v tom, že výchova je potřebná a ani jedinec, ani společnost bez ní nemohou existovat. Je pak ovšem otázka, jak má vypadat člověk, kterého bychom rádi vychovali. Odpovědí je mnoho, protože se utvářejí podle společnosti a posléze podle civilizace a tedy náboženských představ oblasti, v níž výchova probíhá. Nedělejme si iluze, že to bude nakonec vždycky dobrý člověk.
Je možné vychovávat chladnokrevné zabijáky, např. už pěti až šestileté džihádisty nebo dorost SS v Hitlerjugend. Je možné vychovávat asociální jedince ve tvaru „úspěšném“ (bohatec a bezohledný kariérista) a ve tvaru „neúspěšném“ (člověk, kterému postačí celoživotně pobírat sociální příspěvky), jak je tomu v bohatých konzumních zemích. Je možné vychovávat otroky v despociích a diktaturách, k nimž se dnes řadí i strojová nadvláda systémů. Tato upozornění nejsou v rozporu s křesťanským, naději podávajícím východiskem, že každý člověk je ve svém základu schopný stát se dobrým.
Bludný kruh
Sekulární euroamerické školství deklaruje, že chce vychovat platného občana demokratického státu, popř. nadstátu, a vychovává ke všem idejím, na nichž spočívá ideologická doktrína konsumismu. Stává se tak prostředkem k prohloubení v úvodu pojmenované morální krize. Zásadní omyl pojmu výchovy dobrého občana spočívá v tom, že dobrý občan zdaleka nemusí být dobrý člověk, zatímco dobrý člověk bude vždy schopen vyvářet spravedlivou společnost a být pak dobrým občanem státu. (...)
Požadavek společnosti, v níž žijeme, je v danou chvíli zcela paradoxní. Je požadováno, abychom významně chránili společnost, která nás ze svého středu vyloučila, přeje si náš zánik a staví nás mimo zákon. Že si to valná většina nemyslí, je druhá věc. Zákony ovšem mluví jasně. Stačí je použít.
Poté, co se v celé šíři života začaly ukazovat zkázonosné důsledky mravního úpadku, ozývá se stále výrazněji volání po stabilizaci společnosti, zpevnění řádu, mravních autoritách, vizi a vůdčích osobnostech. Vždy znovu se pak dojde k tomu, že žádné bezesporně pozitivní nejsou, a je proto nutné je vychovat. Vznikají celé knihovny plánů odsouzených k neúspěchu, protože úspěšné by mohly být jen, kdyby byly pozitivní výsledkem stávající krize, tedy něčím revolučně novým. Konzumní společnost se ale nehodlá vzdát svého mocenského systému a ne-lidského boha, peněz.
Čtěte ZDE: Není všechno jenom bezvýchodné: Jsme národ schopných a pracovitých lidí. Proč se to někteří politici snaží zničit? Pokud se to hýbá, zdaňme to. Pokud se to stále hýbá, regulujme to. Pokud se to už nehýbá, dotujme to
Sáhněme po tom nejlepším
Z daného bludného kruhu je třeba se vymanit a pokusit se vzít úkol vychovat novou generaci pro dobu nové éry vážně. Vše totiž nasvědčuje tomu, že válka i nezastavitelná krize většiny proběhnou. Pak na troskách dnešní skutečnosti začne budování nové společnosti pro novou situaci. V každém případě bude to nové stavěno z prvků toho starého. Problém budoucnosti leží v tom, k čemu budoucí generace sáhnou. Může to být to nejhorší, totiž plastiková současnost a lidství zbavení lidé, jaké tvoří a pak ovládá Zlo, vždy dočasně reprezentované nejchladnějšími mozky dané chvíle.
Na druhé straně se může sáhnout k tomu nejlepšímu a navázat na kvádry a desky z pravých kamenů, které stále ještě určují základy zachované z dřívějších epoch lidské společnosti. Zmíním jen dva nejdůležitější: Mojžíšovy desky zákona a radostnou zvěst o vzkříšení Ježíše Krista, který sám sebe označil za kámen nárožní. (...)
Ve výchovném snažení, k němuž vás vyzývám naprosto všechny, jde o záchranu, o spásu. Křesťané by si měli být vědomi, že spása je také záměrem Božím. Jejich pomoc na tomto Jeho záměru spočívá v tom, že budeme hlásat, vysvětlovat a ukazovat, jak se má žít. Tyto tři činnosti dohromady se jmenují výchova.
Biskupy a kněze upozorním, že pastýř a pedagog si jsou velmi podobní, oba doprovázejí, vedou a chrání své svěřence a nesmějí je opustit.
Celou přednášku si můžete přečíst zde.
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde