V posledních letech byla hojně kritizována teorie chemické nerovnováhy (myšlenka, že nemoci jako deprese jsou spojeny s chemickou nerovnováhou v mozku) a pozornost se obrací na sociální příčiny duševních poruch. K rozvoji deprese nebo úzkosti může přispět například již samotný život ve velkých městech – přepracování, osamělost a genderová patologie.
Magazín „Theory&Practice“ rozebírá, nakolik socializace žen ovlivňuje vývoj psychologických problémů, proč je u dívek méně pravděpodobné, že jim bude diagnostikována porucha autistického spektra, a zda jejich nervy „vyléčí“ odstranění pohlavní nerovnosti.
Problém
Feministický pohled na duševní poruchy je relevantní přinejmenším proto, že se u mužů a žen ty stejné rysy a poruchy diagnostikují rozdílným způsobem. Například hrubý odhad genderové odchylky v diagnostice poruch autistického spektra (ASD) se pohybuje od 2 : 1 do 16 : 1. Po dlouhou dobu to bylo vysvětlováno teorií „extrémního mužského mozku“, podle které je autismus spojen se zvýšenou hladinou testosteronu (a proto je běžnější u mužů). Nedávné studie však biologické vysvětlení tohoto rozdílu rozporují.
Upozorňují na skutečnost, že vědci ze vzorku ASD často vylučují dívky, neboť předem očekávají, že počet případů ASD bude mezi nimi nevýznamný ve srovnání s počtem takových případů u chlapců. Naše znalosti o autismu jsou proto založeny na údajích o chlapcích a mužích, říká Francesca Happéová, profesorka kognitivní neurologie na Institutu psychiatrie, psychologie a neurologie na Londýnské univerzitě. Studie ukazují, že u dívek a žen je autistická porucha diagnostikována méně často, protože se může projevovat odlišně od mužů.
Vědci se také domnívají, že ASD u dívek zůstává s větší pravděpodobností bez povšimnutí z důvodu odlišného vnímání genderových rolí. Například od chlapců se častěji očekává, že budou dávat přednost skupinovým hrám, takže samotář se záhy zjevně vydělí od ostatních. Naopak dívka věnující se sama sobě vyvolává méně otázek. Zvláště pokud jsou její speciální zájmy „typické“ pro její vrstevnice (poníci nebo panenky). Stojí rovněž za zmínku, že studie se zabývají dětmi s vysoce funkčním autismem, čímž diagnostikují míru poruchy u osob s IQ nad 70 bodů.
Přitom u duševních poruch obecně existují opačné příklady: například u žen je s větší pravděpodobností diagnostikována deprese než u mužů, a to i při stejných symptomech. Ale například v diagnostice schizofrenie a bipolární poruchy neexistuje téměř žádná genderová odlišnost.
Čtěte ZDE: Muži - "druh" určený k likvidaci: Psychologové radí vzdát se mužnosti. Škodí zdraví a sluníčkovému světu. Jen agresivita a nespravedlnost? Budou chlapi plakat u nohou mocných lesbiček? A co na to normální ženy?
Uvědom si své místo
Při současné vyhraněnosti v otázkách sexismu lze často slyšet slovní zásobu vypůjčenou od psychiatrie. Pojmy jako „hysterka“ a „nymfomanka“ se zhusta uchytily ve slovní zásobě a častěji než urazit mají za účel „odkázat do patřičných mezí“. Patologizace ženských emocí má dlouhou historii. V psychiatrických léčebnách v USA a Velké Británii tvořily v devatenáctém století převážnou většinu pacientů ženy. Seznam důvodů pro hospitalizaci zahrnuje výpadek menstruace, masturbace, „nadměrné“ čtení, potrat, náboženské fantazie a například také nepřijatelné názory na náboženství.
Ženy se často dostaly do psychiatrických léčeben pouze na základě rozhodnutí manžela. Takový případ postihl i Američanku Elizabeth Packardovou (1816 - 1897). Učitelka a manželka kalvinistického pastora skončila v nemocnici poté, co se přela se svým mužem o náboženství. Zákony státu Illinois v té době předpokládaly, že manžel nepotřebuje důkaz nebo veřejné slyšení k tomu, aby umístil manželku do psychiatrického zařízení. O tři roky později byla Elizabeth z nemocnice propuštěna, domohla se u soudu uznání svého duševního zdraví a zasvětila svůj život právní obhajobě žen, které čelily stejným problémům.
Po dlouhou dobu bylo ženám rovněž předepisováno mnohem více psychotropních látek než mužům (dnes je to dvakrát častěji).
Ke konci devatenáctého století tvořily dvě třetiny pacientů závislých na opiátech právě ženy. Staly se hlavní obětí barbiturátů, které byly po celá desetiletí předepisovány jako lék proti úzkosti. „Maminčin malý pomocník“ diazepam byl ženám předepisován dvakrát častěji než mužům.
Dnes se však situace obrátila. Hlavními pacienty v psychiatrických léčebnách jsou muži, u nichž je mnohem pravděpodobnější, že spáchají sebevraždu. Odborníci to připisují neochotě včas vyhledat psychiatrickou pomoc kvůli rozšířenému názoru na to, jak by se měl muž vypořádat s emočními problémy.
Čtěte ZDE: Moudrost žen, šílenství feministek: Vezmou nám i pohádky? Prvotní hřích mužským spiknutím. Proč jsme nuceni předstírat hloupost a slepotu? Světice, ďáblice a první teoložka. Čeho se feministky bojí nejvíce?
Feminismus místo psychoterapie
Dvacáté století bylo poznamenáno vývojem a rozšířenou popularitou psychoanalýzy, která sice začala seriózní debatou o sexu, ale zároveň nabídla spoustu misogynních myšlenek: žárlivost na penis, zdůvodnění znásilnění ženským masochismem atd. Psychoanalytik Jacques Lacan později prohlásil, že „žena neexistuje.“ Ačkoli toto tvrzení neznamenalo doslovnou neexistenci ženy, mělo ve své podstatě vyjádřit, že symbolicky existuje pouze falus (muž), zatímco žena je prostě druhořadý muž – věčná nedostatečnost.
Neofreudistka Karen Horneyová kritizovala některé Freudovy teze. Například argumentovala, že žárlivost na penis neexistuje, existuje pouze mužská žárlivost na dělohu jako na orgánu schopném zplodit život. Právě touha kompenzovat tento nedostatek nutí muže k účasti na výrobě, kultuře a politice.
V roce 1983 byl zveřejněn text průkopnice feministické psychoterapie Miriam Greenspanové „Nový přístup k ženám a terapii“. Greenspanová v něm vysvětluje tradiční psychoterapeutické praktiky jako utiskující, toxické a nepřátelské vůči ženám a nabízí alternativu – feministickou psychologii a psychoterapii. Důležitým výdobytkem tohoto přístupu byla vnímavost k systematické diskriminaci, s níž se údajně střetává každá žena po celý svůj život. Rozumí se tím, že mnohé problémy, s nimiž ženy přicházejí na terapii, nejsou výsledkem duševní poruchy, ale genderové nerovnosti.
Greenspanová poznamenává, že klasická psychoterapie se příliš zaměřuje na „nesprávnou“ činnost psychiky a ignoruje sociální faktory, které vyvolaly těžký emoční stav.
Někdy i poporodní deprese může být spojena nikoli s chemickou nerovnováhou v mozku, ale s banálním nedostatkem pomoci novorozencům. Poruchy příjmu potravy – s předávanými standardy ženské krásy sdělovacími prostředky. Deprese – s chudobou a „druhou směnou“ (neplacenou domácí prací). Vysoký výskyt posttraumatických stresových poruch je běžný u žen majících zkušenost se sexuálním zneužíváním.
„Psychoterapeuti se domnívají, že sociální struktury dominance mužů nesouvisejí s naším vnitřním pocitem nedostatečnosti, že je to čistě osobní problém. Chápeme už velice dobře, že abychom se cítily dobře, musí se změnit svět. Namísto individualizace a patologizace chápeme naše problémy jako součást patriarchálního systému,“ píše již feministka Louisa Russellová ve svém článku „Feminismus místo psychoterapie: příběh jedné ženy“.
Čtěte ZDE: Rady pro muže dle selského rozumu: Osm zásad, jak vybudovat a udržet tradiční rodinu. Muž bez vlastní rodiny není muž. Pravý muž je zárukou zachování rodu. Co očekává skutečný muž od ženy a naopak?
Kult racionality a hysterie jako zbraň
Na začátku dvacátého století byl jednou z hlavních složek boje za práva žen apel na racionalitu: ženy jsou stejně racionální jako muži, což znamená, že si zaslouží stejná práva. „Naše požadavky jsou rozumné, my jsme rozumné, požadujeme rovnoprávnost, naslouchejte nám,“ skandovaly sufražetky. Motivační charakteristika feminismu tehdy i nyní (i když v menší míře) je stále silná. Výňatek z projevu sufražetky Emmeline Pankhurstové ze dne 14. února 1913 je příznačný: „Chci, abyste viděli [náš protest] nejen jako izolovanou akci hysterických žen, ale jako jasně promyšlený plán s určitými úmysly a cíli.“ Asociace s „hysterickými ženami“ je přesně to, čemu se sufražetky snažily úzkostlivě vyhnout.
Není divu, že titulky novin a plakáty agitující proti sufražetkám byly plné srovnání žen bojujících za svá práva s emočně nestabilními pacientkami v nemocnicích. Toto je titulek deníku The Tampa Daily Times z roku 1912: „Snadno vznětlivé ženy se připojily ke hnutí [sufražetek].“ V dalším textu najdeme: „Agitace za hlasovací právo žen militantními sufražetkami se bez nadsázky proměnila v epidemii hysterie.“ Obvinění feministek z bláznovství je běžné i dnes: stačí jít na YouTube a podívat se na desítky videí s názvem „Šílené feministky“ nebo „Feministky se zbláznily“.
Dnes ženy tak často nepadají do „nediskutovatelné“ pasti, pokud jde o útoky na jejich vzhled a rodinný stav. Nicméně obvinění z „hysterie“ stále vyvolává jejich zlost a jen zřídkakdy se přitom mluví o reclaimingu pojmů (označení diskriminované skupiny používané ke stigmatizaci). Na Západě v této věci učinila jisté kroky Serena Williamsová. V reklamě Nike „Dream Crazier“ na ženy ve sportu vystoupila se sloganem „Mají tě za blbku? Nech to být. Ukaž jim, čeho je ta blbka schopná.“
V akademických textech však debaty o reclaimingu „hysterie“ probíhají již delší dobu. V roce 2002 vyšla práce Juliet Mitchellové „Mad Men and Medusas: Reclaiming Hysteria“. Na otázku, co ji inspirovalo k napsání knihy, odpověděla: „Právě v době, kdy jsem dokončovala práci na psychoanalýze a feminismu, vzrostl zájem o hysterické ženy jako protofeministky. Případ Dory z Freudovy praxe byl inscenován v televizi, upraven pro představení v divadle a mnohokrát analyzován. Zájem byl obrovský.“
Rakušanka Esther Hutflessová v knize „Dora, Hysteria and Gender“ píše: „Hysterie byla a stále je hrdinkou ženských protestů. Staví se proti sexuálním normám, nachází způsob, jak se vyjádřit, když ji utiskuje patriarchát, brání ženskou sexualitu před potlačováním a rozvracením. Hysterie představuje ženu v celé její síle a dělá z ní zosobnění vzdoru.“
Od časů sufražetek se toho hodně změnilo. Racionalitu opakovaně zkritizovali zástupci frankfurtské školy i feministické myslitelky. „Ženskost“ začíná být vnímána jako něco, co by mělo být uznáno a odměněno pro svoji jedinečnost a ne pro dosahování „mužských“ ideálů racionality. Pokud dříve byly ženy vyzývány, aby se chovaly jako dominantní skupina (aby byly nebojácné, tvrdé, sebevědomé ve svém konání, asertivní), dnes vycházejí články jako „Ženy se nemají proč omlouvat – omluvit se musejí muži“, v nichž se rozvíjí povědomí o „ženských způsobech“, které se postupně stávají novým měřítkem lidskosti.
Nešťastná to doba, která nastolila neřešitelnou „ženskou otázku“.
Zdroj.
