Mimořádně suché a horké léto je nepříjemnost. Asi jako léto mimořádně mokré a studené. Zatímco však v druhém případě máme obvykle vody plné zuby (v horším případě i domy), sucho může být kupodivu i něčím velmi pozitivním. Upozorňuje nás, jak snadno jsme zranitelní. Jak málo stačí, aby pověra o "všemocném člověku" technologické civilizace splaskla jako vyschlá bublina.
Dříve v podobných případech - ten letošní není zase nic tak výjimečného - chodila procesí, aby si vodu vyprosila. Dnes tak maximálně žádáme stát, aby se "postaral". Úplně jsme zapomněli, že svět ve kterém žijeme, není samozřejmost. A že ty základní věci, bez nichž může skončit naše pyšná civilizace v několika dnech či týdnech, jsou dar.
Je jím na místě čelném právě voda, kterou mnozí pokládají za "surovinu", jež tak nějak sama od sebe teče z kohoutku. Jenže - ona téci nemusí. A nejen kvůli suchu. Podle nejnovějších, horce diskutovaných vědeckých objevů bychom si měli dávat pořádný pozor na to, jak se k vodě chováme. Jinak se na nás naštve.
Stopa v kapce
Voda má paměť, dýchá a má i další vlastnosti pozoruhodně podobné lidským. A co víc - umí si s námi zajímavě pohrát.
Vědci z německého Stuttgartu (z Institutu pro atmosféru a vesmír) nedávno udělali sérii pokusů a kapkami vody a neuvěřitelným výsledkem. Několik lidí přeneslo kapky ze stejné sklenice a umístilo je na sklo, kde byla pořízena jejich zvětšenina. Ukázalo se, že vnitřní struktury kapek si byly velmi podobné - i když žádná nebyla zcela totožná - a jednotlivé řady se lišily na první pohled.
Spor o české vody
Tento poznatek znamená, že voda, vlévající se do moře, je nositelem více (či jiných) informací než ta, která právě vyvěrá z pramene. Vezměme si například Vltavu. Světlo světa spatří na úpatích šumavské Černé hory a každé místo, kterým proteče, otiskne do své struktury. Jde vlastně o proměnlivý „čárový kód“, a to velmi kreativní.
Protéká Českým Krumlovem, Českými Budějovicemi, Prahou, a na každé "zastávce" vstřebává i informace z jiných vod, které se k ní připojily po praporem řek Malše, Sázavy, Berounky a dalších. Na konci se, už pod vlajkou Labe, vlije do Severního moře. Zde její život zdánlivě končí. Naše kapka, jejíž pouť jsme sledovali od jejího zrodu, se vypaří – ale zase se vrátí, byť třeba v jiném skupenství.
Jen pro zajímavost: Své jméno "Vltava" řeka zřejmě dostala od starých Germánů, kteří ji nazývali Wilt-ahwa - Divoká voda. A není náhodou onen odvěký česko-německý spor o špatně pojmenovanou Vltavu (to, co se nazývá Labe, je jak nyní již víme, ve skutečnosti podle všech pravidel Vltava) také poněkud příznačný? Jde o to "čí voda" převládne - výsostně česká Vltava, nebo Labe, na nějž byli Němci zvyklí...?
A v Německu zůstaneme - tentýž tým vědců ze Stuttgartu učinil také pokus s vodou a květinami. Ponořil do sklenice gerberu a z vody odebral pak kapky. Měly strukturu, která připomínala květ gerbery. Stejný výsledek se objevil údajně i u jiných květin.
Živá voda?
Vodě a jejím tajemství se dlouhodobě věnuje také japonský vědec Masaru Emoto. Jeho výzkum, týkající se ledu, prokázal, že voda, resp. led, reaguje na okolí a podle toho mění uspořádání, v němž vytvoří stabilní krystaly.
„Když lidé začnou brát vodu vážně, začnou jí rozumět, pochopí, že základem života je rezonance a harmonie,” říká Emoto, který zkoumá vodu a krystaly mj. pomocí magnetické rezonance. Navzdory populárnímu dojmu ale nezkoumá pouze led a sněhové vločky. Jeden ze svých pokusů popisuje takto: „Před modlitbou byla voda v přehradě Fudžiwara špinavá. Odebrali jsme vzorek vody a vzniklý krystal se podobal tváři trpícího člověka v agonii. Po modlitbě jsme vodní krystaly fotografovali znovu. Výsledkem byl oslnivý krystal s aureolou uprostřed.”
Emoto věří, že jeho pokusy mají praktický dopad: dokáže-li se nemocný člověk zbavit negativních emocí, bude schopen využívat svých sebeléčitelských schopností.
Jak mluvit s vodou a získat ji na svou stranu
Voda bude vždy silnější než člověk. Abychom naučili vodu „naslouchat“ či dokonce „sloužit", je nám třeba k ní přistupovat s pokorou a láskou. Tím se dostáváme k prvnímu stupni poznávání zázračné síly vody: K rozhovoru.
1. Řekněme vodě, že má naši důvěru
Pusťme vodu z kohoutku (pokud není po ruce potůček) a vložme do ní dlaně. Zavřeme oči a soustřeďme se na to, co nás tíží. Čiňme tak uvážlivě a v klidu. Mysleme na to, čeho se chceme zbavit. Pokusme se dát našemu břemenu tvar. Pomalu obracejme ruce, vnímejme, jak po nich voda proudí. Opakujme to několikrát po nejméně třech minutách. Výsledek je překvapivě osvobozující.
Tímto cvičením jsme vodě řekli, že jí důvěřujeme. Že jsme si vědomi její síly. Současně jsme vodu požádali o pomoc - a ona vyhověla.
2. Řekněme vodě, že jsme součástí jejího příběhu
Kde je nejbližší potok nebo řeka – a jak se jmenuje? Kde pramení? Kudy teče a kam se vlévá? Kdy naposledy pršelo a jaký to mělo na vodní toky vliv? Jsou někde nablízku louže, které nevysychají? Mění se hladina řeky opravdu jen v závislosti na počasí?
Stačí, když si tyto otázky položíme – ani na ně nemusíme odpovídat. Vstoupíme do příběhu vody. Staneme se jeho součástí.
K dalšímu pokusu potřebuje dvě sklenice s vodou a dvě květiny. Vyberme si jednu sklenici, vezměme ji do dlaní, zavřeme oči, vložme do ní své přání - všeho dobrého, nebo jakkoli jinak formulované. Časem zjistíme, že květina, kterou zaléváme „naší“ vodou prospívá mnohem lépe, než ta, kterou zaléváme „obyčejnou“ vodou.
Jde o jednoduchý pokus se lžičkou, vodou a vírem. Zamíchejme vodu ve sklenici a pozorujme vír, jak se točí. Jak dlouhou trvá, než se hladina ustálí a je opět nehybná? Opakujme to několikrát. Pokusme se silou myšlenky přimět vodu, aby se točila déle než předtím.
Jsme schopni vír i zpomalit? Opakujme to znovu. Jak se chová vír na hladině, když do něj vléváme svou energii – a jak bez ní? Zjistíme, že voda reaguje – a že má i paměť. Že jsme nahlédli do říše za fyzikou. Tedy aspoň tou současnou a oficiální.
5. Iluze a realita studánky
Velmi jednoduchý pokus, ke kterému potřebujeme dvě sklenice s vodou z vodovodu. Jednu ze sklenic vezměme ji do dlaní. Zavřeme oči. Představujeme si, jak jdeme lesem ke studánce, představme si stromy, kapradí, pěšinu, kameny. Pak se napijeme. Pro srovnání se napijeme z druhé sklenice – ta chutná normálně. Voda z první sklenice ale opravdu chutná - jinak. Přijala náš vzkaz.
6. Pozorování ledu
Pozorujme tání sněhuláků a nejsou-li po ruce, vezmeme zavděk rampouchem. Pukání, třeskot, křik a mizení – nicota, která si bere čas na svou stranu – nic není úchvatnějšího. Čím více pozornosti vodě věnujeme, tím více spojíme svůj příběh s jejím.
7. Výlet k řece a pokus o vytvoření víru
Pokud jsme úspěšně provedli pokus s vírem ve sklenici vody, můžeme postoupit o patro výš. Jde v podstatě o to být o něco aktivnější než rybář. Mít stejnou trpělivost, ale větší akční rádius. Tajemství spočívá ve výběru místa – když se pro nějaké rozhodneme, trvejme na něm. Vezměme do hry povědomou větev, poryv větru, houpačku a sumce, jehož hřbet jsme zahlédli, když nám bylo pět. Vytvořit vír na řece není záležitost jedné dílčí návštěvy. Je třeba trpělivosti. Ale podaří se to. Voda naši hru přijme.
Vesmír ve vodě
Zapomněli jsme, že voda je vesmír sám o sobě. Její síla a podivuhodné vlastnosti jsou mnohem větší a obsáhlejší, než dnešní člověk tuší.
Nedávno se objevila zpráva, že česká vláda zvýší příspěvek na vesmírný výzkum na půl miliardy korun. Cesty sond do vzdálených světů jsou jistě romantické a snímky z nich pěkné, nicméně jejich praktický přínos je pro náš život (zapomeneme-li na zbrojní průmysl) takřka nulový.
Náš organismus se skládá z velké části z vody (60-70 %). Co takhle zkoumat jednou trochu užitečnější vesmír, který máme denně na dosah? Dokud ho na dosah máme.
