Vánoce a Advent jsou pro většinu z nás dobou emocí. V naší době, v níž se místo smýčení vlastních zákoutí věnuje mnoho lidí spíše zuřivému „přespolnímu běhu“ po obchodech, či je nucena zvládat nápor práce v zaměstnání, která zdánlivě nahradila duchovní práci na očištění sebe sama, nutnou k prožití příchodu Božího světla na zem, jde bohužel často o emoce negativní – stres, strach, vztek – a jejich nerozlučné průvodce: vyčerpání a nemoci.
Pojďme tedy prozkoumat, jak právě v Adventu pomoci svému zdraví čímsi zdánlivě prostým a nedůležitým: kořením. Či – v tomto případě – jeho absencí. Jsou skutečně aditiva a dochucovadla, používaná jako náhražka koření, tak bezpečná, jak se nám tvrdí?
Čtěte zde: Bez Adventu nejsou Vánoce: Jestli v nadcházejících dnech někde smýčit, tak jsou to především kouty našich duší
Advent a kořeny
Srdce většiny z nás s blížícím se Štědrým dnem jaksi poroztají. A toto tání má nejen svůj důvod, ale i svou vůni a chuť. Co se nám vybaví, když se řekne Vánoce? Závratné většině z nás právě vůně, které jsou nejtěsněji spojené s emocemi a vzpomínkami. Jednou z nich je právě koření.
Je to samozřejmě také tím, že ke slovu přichází tradice, původně doprovázející duchovní stránku Vánoc, kterou jsme sice většinově již téměř vyprázdnili, při vší snaze jsme ji však zatím nedokázali vyhnat zcela. Koření – které je, jak už samo jméno napoví, návratem ke kořenům – nás tak spojuje skrze recepty na cukroví z dob babiček a prababiček s vánoční tradicí – a s pozvolna se vytrácející nenakašírovanou realitou.
Doba překořeněná?
Žijeme pouze zdánlivě v době silných chutí. Drtivá většina jídel, která konzumovali naši předci před pár stoletími, by nám připadala nejspíš téměř bez chuti. Jenže ve skutečnosti jsme o mnoho chutí ochuzeni, alespoň pokud svěřujeme své stravování fast-foodům, nebo dokonce i běžným restauracím a obchodním řetězcům. Vše je totiž jen sladké, nebo slané. A nejde jen o chuť – ale především právě o zdraví.
Čtěte dále: Jste pokusná myš? Rafinovaný cukr není jen nezdravý. Je mnohem nebezpečnější, než většina lidí soudí
Sladké a slané znamená plné cukru, o jehož negativních účincích na zdraví jsme již psali, a soli, jejímž účinkům se budeme ještě věnovat. Obojí je z hlediska nejen např. tradiční čínské medicíny v podstatě droga. Tedy látka, která může být v určitém množství podávána s medicinálními účinky, ovšem jejíž nekontrolovaný příjem způsobuje závislost a poškození organismu. Navíc platí, že další rozměr, který jídlu dodávalo koření, se kamsi ztrácí a je nahrazen „éčky“ a glutamátem.
Škodí nám „éčka“?
Ne, že by všechny emulgátory, neboli „éčka“ byly nutně nebezpečné. Dokonce je tomu naopak. Jenže dobarvované a dochucované potraviny mají jednu nevýhodu: „obalamutí“ tělo a zničí přirozené chutě. Výsledek: Organismus, beztak dostatečně chuťově „vymletý“ přijímáním obrovských množství soli a cukru, není absolutně schopen určit jen na základě chuti, zda jídlo, které je mu nabízeno, opravdu potřebuje a je pro něj výživné.
Pokud se přesto chcete stravovat zdravě, je potřeba si na „normální“ jídlo postupně navykat, jinak z něj nebudete mít požitek. Jak jsme říkávali u nás doma kdysi v „době tatarkové“, když jsme se stravovali běžným způsobem: „Aby to bylo zdravý, musí to být taky hnusný.“
Koření z dehtu a jiné „chutné“ látky
Pokud se podíváte na některý ze serverů, zabývající se právě emulgátory (já sama využívám www.emulgatory.cz), zjistíte paradoxní fakt. Mnoho látek, které jsou přírodního původu a jsou neškodné, ba dokonce zdraví prospěšné, je v ČR zakázáno (např. některé karotenoidy). Na druhou stranu je u nás povolena řada věcí, které bychom rozhodně konzumovat neměli. Některé jsou používány jako dochucovadla, jiné „jen“ jako barviva.
A nejde toliko o proslulou E-220 a další siřičitany. Mnoho potravinářských barviv, která jsou prohlášena za neškodná, se vyrábí ze surovin typu černého uhlí a dehtu. A co třeba taková E 110? Potravinářská žluť, používaná mj. k dobarvování některých pudinků a Dijonaisy od Hellmann’s, je, cituji: „Chemicky odvozena od látky Sudan I, což je prokázaný karcinogen a může se ve žluti objevit jako nečistota. Může vyvolat alergické a astmatické reakce, kopřivku, otoky kůže, vyrážku či dráždit žaludek a vyvolat zvracení nebo průjem. Látka je v podezření ze způsobování dětské hyperaktivity a může vyvolávat nesnášenlivost aspirinu.“
Takové počtení nabízí drtivá většina „éček“.
Neškodný glutamát?
Další „metlou chuti a zdraví“ je glutaman sodný, přidávaný zdaleka nikoli jen do instantních polévek, v nichž se „proslavil“. Najdeme jej pod zkratkou E-621 prakticky ve všech „průmyslově vyráběných“ a zpracovávaných potravinách, které mají něco společného s masem, kvasnicemi, omáčkami, a podobně, pokud se „nechlubí“ označením „bez přidaného glutamátu (glutamanu)“. Pokud chcete základní přehled potravin, jež glutamát obsahují, i možných nežádoucích účinků, podívejte se sem. Rozličné soli kyseliny glutamové se skrývají i pod označeními E-622-633.
Jenže glutamát je dnes „v módě“, a tak se o jeho negativních účincích mlčí, nebo jsou zlehčovány. Už děti na druhém stupni základních škol učíme, že glutaman je v zásadě bezpečná věc i pro těhotné ženy (http://www.viscojis.cz/teens/index.php?option=com_content&view=article&id=105:98&catid=106:sl-koeni-a-pochutiny&Itemid=155). Obavy, panující po otravách glutamanem, označovaných jako „syndrom čínské restaurace“, jsou dnes zřejmě „politicky nekorektní“, podobně, jako byl za politicky nekorektní označen i samotný název syndromu, neboť prý diskriminuje čínské restaurace. Jediné zrnko pravdy spočívá v tom, že glutaman již dávno není doménou pouze čínských restaurací a asijské kuchyně. Je všude.
Politicky nekorektní (ne)alergie
Přestože řada lidí má na glutamát reakci velmi se podobající celkové reakci alergické (tj. slabost, malátnost, brnění a píchání v různých částech těla, zvracení, pocení, zrychlená srdeční činnost, bolest na hrudi, ztížené dýchání a křeč dýchacích cest, až poruchy vědomí), byla tato reakce vyhlášena za „nesnášenlivost glutamanu“. Víte proč? No, protože bylo zjištěno, že glutaman není alergen. Jak prosté! Alergii na něj prostě mít nesmíme. Co na tom, že ji řada z nás stejně má. Doufám, že pro tento taneční „cimrmanovský úkrok stranou“ existuje regulérní vědecké vysvětlení, které si neobjednala společnost, vyrábějící bujóny. Poněkud o tom ovšem pochybuji.
Opravdu je tak bezpečný?
Kyselina glutamová je aminokyselinou, která se podílí na funkci nervové soustavy a tělo si jej samo syntetizuje. To bývá uváděno jako jeden z důvodů, proč je glutamát pro nás zcela bezpečný. To je ovšem samo o sobě argument poněkud kulhavý: s trochuou nadsázky můžeme říci, že v našem těle se přirozeně syntetizuje mnoho látek, např. i kyselina sírová, kterou by jistě nikdo nedoporučil ke konzumaci.
Dalším argumentem z podobné líhně je i ten, že glutaman je přirozeně obsažen v mateřském mléce. To je pravda, ale pouze její polovina. Mateřské mléko obsahuje přirozeně syntetizovaný glutaman, který má jinou formu a tělo je schopno ho metabolizovat – zatímco syntetický glutamát nikoli. Ten zůstává zkrátka „trčet“ v organismu, jak to trefně popisuje v kapitolce o glutamátu, citované mj. zde, kniha Návod na přežití muže MUDr. Igora Bukovského.
„Přirozený“ glutamát samozřejmě existuje a je obsažen v řadě zdraví prospěšných či zcela „neškodných“ potravin, a to nejen těch typických právě pro asijskou kuchyni: například v mořských řasách, sójových bobech, masu, sýrech, rajčatech.
O myších a glutamátu
Jak je to však s glutamátem „umělým“? Škodí? Studie na myších prokázaly, že je glutaman látkou neurotoxickou, tedy že poškozuje nervový systém. Ovšem „jisté“ je pouze to, že tak glutaman funguje ve velkých množstvích a jen pokud přijde přímo do kontaktu s mozkem novorozených myší. Což se údajně podle mainstreamem traktovaného názoru, řečeno velmi zjednodušeně, rovná tomu, že glutaman, který sníme, tělu ani mozku neškodí, neboť do nervové soustavy nepronikne v množství, schopném poškodit zdraví.
Ve skutečnosti se však názory vědecké komunity na tuto otázku již několik desetiletí různí. Vědci se stále neshodují. Neurotoxicita glutamanu – alespoň u malých dětí, u nichž nejsou ještě plně vyvinuty bariéry mezi krevním řečištěm a nervovou soustavou, a tím více u nenarozených lidských plodů, je podle některých z nich vážným rizikem. Neškodnost glutamanu je, řekla bych, asi tak prokázaná, jako existence globálního oteplování. (V angličtině si o tom lze číst např. i zde)
Neškodnost glutamanu přitom samozřejmě propagovala ze všeho nejdřív Světová zdravotnická organizace (WHO), která byla jedním ze dvou zadavatelů studie, jež již v roce 1987 tuto údajnou neškodnost „prokázala“. „Král moderního stravování“, bez nějž by nebylo mražených a instantních potravin, tak mohl i díky WHO začít své dosud vítězné tažení světem.
Náhražka kvality a léčivých účinků
Daleko největším problémem totiž zůstává vedle velmi sporných zdravotních účinků (syntetického) glutamanu to, že tato látka, označovaná za „pátou chuť“, je-li přidána v dostatečném množství, spolehlivě přebije jakoukoli chuť jinou. Glutaman (či ještě více jednotlivé sole kyseliny glutamové) bývá tudíž používán jako náhražka za kvalitu potravin a jejich skutečnou chuť. Poloshnilé maso, „nadopované“ glutamátem a dalšími aditivy najednou chutná „božsky“. Jídla z mrazáku jsou k jídlu.
Abychom se obloukem vrátili na začátek naší úvahy, glutamát nahrazuje kvalitu ingrediencí, ale i látky, dříve běžně používané k dochucení. Tedy koření, byliny. Ty jsme si, snad až na kmín a pepř a mletou papriku, málem odvykli do jídel přidávat. Přitom je to právě koření, které dodává jídlu nejen chuť, ale skutečně léčí. Na rozdíl od glutamátu, který je v nejlepším případě „politicky korektní“. Stejně, jako naše "plastové vánoce se Santou". Náhoda?
Na konkrétní léčivé účinky koření se ve spolupráci s našimi spolupracujícími terapeuty podíváme příště. Prozatím přeji požehnaný Advent, plný opravdové chuti jídla i chuti do života!
