Včera jsme načali na Protiproudu další horké téma, které vám hodláme přinést v osmi pokračováních. Praktická lékařka MUDr. Ludmila Eleková v něm vysvětluje základní fakta o očkování, která se z mainstreamových médií, jež mají „povinnost“ hledět i na zájmy mocné farmaceutické lobby, těžko dozvíme.
Čtěte zde: Další fáze bitvy o dětská očkování: Praktická lékařka se nebojí říci pravdu. A proč většina doktorů stále věří, že očkováním dělají dobrou věc?
Minulý článek mimo jiné přinesl názorný výklad toho, že neochota k věcné debatě ze strany odpůrců očkování je způsobena jak zásadními neznalostmi, tak až fanatickým odmítáním naslouchat opačným názorům. Lékařka se podělila i o osobní příběh, který ji ke studiu skutečných účinků očkování dovedl.
Nyní se spolu s ní přesuneme ke skutečnému jádru věci. MUDr. Eleková shrnuje přehledně fakta, která ukazují, že infekční choroby nebyly vymýceny následkem očkování. Rovněž se od ní dozvíme, proč vakcína proti obrně ve skutečnosti nemá nic společného s vymýcením (či spíše ústupem) tohoto onemocnění, i jak je možné, že jsou nám tyto lži vydávány za vědecky ověřená fakta.
Současně se podíváme i na to, co vlastně vakcíny obsahovaly dříve a co obsahují nyní, kdy je jejich složení jen nominálně méně smrtící.
MUDr. Ludmila Eleková
Dalším dosud běžně neznámým jevem je, že součástí přizpůsobení mikrobů je i přizpůsobení závažnosti nemoci podle cesty přenosu. Když mikrob potřebuje, abyste se pohybovali mezi ostatními lidmi, nebude nemoc tak vážná, abyste nebyli schopni vstát z postele – například běžná nachlazení, ale i dětské nemoci. Když potřebuje, abyste nehybně leželi, bude vám tak zle, že se nepohnete – například malárie. U nemocí přenášených infikovanou vodou se ukazuje, že závažnost záleží na kvalitě kanalizace v dané zemi. Někde v Africe, když máte choleru, můžete ležet, kálet pod sebe a je vysoká šance, že se výkaly dostanou do společného zdroje vody a nakazí další lidi. V civilizovaných zemích skončí v kanalizaci, kde budou zničeny. Proto v civilizovaných zemích nemívá cholera tak vážný průběh, může proběhnout i docela nenápadně, aby vás donutila jít mezi lidi a šířit ji tam. Tento jev byl pozorován v latinskoamerických zemích, kde mohli porovnat výskyt v chudinských a bohatých čtvrtích. Jistě že na to měl vliv i stav výživy obyvatel.
Lež do nebe volající a statistika
Již nevím, kdo přesně řekl, že existuje lež, lež do nebe volající a statistika. Nebo že věří jen statistice, kterou si upraví sám. Historie očkování oplývá případy falšování statistik, změn diagnostických kritérií v době zavedení očkování, které papírově eliminovaly nemoci, problémů s hlášením nemocí, považování očkovacího statusu za hlavní diagnostické kritérium... Již v 19.století docházelo k podivným praktikám při hlášení případů neštovic (pravých kiahní - pozn. red.) a zmatkům při určování očkovacího statusu nemocných.
Zářným nebo spíše temným příkladem z novější doby je dětská obrna, poliomyelitis. Je to jediná nemoc, jejíž výskyt se při stoupající životní úrovni zvýšil. Kulminovala kolem 2. světové války a krátce po ní. Hlavním důvodem bylo paradoxně právě zlepšení hygieny. V primitivních podmínkách se děti promořily virem už v batolecím věku a neprodělaly manifestní onemocnění. Pozdější nákaza vedla k závažnějšímu průběhu. Stejný vzorec vidíme i dnes u dětských nemocí, které se díky očkování přesouvají do vyššího věku se všemi riziky, vidíme to u EB viru (Epstein-Barr virus - pozn. red.), který u malých dětí nevyvolá téměř nikdy zvláštní symptomy, ale u puberťáků způsobí infekční mononukleózu.
Očkování proti polio (dětské obrně - pozn. red.) je klasickým případem vydávaným konvenční medicínou za úspěch očkování. Skutečnost je ale poněkud jiná. Na výše uvedených stránkách najdete i grafy týkající se polio. Oficiální statistiky ukazují po počátku očkování vzestup výskytu. CDC uvádí, že od 70. let 20. století byly všechny případy polio způsobeny vakcínou. Přijde mi poněkud zvláštní očkovat proti nemoci, která se nevyskytuje a způsobovat právě tu nemoc, které se mělo zabránit. Kdo tady ohrožuje veřejné zdraví?
Lékaři jsou udržováni v nevědomosti
S polio je spojeno několik velmi zásadních věcí. Musím říct, že lékaři jsou udržováni v nevědomosti, stejně jako jsem byla já. Když se začalo zavádět očkování, zjistilo se, že výskyt stoupá. Místo toho, aby se od očkování upustilo, změnila se diagnostická kritéria a to zásadně. Před očkováním se za polio považovala jakákoli chabá paralýza, která trvala nejméně 24 HODIN, nebylo vyžadováno laboratorní potvrzení. Po zahájení očkování se za polio prohlásil pouze případ, kde paralýza trvala 60 DNÍ a muselo být provedeno laboratorní vyšetření. Současně byla zavedena diagnóza aseptické meningitidy. Případy polio se prostě jen přesunuly do kolonky aseptické meningitidy. Kromě toho byl očkovací status - skutečnost zdali pacient byl nebo nebyl očkován - zásadním faktorem při určování diagnózy. Jinými slovy, byli-li jste očkováni, nemohli jste mít polio a figurovali jste pod jinou diagnózou. Podrobnosti o polio najdete v knize Neilla Z. Millera "Co možná nevíte o očkování" (angl. "Vaccines: Are They Really Safe and Effective?").
Polio kulminovala v době, kdy bylo hojně používáno DDT (DichlórDifenylTrichlóretán; rakovinotvorný a mutagénny insekticíd zakázaný dnes v drvivej väčšine krajín sveta - pozn. red.), lidi si jím stříkali i zahrady a dostávalo se do potravního řetězce, zejména kravského mléka. Současně kojení nebylo vůbec v módě. V té době opouštělo americké porodnice pouze 5% kojících matek. Děti nebyly kojeny, byly chovány v přílišné čistotě, což jim znemožnilo přirozený rozvoj imunity, byly zatíženy DDT z mléka a v létě žily z limonád a zmrzlin. Šlo o kombinaci infekce a intoxikace. To vše vedlo k náchylnosti a onemocnění. Někteří lékaři dokázali u své klientely snížit výskyt polio na zlomek procent výskytu v okolí pouze tím, že děti převedli na stravu s nízkým glykemickým indexem.
Kdo straší epidemiemi?
Závěr: očkování nemělo na výskyt infekčních nemocí zásadní vliv. Hlavní vliv mělo zlepšení výživy obyvatelstva, zkvalitnění bydlení, zlepšení komunální hygieny a zvýšení životního standardu. Prakticky stejně ubývalo nemocí, proti kterým se očkovalo i nemocí, proti kterým se nikdy neočkovalo. Nemoci ubývaly stejně v zemích, kde se proti nim očkovalo i v zemích, kde se proti nim neočkovalo – za předpokladu, že šlo o země se srovnatelným standardem a způsobem života. Sama WHO prohlásila, že míra výskytu onemocnění a úmrtí v zemích třetího světa nemá žádný přímý vztah k očkování či lékařskému ošetření, nýbrž je úzce spjatá se standardem hygieny a výživy.
Kdo straší epidemiemi jako v dobách před očkováním, zjevně není dobře informován. Kdybychom pro účely této diskuze připustili, že očkování sníží výskyt nemocí řádově o procenta, je třeba si položit otázku, jestli není cena příliš vysoká. Dětské zdraví není jen vyhnout se spalničkám a černému kašli, ale jde o celkové zdraví, nepřítomnost alergií, poruch imunity, poruch učení, nemluvě o závažnějších postiženích. Jak uvidíte dále, dnešní volba je hlavně o tom, jaké riziko si vybrat. Protože ani jedno rozhodnutí – očkovat nebo neočkovat není bez rizika. Nejde jen o kvantitativní riziko, ale i kvalitativní. Pro některé rodiče a děti může ta volba vypadat i takto: riskovat spalničky nebo autismus? Je paradoxní, že některé vakcíny i podle oficiálních údajů způsobují více problémů než původní nemoc. Typickou nemocí je hepatitis B (nakažlivá žloutenka typu B - pozn. red.). V USA jsou ročně řádově desítky případů nemoci u kojenců a batolat, ale tisíce hlášených reakcí na vakcínu. Takže vakcína poškodí řádově stokrát více dětí, než kolik jich teoreticky ochrání. Rozum zůstává stát.
Co je to vlastně očkování?
Podívejme se blíže na očkování samotné. Co je to vlastně očkování? Teorie říká, že je to zavedení malé dávky mrtvého nebo oslabeného mikroorganismu do těla za účelem „tréninku“ imunitního systému. Předpokládá se, že si imunitní systém tohoto mikroba zapamatuje a v případě skutečné infekce ho rychleji zlikviduje. V zásadě je to zajímavá myšlenka, která má racionální jádro. Problém ale je, jak se během let vyvíjely vakcíny a jak se měnila očkovací praxe. Abychom to pochopili, musíme se podívat do historie očkování:
První nemocí, proti které se zkoušelo očkovat, byly pravé neštovice. V dnešní době nejsme schopni docenit, jak strašná nemoc to byla. O tom není žádných pochyb. Byla vysoce nakažlivá, měla relativně vysokou úmrtnost a zanechávala trvalé následky. Podívejte se na internet na obrázky nemocných neštovicemi, stojí to za to. Je pochopitelné, že se lidi snažili vymyslet nějakou ochranu.
Začátky byly zcela primitivní. Již ve starověku zkoušeli přenést trochu hnisu z mírných případů neštovic na zdravé osoby s nadějí, že očkovaný jedinec prodělá také jen mírné neštovice. Tato praxe vycházela z neznalosti imunitních dějů, protože pouze síla a kvalita imunitního systému určovala, jestli člověk vůbec onemocní, jak vážně onemocní a zdali přežije. Naši předkové se domnívali, že mírný případ neštovic znamená mírnou nákazu a chtěli tak předejít silné nákaze v budoucnosti. Muselo to nějak fungovat, jinak by to nedělali. Tato metoda, které se říkalo variolace, měla řádově několikaprocentní úmrtnost. Lepší než neštovice, ale stále ještě dost.
Další metodou se stala vakcinace
Další metodou prevence neštovic se stala vakcinace. Anglický lékař Edward Jenner si všiml, že dojičky krav, které prodělaly kravské neštovice způsobované příbuzným virem, nedostávaly pravé neštovice. Usoudil, že prodělání kravských neštovic nějak chrání proti pravým neštovicím a pokusil se to dokázat. Jenner vzal materiál z boláku dojičky nemocné kravskými neštovicemi a inokuloval (naočkoval - pozn. red.) ho do řezu na paži osmiletého Jamese Phippse. Chlapec pak onemocněl kravskými neštovicemi. Za 48 dní chlapce infikoval pravými neštovicemi a chlapec neonemocněl. O svém pokusu napsal do lékařského časopisu. Jenner nebyl jediný, kdo takto experimentoval, ale připadla mu čest být uváděn v historii medicíny. Bohužel se už z oficiálních zdrojů nedozvíte, že jeho metoda přinesla i první oběti a to v jeho vlastní rodině. Očkoval svého tehdy asi ročního syna a z chlapce vyrostl idiot. Očkoval i svou těhotnou manželku a ona porodila mrtvé dítě.
V souvislosti s pravými neštovicemi nabízím k úvaze hypotézu. Homeopatie zná princip vzájemného vztahu dvou nemocí. Vychází z pečlivých pozorování přirozeného souběhu různých nemocí. Homeopatie vychází z principu podobnosti – podobné se léčí podobným. Nápad využít uměle připravené léky vyšel z pozorování skutečných trvalých vyléčení, ke kterým došlo pouze a výhradně při použití podobných, nikoli opačných léčebných prostředků. Zakladatel homeopatie Hahnemann si také všiml toho, že se lidé někdy vyléčili z nemocí tím, že prodělali nemoc podobnou. Podobností se myslí podobnost symptomů. Například si všiml, že někteří lidé se vyléčili z chronické pustulózní vyrážky právě proděláním neštovic. Protože jde o značně rizikovou cestu, Hahnemann hledal bezpečnější způsob, jak napodobit nemoc a přišel na to, že lze použít léky. Sám na sobě zkoušel chinin a zjistil, že začal produkovat symptomy malárie. Z toho usoudil, že chinin má potenciál vyléčit malárii právě proto, že je u zdravého jedince schopen vyvolat její symptomy. Zájemce o podrobnosti odkazuji na jeho základní dílo "Organon racionální léčby", vydalo nakladatelství Alternativa, www.alternativa.cz.
Homeopatický princip podobnosti v praxi
Jak to souvisí s neštovicemi? Kravské a pravé neštovice jsou nemocemi podobnými, čili lidé pozorovali homeopatický princip podobnosti v praxi. Takže celá teorie a praxe očkování stojí na nepochopeném homeopatickém principu podobnosti. Rozepisuji se o tom tak podrobně i proto, že se můžete setkat s názorem, že očkování je vlastně homeopatické, protože se do těla zavádějí malé dávky mikrobů, aby ochránily před týmiž mikroby. Jak postupně porozumíte, možná tomu tak bylo v 19.století, ale rozhodně to neplatí nyní. Současné vakcíny nemají s původní nemocí nic společného. Homeopatie je založena na principu podobnosti, přičemž ta podobnost musí být logicky vnitřně svázaná, nejen povrchní.
Původně nebylo známo, že kravské a pravé neštovice jsou způsobeny jinými původci, mohlo dojít i k jejich smíšení při pasážování od jedné osoby k druhé. Často se tehdy používala metoda očkování „z paže do paže“. Inokulovala se jedna osoba, a když začala produkovat hnis, přenesl se na další osobu. Tato metoda ovšem přinášela problém rizika přenosu jiných nemocí, zejména syfilis a hepatitidy.
Když bylo zjištěno, že se viry liší, očkovací virus byl nazván vaccinia virus. Vaccinia virus je blízce příbuzný viru způsobujícímu kravské neštovice. Přesný původ vaccinia viru je neznámý pro nedostatky ve vedení záznamů, jak byl po desetiletí v laboratořích opakovaně kultivován a pasážován. Nejběžnější názor je, že viry vaccinia, kravských neštovic a varioly byly všechny odvozeny od jednoho společného předchůdce.
Protože metoda přímé inokulace byla jednak nepraktická - musel existovat nepřerušený řetěz nositelů viru - a přinášela značná rizika, hledaly se metody, jak očkovací materiál uchovat. A jak snížit riziko reakcí.
Co obsahují vakcíny
První vakcíny byly sekrety, tkáně, kultury obsahující kompletní infekční agens, tj. původní vakcinace znamenala přímý přenos infekčního materiálu, bez konzervantů a dalších přídatných látek. Šlo o přesné napodobení skutečné infekce. Ovšem také se všemi riziky, vysokým počtem akutních reakcí a relativně vysokou úmrtností.
Současné vakcíny se vyvíjely s tím, jak se vědci snažili minimalizovat vedlejší účinky a rizika. Mikroby, viry a jejich antigeny pak byly různě štěpeny a modifikovány, aby vyvolaly protilátkovou odpověď a nepůsobily akutní zánětlivou reakci. Mikroby byly zabíjeny (chemicky – formaldehyd) nebo oslabovány opakovaným pasážováním přes buněčné kultury. Pro zachování sterility byly dodány konzervační látky, např. rtuť ve formě thiomersalu (prudko jedovatá organická zlúčenina ortuti - pozn. red.) od 30. let 20. století. Pro tuto formu rtuti nebyla provedena jediná studie o bezpečnosti. Jde o jinou formu rtuti, než která se vyskytuje v potravním řetězci.
Původní antigen ve vakcíně je natolik pozměněn, že ho imunitní systém nerozpozná jako nebezpečí a nereaguje na něj a proto se přidávají adjuvancia ke zvýšení reaktivity, zejména soli hliníku (od 20. let 20. století) a skvalen. Na oficiálním seznamu nejsou kontaminující látky, např. zbytky DNA z buněčných kultur, viry (SV 40 – onkogenní virus), bakterie, stopy antibiotik apod.
Když víme, jak se proměnily vakcíny během historie očkování, z prostého přenosu hnisu po výše uvedený koktejl uměle vytvořených látek, můžeme si položit jednoduchou otázku: funguje současné očkování jako napodobení přirozené infekce a zajišťuje obdobnou imunitu nebo způsobuje zcela jiné změny imunitního systému? Já si myslím, že druhá možnost je pravdivá. Je nutné si uvědomit, že očkování bylo rozvíjeno v dobách, kdy nebylo mnoho známo o imunitním systému dětí.
Závěr: vakcíny jsou koktejly uměle upravených antigenů, chemikálií a kontaminujících látek: zbytků antibiotik, desinfekce a jiných bakterií a virů z tkáňových kultur. Nejde o napodobení přirozené infekce, které by obdobně stimulovalo imunitní systém. Vstupují do těla jinou cestou než přirozená infekce, obcházejí slizniční bariéru střeva a játra, vstupují přímo do krevního oběhu a do mozku. Chemikálie zůstávají v těle roky a vyvolávají chronickou imunitní reakci. O čemž si povíme příště.
Převzato ze serveru Sloboda v očkovaní
(pokračování zítra)
