Často zdůrazňujete, že žijete díky zákonu, jenž zakazoval potraty. Je taková legislativa opravdu základem ochrany člověka od početí?
Ano, žiji díky tomu, že potrat byl v době mého početí v Michiganu nelegální. Mnoho lidí mi říká: „Měla jsi štěstí, že žiješ.“ Já však nevděčím za život štěstí, ale zákonu. Je velice důležité, že právě díky jemu jsem byla zachráněna. Má biologická matka chtěla jít na potrat, řekla mi to, když jsem ji jako 18letá navštívila. Zákon jí to však neumožnil, a tak mne po porodu dala k adopci dobrým lidem, kteří mne vychovali.
Bylo těžké přijmout pravdu o počátku svého života?
Když jsem se to poprvé dozvěděla, cítila jsem se napřed jako smetí. Vyskytli se bohužel lidé, kteří mi vyčítali, že vůbec žiji, protože prý děti počaté znásilněním nemají právo na život. Cítila jsem se povinna bránit hodnotu svého života. Modlila jsem se a četla Bibli. Díky tomu jsem zjistila, že pro Boha jsem velmi důležitá. Dnes mohu předávat své zkušenosti jiným lidem. Vím, že to mnohým pomůže.
Čtěte také: Ikona amerických „Svobodných“ má jasno: S Markýzem de Sade v tom nejedeme. Stát má podporovat rodinu, manželství a ochranu života. A co naše pravice?
Jste živým příkladem toho, že zákon je schopen zachránit děti počaté znásilněním. Hovoříte o tom otevřeně. Jak je to přijímáno?
Má slova změnila u řady osob názor na potrat. Většina z nich se v životě nesetkala s problematikou znásilnění a myslela si, že vyjádřením soucitu s touto nešťastnou ženou je nabídnout jí interrupci. Ve skutečnosti ale nejhroznějším důsledkem znásilnění není početí – jak lze často slyšet – nýbrž právě potrat. Zabití dítěte je pro takovou ženu nejstrašnějším zážitkem, jak potvrzují nedávné výzkumy dr. Davida Reardona. Některé ženy přímo říkají, že potrat byl pro ně horším traumatem než samotné znásilnění. Potrat u nich vyvolává deprese, zvyšuje závislost na návykových látkách, někdy vede až k sebevraždě. Potrat tedy není pravdivým vyjádřením soucitu se znásilněnými ženami. Jestliže jim chceme poskytnout opravdovou péči, tak je třeba jim pomoci, aby dítě porodily.
Ženy v takových situacích mohou přece dítě nabídnout k adopci, když je nechtějí. Tak postupovala i vaše biologická matka.
Ano. Ona však nejdříve chtěla jít na potrat. To je názor mnoha lidí, kteří jinak jsou proti interrupcím, ale v případě znásilnění dělají výjimku. Vycházejí přitom ze tří zcela mylných předpokladů: oběť znásilnění chce potrat, její život se stane snadnějším, když na něj půjde, dítě počaté znásilněním není hodno toho, aby jej matka donosila. Mohu říci, že se mi díky Bohu daří vyvracet toto falešné smýšlení.
Váš životní příběh je též odpovědí na argumenty typu: Mám právo rozhodovat o svém vlastním těle. Setkáváte se s nimi často?
Samozřejmě ženy mají právo rozhodovat o svém vlastním těle. Není to však absolutní právo. Je omezeno právem jiných osob. Život druhého člověka je důležitější. Proto když se mne někteří ptají, jestli to není extremismus domáhat se od znásilněných žen, aby donosily dítě počaté tímto způsobem, odpovídám: Naopak, extrémisty jsou ti, kteří svévolně rozhodují o životě jiných včetně dětí počatých znásilněním. Vyzývají k potratům, aniž zvážily svaté právo dětí v lůně matek na život. Svévolně je kvalifikují jako nezpůsobilé k narození. Ale ony přece mají také právo na život! Mám je i já, která jsem byla rovněž takto počata!
Děkujeme za rozhovor.
