V ostrém kontrastu k tomu stojí nedělní stotisícový košický pochod, který si vysloužil přízvisko „největší demonstrace od roku 1989“. Proč je u nás společenské klima jiné? Ptali jsme se na to pana Radima Ucháče. Dnešní plzeňský Pochod pro život je součástí řady akcí českého Hnutí pro život, jehož je Radim Ucháč prezidentem.
Co způsobilo, že košický Pochod za život tentokrát přitáhl desetitisíce účastníků?
Klíčovým momentem se stala aktivní role Katolické církve. Oproti jiným příležitostem, kdy biskupská konference Slovenska dávala akcím pouze záštitu, zde se ujala role hlavního organizátora. Slovenští biskupové přestali k ochraně lidského života přistupovat pouze jako k laické aktivitě, ale aktivně se se svými diecézemi postavili na ochranu těch nejmenších.
Lidé citlivě reagují, pokud nejen mluvíme o lásce, ale pokud pro bližní něco konkrétního děláme. Svoji roli také hrálo, že hlas biskupů zazněl zcela jasně, bez společenských či „politicky korektních“ ohledů.
Lidé si dnes více než dříve váží jasného slova. Jsou rádi, mohou-li následovat své pastýře. I pro nevěřící je hlas Církve kompasem, který ukazuje na to, co je důležité. Do akce se samozřejmě zapojilo i množství laických subjektů, zastupitelstva obcí i tisíce jednotlivců. Ale bez jasného hlasu Církve by akce neměla více, něž obvyklých několik tisíc účastníků.
ČTĚTE TAKÉ: Zázrak v Košicích: desítky tisíc lidí v Pochodu za život. Ve Francii či na Slovensku se lidé probouzejí. Česká média o zázraku mlčí.
V Čechách je vaše hnutí občas nálepkováno mainstreamovými médii jako "extrémistické“. Proč?
Jsem přesvědčen, že Hnutí Pro život ČR již dávno není vnímáno jako „extremistické“ uskupení. Nelze ale situaci posuzovat podle křiku homosexuálních aktivistů, ti nás budou démonizovat nejspíš stále.
Jaké je náboženské klima na Slovensku? Je boj za tradiční rodinné hodnoty pouze záležitostí katolické víry?
Myslím, že náboženské klima je u našich sousedů v jistém ohledu horší než v České republice, protože je možná povrchnější. Jenže jen o Církvi to není. Na Slovensku se k hlasu Církve přidala i dosud „lhostejná“ část společnosti, protože už téměř všichni rozumní lidé vidí smrtící past sexuálního hédonismu, netolerantnost homosexuální ideologie, agresivní ekonomické i kulturní útoky na rodinu.
Přesto říkáte, že byla role církve na Slovensku zásadní.
Jsem přesvědčen, že v české ani slovenské společnosti neexistuje kromě Církve subjekt, který by mohl každý zdravě uvažující člověk následovat a s nímž by se mohl ztotožnit. Slovenská církev na sebe tuto roli vzala vědomě, a to jak ve svých řadách, tak navenek. Jeden z hlavních organizátorů košického pochodu nám řekl, že před rokem prakticky nikdo z běžných věřících netušil, v čem spočívá takzvaná gender agenda a její nebezpečí. Díky biskupům a jejich opakovanému vystupování ve veřejném prostoru dnes každý průměrný Slovák ví, o co jde.
Ze Slovenska zní jasný hlas: "Toto je nesmírná eneregie, síla lásky... když je Bůh s námi, kdo proti nám?"
Na Slovensku se zároveň se podařilo v rámci bioetické komise při biskupské konferenci dostat za stůl všechny pro-rodinné a pro-life organizace. V naší zemi spolu sice jednotlivé organizace komunikují, pomáhají si – třeba prakticky všechny podpořily i Pochod pro život – ale chybí onen jednotící prvek a společné úsilí, které může poskytnout podle mého názoru jedině katolická církev.
Podobně i například podpora českých biskupů ochraně života je roztříštěná, ač byli téměř všichni na Pochodu pro život. Jejich podpora je totiž výhradně v rovině jejich osobního nasazení, a většina věřících pak logicky považuje problematiku ochrany života – mylně – za soukromou věc.
Nepřeceňujete roli církve u nás, kde většina společnosti rozhodně není katolická?
Jsme historicky katolickou společností s minimem evangelíků a Židů, a proto je zodpovědnost za obnovení společnosti nadále především na katolících. Pokud by místo katolíků byl u nás stejný počet muslimů, již bychom zde jistě měli právo šaría. Je nás mnoho na to, abychom byli „kvasem“, působili ve společnosti a obrátili ji. Je nás však směšně málo na to, abychom společnosti vnutili dobro klackem.
Jaké působení máte na mysli?
Lidé stále ještě touží po jasných odpovědích. Ptají se, proč ne antikoncepce, co je špatného na homosexualitě, co jiného místo potratů, co mají dělat, aby měli hezké vztahy, jak dobře vychovat děti, co je po smrti. Ale jen málokdo jim dnes dává srozumitelné odpovědi. Když se křesťanského politika nebo kněze někdo na tyto věci zeptá, chápe to nikoliv jako příležitost k evangelizaci, ale jako osobní útok, a odvádí řeč jinam. Není nás vůbec málo, ale situace je přesto kritická. Řečeno zcela jasně: Buď obrátíme společnost k Bohu, nebo s ní zahyneme.
Myslíte si, že košický pochod bude mít praktické důsledky, třeba legislativní?
To lze těžko odhadnout, protože politici neposlouchají zdaleka jen hlas lidu, ale především hlas masmédií, který potřebují k sebeprezentaci, a hlas svých sponzorů. Přesto tak masový signál, jakým bylo osmdesát či sto tisíc lidí na Pochodu pro život, je pro mnohé z nich povzbuzením. Kolegové ze slovenského Fóra života mi říkají, že se jim již začali ozývat politici ze všech politických stran a oni s nimi jednají. I politici totiž mají svědomí, manželky a děti.
A voliče. Jenže současný „liberální“ stát podporuje potraty, rozvody a různé patologie.
Podle mě je důvod jednoduchý. Spravedlivý vládce chce mít spravedlivé obyvatelstvo. Naopak pro loupeživou oligarchii je výhodnější mít nemravné obyvatelstvo. Ten kdo nechá zabít vlastní dítě, nebo zradí svou ženu a rozvrátí svou rodinu, bude mít sám máslo na hlavě a nebude mít nikdy dost sebevědomí, aby se vzbouřil a nemravné vládce vyhnal.
Hřích zotročuje a současná vládnoucí elita – teď myslím celosvětově – nechce mít svobodné a hrdé občany, ale stádo lehce ovladatelných otroků. A právě ochrana života je oblast, kde je zlo a dobro tak zřetelné, že má potenci společnost probudit a nasměrovat ji k Bohu, spravedlnosti a svobodě.
Co je pro tyto cíle nutné udělat v Česku?
Role Katolické církve je klíčová. Dokud se nepřekonáme předsudek, že je lepší, když Církev k otázce zabíjení dětí mlčí a nechává mluvit laické aktivity, zůstane vše v současné rovině. Na druhé straně jde i o osobní svědectví, osobní odpovědnost. Já osobně se napříkladnesmířím s těmi asi čtyřmi sty dětmi, zabitými ročně v nemocnici jen na území farnosti, do níž patřím.
Víte, jak na to?
Dnešní boj o lidskou duši nespočívá ve sporech o existenci Boží. Ďábel se snaží systematicky namočit lidi, počínaje nejmenšími dětmi, do zla hříchu. Činí tak mimo jiné skrze sexualitu. Když se mu to podaří, lidé pak už Boha nehledají. Utíkají se ke kartářkám, hojí si svědomí tříděním odpadu. Jsem si jist, že našim biskupům na této otázce záleží a stačí jen, aby dali dohromady všechny zainteresované a nebáli se, že mohou jasnými slovy něčemu uškodit. Legislativa, finance a další věci nejsou tím hlavním problémem. Musejí se jen najít ochotní a schopní lidé.
Jste vážně na všechno v Hnutí pro život tak sami?
Kdepak. I u nás je množství nám podobných iniciativ. Většina je z nich je orientovaná na praktickou pomoc a nejsou tolik "vidět". Existují i organizace osvětové, nebo lobbystické. Ale zpravidla jde o několik nadšených jednotlivců, kteří se snaží zastavit ten valící se smrtící tank, dobře promazávaný z našich daní. Myslím, že nyní je nejvíc zapotřebí, abychom si všichni uchovali dost naděje pro budoucnost a tváří v tvář dobře zorganizovanému zlu tento věčný boj nevzdali.
Děkujeme za rozhovor!
