V některých médiích probíhá sugestivní kampaň proti „šarlatánům“ zdánlivě náhodně před tím, než Ministerstvo zdravotnictví v létě odhalí zákonnou normu, která by prý měla nastolit pořádek v léčitelství. Mediální obraz se snaží vytvořit dojem, že „v léčitelství se zcela běžně dějí podvodná a nebezpečná zvěrstva, před kterými jsou lidé zcela bezbranní“ a tedy následně i vyvolat poptávku po „společenském řešení“.
A nyní přicválá Ministerstvo zdravotnictví na bílém koni a spásné řešení přinese. Avšak výroky mluvčí Ministerstva zdravotnictví o chystaném zákonu vyvolávají obavy. Argument, že „nějaká regulace je potřeba“ je zdánlivě rozumný, ve skutečnosti je tomu právě naopak.
Nepohodlná konkurence
Pravdou je, že mezi léčiteli šarlatáni jsou. Tak, jako mezi lidmi z jakýchkoliv jiných oborů včetně lékařů. Každý úspěšný obor lidské činnosti podvodníky přitahuje. Lidé však chodí za léčiteli naprosto svobodně, každý má k dispozici lékařskou službu garantovanou státem, může vše konzultovat s lékařem. Úředníci Ministerstva zdravotnictví si zřejmě představují, že když onemocní dospělý, svéprávný člověk, vrhne se hned do náruče někoho, kdo mu slíbí, že jej vyléčí, aniž by si o něm zjistil nějaké podrobnosti. Ve skutečnosti je to tak, že člověk hledá léčitele podle jeho vzdělání, profesní minulosti, referencí od lidí, kterým léčitel pomohl – a úředníky Ministerstva zdravotnictví k tomu nepotřebuje.
Narůstající odklon od konvenční medicíny, která u mnoha zdravotních problémů nabízí místo skutečné léčby pouhé potlačení symptomů, toxické terapie banálních problémů, nebo chirurgické zákroky, kterým se člověk může vyhnout pomocí přírodních prostředků, je výsledkem jednak toho, že konvenční medicína v mnoha ohledech prostě nefunguje a současně toho, že lidé mají s léčitelstvím pozitivní zkušenosti. Za léčiteli lidé chodí právě proto, že mají mimořádné výsledky.
Léčitelství není pouhou alternativou ke konvenční medicíně. Pokud některé problémy konvenční medicína léčit neumí, a léčitelství umí, pak je v těchto případech léčitelství skutečnou pomocí oproti konvenční medicíně, která v takových případech pouze pomáhá zvládat některé symptomy choroby. A to ještě často za cenu závislosti na syntetických hormonech nebo antidepresivech.
Člověk tím často ztrácí vnitřní duševní svobodu i možnost problémy skutečně řešit. Metody konvenční medicíny tak samy o sobě v mnoha případech představují nesvobodu, léčitelství svobodu člověka. A to je to, co je pro naše inženýry lidských duší nejvíce nebezpečné.
Řešení? Kontrola, regulace a pokud možno likvidace této konkurence.
Čtěte ZDE: Do třetice s páterem Ferdou: Jak je to s rakovinou, alergiemi a zápalem plic? Stále živé vzpomínky. Když bylo v sázce vlastní zdraví, šla komunistická doktrína stranou
Prodloužená ruka farmaceutické lobby
Je to logické. Konvenční medicína představuje obrovský byznys, kterým léčitelství už z principu být nemůže. Léčitelské obory jsou obvykle o individuálním přístupu k pacientovi a velmi levných léčebných prostředcích, které se často vyskytují zcela zdarma kolem nás. Nikoliv o nákladných lécích a přístrojích, za kterými stojí mamutí obchodní společnosti. Průmysl, který má proti léčitelům v podstatě neomezené prostředky na reklamu, korupci lékařů, ministerských úředníků i politiků.
Proto se dalo očekávat, že vzrůst popularity léčitelů sebou přinese tlak na jakékoliv znesnadnění dostupnosti léčitelství. K tomu jako vždy nejlépe poslouží takzvaná regulace. Proto lze s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat, že zákon navržený ministerstvem, oděn do hávu společenské prospěšnosti, bude ve skutečnosti znamenat znesnadnění dostupnosti léčitelských služeb.
Nejproblematičtější na tom je právě to, že regulaci léčitelství vyhlašuje ministerstvo zdravotnictví. Zdá se to sice logické, ale ve skutečnosti je tomu naopak. Ministerstvo zdravotnictví řídí zdravotní služby, to znamená služby, které jsou založené na výhradně materiálním (a materialistickém) přístupu k lidskému zdraví, tedy na tom, čemu se učí na vysokých školách medikové. Většina oborů léčitelství, jako jsou například homeopatie nebo akupunktura, jsou ale založeny na lékaři odmítané existenci nehmotných energií jako jsou např. vitální síla nebo vitální tělo. Jak může „ministerstvo konvenční medicíny“ připravovat regulaci oboru, o kterém jeho úředníci nevěří, že vůbec existuje? Jak mohou „regulaci“ připravovat lidé, kteří o léčitelství nic nevědí?
Je to jako by ministerstvo průmyslu připravovalo regulaci toho, o čem smí, nebo nesmí mluvit kněz při kázání v kostele. Regulaci léčitelství připravuje státní orgán, který je do značné míry prodlouženou rukou lobbistů farmaceutického průmyslu. Je složen z lidí, kteří principy a metody léčitelství odmítají a nerozumějí jim – navíc zcela bez zástupců léčitelů a jejich sdružení a organizací. Můžeme pak očekávat, že taková regulace bude lidem ku prospěchu?
Léčitelské obory vyhledávají zejména vzdělanější lidé, kteří odmítají žít pouze v realitě, kterou jim doporučí a nadiktuje státní úředník. Jsou to často lidé otevření komplexnějšímu pohledu na svět než přináší současné státní náboženství – vědecký materialismus. Pokud léčitel nemá výsledky, pacient půjde jinam. Pokud někdo někomu poškodí zdraví, je za to odpovědný již nyní. Každý může své zdravotní problémy konzultovat s lékařem a poradit se s ním. Pokud ho léčitel informuje o tom, co dělá, pak je zcela na svobodné vůli pacientově, zda jeho služby bude využívat. K tomu není žádná regulace potřeba.
Kam může stát zajít?
Konvenční medicínu, kterou reguluje stát prostřednictvím ministerstva zdravotnictví, současně stát také přímo dotuje (na rozdíl od nepřímé dotace léčby prostřednictvím zdravotních pojišťoven). Vzdělání lékařů je zcela zdarma, stát platí profesory, provoz lékařských fakult, zaučování mladých mediků. Samozřejmě má potom stát právo dohlížet na absolventy jím provozovaných institucí. Léčitelé si své vzdělání platí sami, stát jim nepřispívá ani na školné, ani na učební pomůcky a učebnice, nehradí jim žádné zaučování, studují sami při zaměstnání. Má tedy právo stát regulovat něco, na čem se nijak nepodílí?
Léčitelé jsou často s postupy konvenční medicíny srozuměni a samozřejmě i akceptují účinnost ověřených léků. U lékařů tomu ve vztahu k léčitelům tak většinou není. Lékaři často odmítají léčitelské postupy a metody, které mají prokazatelný efekt. Jednou z možností jak vztah mezi konvenční medicínou a léčiteli skutečně řešit, je například vzdělat lékaře a přiblížit jim léčitelské metody. Nikoliv z nich udělat léčitele (osvojení si některých léčitelských metod je ostatně náročnější než studium konvenční medicíny), ale umožnit jim lepší komunikaci s pacienty i léčiteli.
Pokud by byl zájem vytvořit vskutku prospěšné regulační mechanismy pro léčitelské obory, pak by musely vzniknout v komunitách jednotlivých léčitelských oborů, musely by ho tvořit přímo samotní léčitelé, jejich organizace a školy – a musely by být nezávislé na ministerstvu zdravotnictví. Pokud by stát oslovil léčitele za tímto účelem, jistě by bylo možné o těchto věcech mluvit a hledat řešení. Při zvoleném postupu však reálně hrozí, že smyslem regulace bude pomocí různých záminek léčitelství zadupat do země. Příprava zákona institucí, která z principu proti léčitelství stojí, je tou nejhorší variantou.
Čtěte ZDE: Profesorka Strunecká: Kádrováci, děkuji vám za nové přátele. BlBové již nevypadají jako lejna? Lstivost a omezenost ve službách mainstreamu. Tady se fair play nehraje. Dostala Harpyje chřipku? Protiproud sílí
Lidská svoboda a odpovědnost
Nelze samozřejmě vyloučit, že zákon připravují osvícení lidé, a až vejde ve známost, léčitelé zjistí, že to je přesně to, na co oni sami již dlouho čekali. Tomu však nikdo rozumný nevěří. Spíše je pravděpodobné, že ministerstvo předloží normu, jejímž smyslem bude léčitelství likvidovat. Pak ale nejen léčitelé, ale zejména lidé, kteří služby léčitelů využívají dají bezpochyby ostře najevo, že se nenechají omezovat ve svých právech na svobodnou volbu. Každý by přece měl mít právo na svobodný výběr metod, které prospívají zdraví jeho vlastního těla i duše.
Přestože v mnoha ohledech nejsou léčitelé jednotná skupina lidí, protože léčitelství má mnoho podob, pokud bude stát dál drasticky zasahovat do jejich svobodných práv, léčitelé se určitě sjednotí a postaví se na obranu svou a svých pacientů. Z reakcí na sociálních sítích je zřejmé, že léčitelé si jsou vědomi rizik, které mohou přijít s chystanou normou ministerstva zdravotnictví, a v případě potřeby jsou odhodláni jednat.
Služby léčitelů dnes využívají desítky procent občanů, například o účinnosti homeopatie nepochybuje a využívá ji více než třicet procent lidí. I poslanci stran, kteří by nakonec restriktivní zákon museli schvalovat, si musejí uvědomit, že systémové kroky proti léčitelům mohou přinést jen napětí ve společnosti a další nárůst nedůvěry v lékaře a konvenční medicínu.
A ve stát, který člověku vezme možnost rozhodovat podle svého o tom nejdůležitějším.
O svém vlastním zdraví.
