Žijeme v době brýlové. Problém naší přecivilizované populace jednou vyjádřila jedna má známá optička slovy: „To víte, to už je tak. Kdybychom pořád ještě lovili a sbírali, měli bychom oči skvělé. Tady kouknete na srnku v dálce dvacet metrů, hned zas tam na borůvku přímo před nosem – a oči mají trénink. Jenže dneska žijeme přilepení k počítačům – a všichni máme brýle.“
Je to opravdu jen tím? Lze si zlepšit „zkažený“ zrak? Dá se nějak zabránit epidemii brýlatých dětí? Nebo jsme všichni kandidáty na (čím dál krásnější) brýle, čočky, nebo laserovou operaci očí?
Otázka je trochu návodná, ale je na místě právě nyní – v létě. Začněme však odzadu.
Chcete "okrouhat" oči?
Kliniky, které provádějí laserovou „korekci“ zraku (to znamená, že vám někdo „okrouhá“ rohovku, čímž dosáhne změny lomu světelných paprsků v oku i toho, že vidíte dobře… alespoň na chvíli) se tváří, jako většina lukrativnějších odvětví moderní medicíny – tedy trendy, šik a hlavně – jako zachránci vašich očí. Operace je prý bezbolestná, prakticky bez rizika a v některých případech již před odchodem domů vidíte lépe, než před zákrokem. Takže je to procedura sice drahá a platíte ji většinou ze svého, ale proti desetitisícům, které průměrný „brýlatec“ investuje během života do obrouček a skel, je pouhým nic.
Cesta ke zdravým očím a dobrému zraku je stejně individuální, jako cesta k uzdravení z jakékoli jiné nemoci
Nic proti – u některých lidí to snad platí. Znám současně ale i případ ženy, která i po kvalitně provedené operaci viděla stejně špatně, jako před ní. Vidění se jí nakonec upravilo – jenže po značném čase, po podání homeopatického léku – a změně dalších životních okolností, postojů a názorů. Zkrátka – oči jsou v těle – a v hlavě. Obojí je třeba uzdravit, než se může zrak zlepšit.
Představa, že sebelepší zákrok (snad mimo srovnání zlomené kosti a sešité roztržené tkáně) odstraní příčinu problému – tedy v tomto případě oční vady – je stejně iluzorní, jako představa, že žlučníkové problémy vyřešíme „odnětím“ tohoto orgánu. Obojí nepomůže ve skutečnosti ničemu – jediné, co může učinit, je svým způsobem zakonzervovat současný stav a adaptovat se. Kromě toho mají oči lidí se zbroušenou rohovkou tendenci jinak lomit světlo. Vypadají jaksi ploché (což také jsou), trochu připomínají vejce, vařená natvrdo, a v citlivějších osobách mohou vyvolávat mírné záchvaty neklidu.
Jenže – co s tím? Zvlášť pokud jste hrdými majiteli brýlí, které by (nebýt všech těch technicky dokonalých tenčení, plastů a antireflexů, které činí z bývalých vysmívaných „brejlounů“ nositele módní designové lahůdky) ze všeho nejvíc osobám nebrýlatým mohly připomínat dno od vinné lahve, asi rozhořčeně namítnete: ale co mám pro pána krále dělat? To se mám do konce života tahat s brýlemi, nebo doufat, že mi čočky nezničí zrak?
Čtěte ZDE: Společnost Google jako jeden z předních přisluhovačů Velkého Bratra: Naše děti by již měly mít čipy v hlavách. Co s tím můžeme dělat?
Čas a trpělivost - to je to, co nemáme
To totiž je již věc poměrně známá, ačkoli také není zrovna něčím, čím by se optiky chlubily na plakátech: ať jsou čočky sebelepší, pokud je nosíte často, moc vám nepomohou. Několik uživatelů, které osobně znám, tvrdí: oči „leniví“ v čočkách nikoli méně, ale více, než v brýlích. Důvodů může být několik: od horšího okysličení oční tkáně (které je průkazné), přes zhoršení situace co do zavodnění očí slzami, až po prostý fakt, že jsou čočky tak (relativně) pohodlné, že máme tendenci je nosit, kdykoli jsme vzhůru, ať nám optik říká o střídání brýlí a čoček, co chce. Přiznejme si také, že optikové takové věci sice říkají, ale pak prodávají čočky, které se dají nosit i během spánku a vyndávat z očí jednou týdně – a podobné „chuťovky“. Důsledkem je, že oči si absolutně odvykají zaostřování.
Dobrá, ale… co s tím? Opravdu si lze zrak „jen tak“ zlepšit? Odpověď zní: ano, samozřejmě. Je k tomu třeba jistého času, trpělivosti a práce na sobě. Osobně však znám případ ženy, která nosila brýle kvůli silné dalekozrakosti téměř „od miminka“. Jednoho dne si však přečetla knihu ruského lékaře Mizakarima Norbekova Jak se zbavit brýlí, aneb zkušenosti hlupáka. To byla zrovna na vysokoškolských prázdninách. Brýle prostě odložila – a už nikdy si je nevzala. Podle její zkušenosti ovšem nestačí několik týdnů, které Norbekov „brejlounům“ v knize prorokuje. Až po zhruba půl roce brýle prostě nepotřebovala. I po mnoha letech a dvou dětech (tvrdí se, že porody s očními vadami často „zahýbají“ směrem k horšímu) dnes vidí výborně.
Znám ale i „brýlatce“, kterým Norbekovova jinak inspirativní kniha nepomohla, či pomohla jen zčásti. Ani oni však nemusejí házet flintu do žita. Norbekov je velmi specifický. Jeho styl burcování k práci na sobě může být pro některé lidi velmi efektivní, ale jiné může dostat ještě pod větší tlak. A o něm je nošení brýlí velmi často. Pokud se neuvolníte, „cvičení“ vám tak slouží jen jako další „bič“, který vás žene k výkonu typu: Norbekov říká, že musím, tak musím! - k ničemu vám nakonec nebude. Sám pan doktor tento fakt v knize zdůrazňuje, ale ani ono zdůraznění pro neurotičtější typy prostě nemusí stačit. Programy k podávání výkonu jsou do většiny „slušných“ lidí v naší populaci „zažrané“ velmi hluboko.
Čtěte ZDE: Horké léto a sauny místo tramvají: Antiperspiranty mohou zabíjet. Jak nepáchnout a nedostat rakovinu? Recepty na jednoduché a levné domácí deodoranty. Proč je fajn mít doma Zloděje?
Méně je často více
Krátkozrakost a dalekozrakost – a do jisté míry i další oční vady, které však kromě níže zmíněného mají své specifické „spouštěče“ – jsou tedy do velké míry o tlaku a stresu. Podaří-li se člověku uvolnit a zprůchodnit jak oči a okohybné svaly, nervovou soustavu a páteř, má napůl vyhráno. Cvičení je celá řada a lze je nalézt v několika dobrých příručkách, které vyšly na českém trhu, anebo třeba i na internetu. Pokud se nám k tomu ještě podaří detoxikovat játra, ledviny a střeva a rozhýbat v těle energii – což tedy většinou znamená začít zdravě jíst a začít se hýbat – máme vyhráno dokonce na tři čtvrtě. Je to relativně dlouhá (v řádu měsíců) a namáhavá práce, ke které většina z nás obvykle ještě potřebuje pomoc zkušeného průvodce (terapeuta, kouče – vyberte si, co libo..)
Každopádně je třeba si zvyknout na trochu jiný životní styl a styl čtení. Udržovat oči co nejvíce v pohybu. „Přilepenost u počítače“ nám totiž opravdu nepomáhá. Může být také jedním z důvodů, proč čelíme skutečně epidemii brýlatosti u dětí. Dalším je až přehnaně úzkostná péče rodičů. Milující pečovatelé totiž velmi často svému potomkovi při jakémkoli zhoršení zraku „dopřejí“ brýle – které je poté donutí nosit. Jisté „zhoupnutí“ je mimochodem třeba u pubescentů docela časté – a problém je na světě. Všichni učitelé, zabývající se zlepšováním zraku, se totiž shodují na jednom: čím častěji brýle nosíte, tím hůře pro vaše oči a dobré vidění.
Slunce budiž pochváleno
Přesto se však nemusí podařit dosáhnout kýženého cíle. Proč? Většina práce totiž není v těle, ale v hlavě. Vidění je také hodně o sebedůvěře a schopnosti a ochotě k nepříjemné praxi: vidět věci takové, jaké jsou. A to není samozřejmost.
Jak je pak tedy možné, že všichni čtenáři a autoři Protiproudu nemají už zcela dokonalý zrak? Odpověď (o každodenních složitostech našich životů) nechám na vás. Obecně každopádně platí: Ne vše závisí jen na nás. Ne vše, co bychom chtěli, můžeme také mít. Třeba to není v konečném součtu to, co mít máme.
Ale o tom asi píšeme dostatečně jindy. Prozatím tedy odkládám brýle (a počítač) a jdu se věnovat zdravějším činnostem, než je psaní a zírání do blikající obrazovky. Speciálně v létě je totiž ideální doba k odložení brýlí. Podstatné pro oči je totiž i sluníčko. Pravidelné oslunění (zavřených) očí a další práce se slunečním světlem nám může velmi pomoci.
Tak schválně – podaří se mi uzdravit vlastní již uzdravující se oči rychleji, než vám, mým kolegům brýlatcům? Nebo už jste mě dokonce předběhli?
Budu se těšit, že až se zase „uvidíme“ v Protiproudu, sdělíte mi své postřehy. Koneckonců totiž platí především nebanální stará pravda: Cesta ke zdravým očím a dobrému zraku je stejně individuální, jako cesta k uzdravení z jakékoli jiné nemoci.
Rozhodně je však jednodušší, než by nám průmysl kolem módních skel, do oken naší duše, laserových řezáků a kontaktních čoček, chtěl tvrdit.
