Svatá Hildegarda z Bingenu (1098-1179), jejíž památku jsme si včera připomněli, je nevšední, fascinující a v pravém slova smyslu moderní osobnost - a to přesto (či právě proto) že od jejího úmrtí uplynulo více než devět století. Zdaleka nejde o “středověkou bylinářku”, kterou by z ní rády měly dekadentní “moderní” výklady, a to přesto, že její recepty jsou pozoruhodné a léčí se jimi ještě po téměř tisíci letech.
Středověká feministka?
Už vůbec pak nejde o “vědkyni”, “političku” či “feministku” ve smyslu, v němž by tyto pojmy rády vnímaly moderní ideologie - ačkoli sv. Hildegarda byla vším z toho, a mnohem více, než dnešní hvězdičky stříbrného plátna či prezidentské kandidátky. Ze všech těchto důvodů si zaslouží daleko hlubší pozornost, než se jí běžně dostává.
Hildegarda byla polyhistorka, na svou dobu žena neuvěřitelně vzdělaná: nejen, že uměla číst a psát latinsky a vyznala se v medicíně a bylinách, ale také skládala duchovní hudbu, hrála na několik nástrojů a vynalezla svou vlastní abecedu, známou jako Lingua Ignota. Nejdůležitější částí jejího daru však byly mystické vize, které ji provázely od raného dětství.
Díky všem svým talentům se stala abatyše původně maličkého kláštera v Porýní uznávanou rádkyní prostých lidí i vysokého kléru, reformátorkou Církve a učitelkou morálky.
Zdraví těla i Církve
Mimo jiné zůstává sv. Hildegarda i důkazem toho, že přísloví “ve zdravém těle zdravý duch” opravdu neplatí bez výjimky, ba dokonce, že platí spíše naopak, pokud vůbec. Narodila se 16. září 1098 v rodině příslušníka nižší šlechty jako desáté dítě a od dětství byla neduživá a nemocná. Zdali tento fakt sehrál roli v tom, že byla zaslíbena Bohu, můžeme pouze spekulovat. O tom, že šlo o správné rozhodnutí, ale svědčí sám fakt, že slabé stvoření, sužované celý život migrénami (jimž by někteří lékaři rádi přičetli i Hildegardina zjevení), rozkvetlo v ženu, jež se dožila na svou dobu neuvěřitelného věku jedenaosmdesáti let, sepsala řadu hodnotných děl z několika vědních oborů a do vysokého stáří cestovala, aby reformovala morálku i smýšlení kléru a laiků své doby.
Čtěte ZDE: Záhadný František Ferda: Jasnovidec, který uzdravoval "vědě navzdory". Vězněný kněz, u něhož později stáli ve frontě na vyléčení i jeho věznitelé. Přinášíme originální recepty pro každého
Čtěte ZDE: Geniální páter Ferda: Další vzpomínky na zázračného léčitele. Pohnutý život, dar Boží a tisíce uzdravených. Další recepty a praktické rady
Přitom se projevovala způsoby, které by asi nepotěšily jak reformisty v církvi, tak různá “new-age” společenství, jež světici ráda vydávají, takříkajíc, “za vlastní”. Benedikt XVI. o sv. Hildegardě jednou řekl: “Zvláště vystupovala proti německým cátari (Katarům). Cátari, což doslova znamená “čistý”, se snažili o radikální reformu Církve zvláště proto, aby se zamezilo prohřeškům duchovenstva. Hildegarda je přísně napomínala za to, že chtějí změnit samotnou strukturu církve a připomínala jim, že skutečná obnova církevního společenství přichází skrze upřímné zamření na pokání a náročný proces vnitřní proměny, spíše než změnu společenských struktur. To je poselství, na něž bychom nikdy neměli zapomenout.”
Zdraví a Boží vůle
Do kláštera byla Hildegarda odeslána v osmi letech. Zůstávala v péči hraběcí dcery, Jutty ze Sponheimu, pozoruhodné ženy, praktikující přísně asketický způsob života v kláštěře v Disibodenbergu. Původně miniaturní ženský klášter, jehož se obě ženy postupně staly abatyšemi, se v jejich dobách rozrostl. Dokonce natolik, že Hildegarda dostala ve svých vizích pokyn sebe a své svěřenkyně přestěhovat: do Rupertsbergu, což znamenalo značnou ztrátu pohodlí - z kamenné, dobře spravované budovy do nejistých podmínek. Opat mužského kláštera, k němuž Hildegardina komunita patřila, odmítl přesun povolit. Nakonec ale svolil - poté, co Hildegarda ulehla na lůžko neschopná pohybu, pochopil, že nemá Boží vůli bránit. Abatyše se uzdravila.
Tato epizoda říká cosi podstatného o tom, jak a proč Hildegarda činila, co činila, a proč s takovou odvahou, ba urputností, dosahovala svých cílů: její odhodlání a odvaha nepramenily z potřeby po sebeprosazení, ale čistě z nutnosti. Vůli Boží nemohla neposlechnout. Pokud se o to pokusila, byla, tak jako mnoho světců v historii Církve, přivedena na správnou cestu i za pomoci fyzického utrpení. Podobně tomu bylo s jejími vizemi. Velmi dlouho o nich nikomu neřekla a ještě déle se je bránila sepsat. O tom, že je to třeba, ji nakonec přesvědčila až nemoc - a jakmile se pustila do díla, uzdravila se.
Bylinářské recepty
I to může být zajímavou inspirací k úvaze o roli a podstatě nemoci v lidském životě. Stejně zajímavé jsou samozřejmě bylinářšké vědomosti, které světice sebrala do dvou spisů, obvykle známých pod latinskými jmény Physica a Causae et Curae. Obé jsou skutečnými pokladnicemi bylinářských vědomostí a holisticky pojímané medicíny.
Například o levanduli se tak dozvídáme: “Kdo svaří levanduli s vínem, či pokud nemá víno, s medem a vodou, a popíjí často vlažné, zlepší si bolesti v játrech i plicích i “páru” v hrudi. Levandule takovému člověku zprostředkuje čistou vědomost a jasné pochopení.” O tom, že nejde jen o jakési “zaostalé středověké bláboly” se dnes přesvědčují třeba uživatelé esenciálních olejů z bylin, které rovněž ovlivňují komplexně tělo i psychiku a dají se, mimochodem, s Hildegardinými recepty výtečně kombinovat.
Čtěte ZDE: Znovu objevená kurkuma: Další přírodní všelék? Studie prokázaly její účinky i proti rakovině. „Umí“ také Alzheimera, šedý zákal či záněty z kloubů. Chce to jen maličkost – vědět jak na to
V nejlepší bylinářské tradici doporučovala sv. Hildegarda také například léčbu úpravou diety. Pro moderní dobu vypadá jako dělaný její recept na užívání fenyklu: má se žýkat nalačno, pokud někdo komzumuje “příliš smaženého masa, ryb či čehokoli smaženého a má z toho potíže”. Než si příště koupíme v lékárně Rennies nebo podobnou chemikálii, neuškodí vzpomenout si na svatou Hildegardu a zajít raději do bylinářství či samooobsluhy pro bylinku. Funguje - a krásně po ní voní dech.
Fenykl s koprem doporučovala Hildegarda také svařit ve víně v poměru jedna ku jedné plus jedna třetina jablečníku obecného (což je hluchavkovitá polní bylinka). Vzniklý lék funguje dobře na kašel a záněty horních cest dýchacích a bude se hodit na podzimní “rýmičky”.
Znala příčinu nemoci
Důležitější než byliny ale bylo pro Hildegardu něco jiného: jasně chápala, že nemoc není náhodnou změnou v lidském těle, ale procesem, který má zřejmý původ v hříšné podstatě člověka a jeho odchýlení se ze správné životní cesty. A naopak: je také zkouškou a voláním po tom, aby člověk změnil sám sebe k lepšímu, skutečně nechal zazářit pokladu, který v sobě nosí. Tedy pojetí, k němuž se dnešní medicína (ta skutečná) přes mnohé “new-age” odbočky a berličky, horko těžko vrací. Jak píše sama světice:
Její vlastní knihy se dnes čtou stejně dobře, jako v časech křížových výprav
„Skrze ohrožení těla dosahuje člověk nezřídka duchovních pokladů a skrze tyto poklady se dostává do nebeského království.” Bůh ovšem i ve zkoušce, již na člověka sesílá, při něm stojí a je mu oporou: „Když Bůh vidí, že člověk směřuje ke světlu a zvedá se z temnoty, bude při něm ve všem stát a nadchne ho pro spravedlivé a svaté činy.” Vždyť to je i účelem takových zkoušek, aby se v nich člověk přimknul k Bohu: „Neposílá snad Bůh lidem často bouře, aby byl o to naléhavěji jimi volán o pomoc?"
Hora vědění a prorocká vytržení
Medicínská práce sv. Hildegardy je ovšem jen jednou ze stránek jejího života - a vlastně tou méně podstatnou. Jednou napsala slova, která by si měli zapsat za uši všichni vyznavači “vědeckého náboženství” (jehož jednou z odboček je klasická medicína dnešní doby): “Jakkoli vysoko člověk trůní na své hoře vědění a proniká do výše hor, aby ho napodobil, nemůže přehlédnout pohoří Božího vědění, ani jeho vrcholky, ani tajemné hlubiny, natož nahlédnout do tajemství andělů, sloužících před tváří Boha. Jen několik málo proroků a světců, inspirovaných Božím vnuknutím, smělo zakusit některá jeho tajemství.”
Čtěte ZDE: Proč slavíme Mariino nanebevzetí? Nová Eva. Žena v době katedrál. Co znamená „být Marií“. Ženská otázka v novověku: Falešnou emancipací vstříc otroctví. Ježíšova výzva mužům
Sv. Hildegarda k oněm prorokům a světcům bezesporu patřila. Pravost jejích vizí, které se dlouho neodvažovala nikomu sdělit, byla již za jejího života potvrzena papežem, a uznávána i sv. Bernardem z Clairvaux, jejím současníkem. Navzdory tomu, že se moderní lékařství občas snaží tvrdit, že šlo o halucinace, vyvolané migrénami, lze konstatovat, že světice byla dokonale příčetná: neupadala do mystických vytržení, ani nebyla “mimo sebe”.
Sama vysvětlovala, že její vize se jí “zjevovaly” při naprosto běžném fungování: “Tyto věci neslyším svýma ušima, nevnímám je myšlenkami svého srdce, ani společnou činností svých pěti smyslů; vidím je pouze ve své duši, a mé tělesné oči zůstávají otevřené, protože jsem nikdy neupadla do extáze; vidím je v bdělém stavu, ve dne i v noci…”
Inspirace pro buddhisty
Pozoruhodné a důležité také je, že světice zdůrazňovala, že mystických zážitků v rámci kontemplace může dosáhnout každý, kdo zvítězí nad svými neřestmi a nechá se “zapálit ohněm Ducha Svatého.” Jako kontemplační pomůku doporučovala breviář.
Že by inspirace pro všechny dnešní vyznavače buddhistické a jiné meditace? Hildegardiny vize a proroctví jsou velmi zajímavou četbou - týkají se celého běhu stvoření od počátku až po jeho završení. Světice je sama ilustrovala a obrazy, které vytvořila, si ničím nezadají s krásou “východních” mandal. V tom však samozřejmě nespočívá jejich největší hodnota.
Skutečný návod na zdraví
Kanonizována byla Hildegarda až v roce 2012, ovšem takzvanou ekvivalentní kanonizací, tedy procesem, který svatořečí osobu, která je již dlouho a stabilně jakožto světec uctívána. Úctě ke světici se nelze divit. I v okamžiku její smrti se stal zázrak - z nebe sestoupily dva sloupy světla do pokoje umrající. Jak případné - světice sama vnímala svět skrze mystický vjem Světla, o němž napsala: “Světlo, které vidím, není ohraničené, ale je nekonečně jasnější než oblak obklopující slunce... Pro mne se toto světlo jmenuje stín živého světla. Jako se slunce, měsíc a hvězdy odrážejí ve vodě, tak také v tomto světle pro mne září spisy, řeči, ctnosti a jistá lidská díla.”
Její laskavost a um, stejně jako nesmlouvavá věrnost Pravdě, jíž zasvětila svůj život, činí ze svaté Hildegardy opravdový vzor skutečné, moderní ženy. Cítila, že člověk je bytost porušená hříchem, přesto však ve svém základu žijící z Boha a s Bohem. Odtud - nikoli z obdovuhodné znalosti bylin - pramenila její pověst skvělé léčitelky. “Tyto léky,” napsala o svých bylinách, kamenech a dalších lécích, “pocházejí od Boha. A buď pacienta vyléčí, nebo ten musí zemřít, protože si Bůh jeho uzdravení nepřeje.”
Nejlépe vypovídají o sv. Hildegardě její vlastní knihy - které se dnes čtou stejně dobře, jako v časech křížových výprav. A také stojí za to si je přečíst. Mohou poskytnout nejen recepty na bylinkové tinktury, ale především návod, jak zůstat zdravý… doopravdy.
„Jak by mohla tak velká nádhera a čest, které vám byly dány, zůstat bez zkoušky, jako by byly nicotné a marné? Zlato musí být čištěno ohněm. …
Mysli na to, že v tomto životě je tvým údělem zápas. Mysli i na to, že ti bude po přestálých bojích stanovena odplata.
Buď statečný a silný v křivém světě a v těžkých bojích proti nespravedlnosti. Pak budeš na věčnosti zářit jako jasná hvězda."
