Vstoupíte-li tuto neděli do kostela, není příliš pravděpodobné, že zaslechnete kázání o vládě Ježíše Krista nad světem. Nejen proto, že v éře demokratizace církve to mnoha kněžím přestává dávat smysl. Je tu ještě jeden důvod. Svátek Krista Krále, původně slavený o poslední říjnovou neděli, byl liturgickou reformou z roku 1969 přesunut na závěrečnou neděli církevního roku. No a co, řeknete si. Hlavně, že v kalendáři – na rozdíl od takové sv. Filomény – vůbec zůstal. Omyl. Tato změna, ačkoli to na první pohled není zřejmé, vede církev – a spolu s ní i celý svět - do slepé uličky.
Člověk není mírou věcí
Abychom pochopili význam tohoto kalendářního přesunu, vraťme se do roku 1925, kdy tehdejší papež Pius XI. svátek Krista Krále ustanovil. Nešlo o nic samoúčelného, ostatně o tom, že Kristus má autoritu nad veškerým stvořením, tehdy v církvi téměř nikdo nepochyboval. Papež chtěl tímto krokem vládcům tehdejšího světa sdělit, že nebudou-li nad sebou uznávat ještě vyšší moc, než je ta jejich, přivedou sebe i jim svěřené národy do záhuby. A dobře věděl, o čem mluví. Zatímco v Rusku již naplno ničil „starý světový řád“ bolševický komunismus, na Západě šilhal po stejné trofeji, jen s využitím jiných zbraní, sekularistický liberalismus. Pro obě ideologie, stejně jako pro o něco později zformovaný fašismus a nacismus, je myšlenka omezené moci člověka (třídy, rasy, státu) naprosto cizí. Vždyť je to prý právě on (třída, rasa, stát), kdo je tím skutečným, neomezeným, všemohoucím bohem!
Encyklikou proti laicismu
Jak však i ze zkušenosti víme, vláda, založená na tomto principu, nemůže skončit jinak, než prolitím hektolitrů nevinné krve i ztrátou lidské důstojnosti a skutečné svobody. Právě před tím chtěl papež Pius XI. varovat, když svátek Krista Krále ustanovoval. Při této příležitosti vydal okružní list, nazvaný Quas Primas. Uveďme z něj zde několik pasáží, z nichž jasně vysvítá směr papežova uvažování:
Čtěte ZDE: 20. století: revoluce, teror a války. Poté přijde Antikrist - vzdělaný, moudrý, šlechetný, jednotící. Vidíme jich desítky okolo sebe. Geniální ruský prorok promlouvá k naší době
Ve svém prvním okružním listě, který jsme vydali na začátku našeho pontifikátu ke všem biskupům, zkoumali jsme poslední příčiny těch pohrom, kterými je tísněno a sužováno lidské pokolení před naším zrakem. Vzpomínáme si, že jsme v něm jasně prohlásili, že taková záplava zla přišla na celý svět proto, že většina lidí vypudila Ježíše Krista a jeho přesvatý zákon jak ze svého osobního života, tak ze života rodinného i ze života občanského. Jasně jsme tam dále prohlásili, že nebude žádné naděje na trvalý mír mezi národy, dokud jednotlivci i státy popírají a odmítají svrchovanost našeho Spasitele. Proto, když jsme připomenuli, že je třeba hledat mír Kristův v království Kristově, prohlásili jsme, že o něj budeme pracovat ze všech svých sil; pravíme „v království Kristově“, neboť ke zjednání a upevnění míru nevidíme účinnějšího prostředku než obnovu vlády Kristovy…
Jestliže tedy lidé soukromě i veřejně uznají královskou moc Kristovu, pak jistě celým občanským životem proniknou nesmírná dobrodiní: spravedlivá svoboda, kázeň a pořádek, svornost a mír. Jako vtiskuje královská důstojnost našeho Pána autoritě vládců a panovníků jakýsi posvátný ráz, tak zároveň povznáší povinnosti a poslušnost občanů…
...nic takového, jako je hodnotově neutrální stát, ani existovat nemůže.
Ó, jaké štěstí by zavládlo na světě, kdyby se všichni jednotliví lidé, rodiny i státy nechaly řídit Kristem! „Potom konečně — abychom užili slov, která pronesl náš předchůdce Lev XIII., před 25 lety ke všem biskupům — bude možno vyhojiti tolik ran; pak právo nalezne svou dřívější autoritu, obnoví se krásný mír, klesnou meče a zbraně vypadnou z rukou, když všichni ochotně přijmou vládu Kristovu a budou ho poslouchat, a každý jazyk bude vyznávat, že Pán Ježíš Kristus je ve slávě Boha Otce“ (Enc. „Annum sanctum“ z 25. května 1899)… Jestliže tedy nařizujeme, aby Kristus byl uctíván celým katolickým světem jako Král, tím se chceme právě postarat o potřeby nynější doby a poskytnouti nejúčinnější lék proti moru, který zachvátil lidskou společnost. Morem nazýváme tak zvaný laicismus naší doby, jeho nesprávné nauky a jeho zhoubné snahy.
Jak víte, ctihodní bratři, tento mor laicismu nedozrál za jediný den, nýbrž už dlouho byl skryt v nitru států. Začalo se totiž popíráním svrchovanosti Kristovy nade všemi národy; upíralo se Církvi právo, které jí dal Kristus, totiž právo učiti všechny národy, dávati zákony, říditi národy, které má Církev přivésti k věčné blaženosti. Potom se však ponenáhlu náboženství Kristovo počalo přirovnávati k nepravým náboženstvím a začalo se klásti zcela nejapně na touž úroveň. Pak byla Církev podřizována státní moci a vydávána takřka libovůli vladařů a státních úřadů. Někteří šli tak daleko, že chtěli nahradit božské náboženství jakýmsi náboženstvím přirozeným nebo prostě náboženským cítěním. Ano našly se i státy, které se domnívaly, že se mohou obejíti bez Boha, a za své náboženství prohlásily bezbožectví a opovrhování Bohem…
Pius XI.
A mimo to, zdaž není svátek Krista Krále, opakující se každoročně po celém světě, velmi vhodný k tomu, aby byl obžalobou světa z jeho veřejného odpadu, jejž zplodil laicismus k nesmírné škodě společnosti, a zároveň jakousi nápravou? Vskutku, čím více se přesladké jméno našeho Vykupitele nedůstojně opomíjí na mezinárodních sjezdech a ve sněmovnách, tím mohutněji musí býti hlásáno, a tím dále musejí býti vyhlašována práva Kristovy královské důstojnosti a moci…
Státům pak tato oslava svátku, obnovovaná každoročně po celém světě, bude připomínat, že jako soukromé osoby tak i státní úřady a vládnoucí osoby jsou vázány povinností veřejně Krista uctívat a být ho poslušny. Bude jim připomínat poslední soud, při kterém Kristus přísně pomstí bezpráví, které mu bylo způsobeno, když byl nejen vyhoštěn ze státního života, nýbrž také když byl opovržlivě stavěn stranou a nechán bez povšimnutí. Neboť jeho královská důstojnost vyžaduje, aby celý státní život byl zařízen podle božích přikázání a křesťanských zásad, a to jak v zákonodárství, tak v soudnictví a tak i ve výchově mládeže podle zdravé nauky a neporušené mravnosti.
Iluze neutrálního státu
Uším moderně smýšlejících (katolíky nevyjímaje) znějí tyto požadavky na veřejné činitele a státní instituce poněkud disharmonicky. Náš liberální politický systém přece uznává právo na náboženskou svobodu. To souvěrcům Pia XI. nestačí? Nikdo jim přeci nebrání v tom, aby si žili po svém. Opravdu?
...máme nesčetně důkazů o tom, že Satanův dým z církve zatím rozhodně nevyprchal. Spíše naopak.
Požadavek moderních ideologií na zatlačení náboženství do výlučně soukromé sféry je sice pochopitelný, ale veskrze pokrytecký. Pius XI. a ani nikdo jiný v církvi nikdy nehlásal, že katolická víra má být někomu vnucována. Ze zásady takto chápané svobody víry však rozhodně neplyne světonázorová neutralita státu. Ono totiž nic takového, jako je hodnotově neutrální stát, ani existovat nemůže. Copak liberální společenský řád, jenž se tváří jako odpůrce univerzálně platných zásad, nevychází ze souboru určitých hodnot a přesvědčení, „vnucených“ společnosti jako celku? Dokonce i v případě, že by tou jedinou hodnotou, jíž má stát chránit, byla bezmezná svoboda, jednalo by se o stát hodnotově vyhraněný.
Nebudou-li tedy mít na rozhodování státní moci a tvorbu zákonů vliv zásady, odvozené z evangelia a mravního zákona, vyjádřeného Desaterem, přihlásí se ke slovu myšlenky a principy jiné, s křesťanstvím neslučitelné. A souhlas s nimi nebude - pod hrozbou sankcí - vyžadován jen od těch, kdo je sdílejí, ale i od jejich odpůrců. Jak prosté, milý Watsone.
Kristovo království až na věčnosti?
Proč byl tedy svátek Krista Krále po koncilu přemístěn na samotný závěr církevního roku? Ze symbolických důvodů. Poslední neděle liturgického roku totiž ukazuje za tento svět, k realitě po Posledním soudu. Církevní reformátoři, infikovaní duchem liberalismu, přijali za svou myšlenku, že Kristus není králem již nyní, ale bude jím až po konci světa. Do té doby tu má kralovat výlučně člověk (třída, rasa, stát). Změna data svátku, jenž měl původně vyjádřit Kristovo panování nad světem dnes a zde, je proto logickým vyústěním tohoto přesvědčení.
Selhání i doznání Pavla VI.
Ostatně právě zde, v povýšení člověka na Krále, lze najít interpretační klíč ke všem reformám Druhého vatikánského koncilu. V konstituci Gaudium et spes čteme: „Věřící i nevěřící jednomyslně soudí, že všechno na světě má být zaměřeno k člověku jako svému středu a vyvrcholení.“ Jednomyslnost věřících a nevěřících v pohledu na člověka, hodnotu lidského života a životní cíl? Absurdní tvrzení! Nicméně tvrzení, v jehož záři lépe rozumíme výroku Pavla VI. z roku 1972: „Máme za to, že do církve pronikl nějakou trhlinou satanův dým“. Není divu, když sedm let předtím při projevu k Valnému shromáždění prohlásil, že nikoli katolická církev, ale na principech naturalismu fungující OSN je tou „největší nadějí pro lidstvo“.
Čtěte ZDE: Rýn se opět vlévá do Tibery. Církevní bezvěrci manipulují s biskupskou synodou. Vynoří se nad Vatikánem duha? Církevní rozkol v přímém přenosu. Bombardujme nebesa
Modlitební setkání s jinověrci a pohany, ekumenismus, nová liturgie, v jejímž středu není obětující se Kristus, ale shromážděný lid, relativizace pravd víry – to vše je výrazem pokoncilního odvratu od Boha k člověku.
Synoda proti rodině
Právě dnes skončila biskupská synoda o rodině, k níž se v Protiproudu v příštích dnech určitě vrátíme. V době, kdy toto zamyšlení píši, není ještě známa závěrečná zpráva. Teprve z ní se dozvíme, zda se modernistické klice, podporované papežem Františkem, podařilo prosadit všechny, nebo jen některé ze svých „humanistických“ plánů. Z předchozích dnů synody však máme nesčetně důkazů o tom, že Satanův dým z církve zatím rozhodně nevyprchal. Spíše naopak.
MODLITBA KE KRISTU KRÁLI
Pane Ježíši Kriste, uznávám Tě za Krále světa. Všechno, co bylo stvořeno, pro Tebe je stvořeno. Jednej tedy se mnou podle svého práva. Obnovuji svůj křestní slib: Odříkám se zlého ducha i všech skutků jeho i vší pýchy jeho. Slibuji, že budu žíti jako řádný křesťan. Zvláště se zavazuji, že vše vynaložím, aby zvítězila práva Boží a Tvé svaté Církve. Božské Srdce Ježíšovo, obětuji Ti své nepatrné skutky, aby všechna srdce uznala Tvé svaté království a aby zavládl Tvůj pokoj na celém světě - Amen.
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde