Často se na Protiproudu zamýšlíme nad zdánlivě jednoduchou, ale v dnešní době stále složitější otázkou: jak jíst „normálně“, a tedy zdravě? Navzdory všem výzkumům britských vědců, nemocem šílených krav a „falešným cholesterolovým poplachům“, mnohdy trvajícím desítky let, se totiž ukazuje, že nejzdravější je právě „normální“ dieta. Jenže co to je?
Zdraví plné chemie
Vezměme si kupříkladu ovoce a zeleninu. Málokdo asi bude tvrdit, že jíst hodně rostlinné stravy, zvláště té českého původu, je vysloveně špatné. Dokonce existuje staré pořekadlo, šířené nejen slavným farářem Ferdou ze Sušice, že máme jíst ovoce a zeleninu, které vyrostly maximálně dvě stě kilometrů od našeho domu. Jenže... všechno není tak docela jednoduché. Celá věc má háček – pesticidy.
Jak venku valem přibývá jarního počasí i teploty, blíží se k nám nezadržitelně i pomyslná hranice, která připomíná „den daňové svobody“ – a totiž chvíle, kdy zahrádkáři vyběhnou na vlastní zahrádku vysadit nějakou tu jedlou rostlinu, popřípadě mnohem pozdější, „měšťanům“ důvěrně známý, slavný den, kdy se v obchodech běžně objeví české sezónní ovoce, zelenina a vůbec převaha českého nad kdesi v subtropech či ve skleníku vypěstovaným.
Je to zdánlivě příjemné. Většina z nás má i bez Ferdova pravidla pocit, že takové ovoce či zelenina či je koneckonců nejzdravější: vyrostlo přece u nás, „na zdravém povětří“ a „opravdovém“ slunci a nikdo ho nemusel utrhnout zelené a napustit kdovíjakou chemikálií, aby dozrálo ve správný čas.
Samozřejmě máme „akční plány“, „inspekce“ a „povolené limity“ různých chemických látek v plodinách. Ve skutečnosti ale nikdo nezkoumá například to, zda třeba čtyři různé chemické látky v „povolené“ koncentraci neučiní z dotyčného kusu ovoce či zeleniny zdraví nebezpečnou a k jídlu nevhodnou „kouli chemie“.
Potud jistě máme pravdu. Jenže chemie je všudypřítomná. Ohledně ní a české zemědělské produkce totiž platí, že koza (v tomto případě evropských a našich „regulací“) sice nominálně zůstala celá, ale vlk chemického průmyslu se přesto nažral. A v konečném důsledku jsme jeho „krmivem“ – jen my sami. Co s tím?
Švejkovina v limitech
Samozřejmě máme vznešené limity a regulace používání pesticidů, hlavně ty „made in EU“. Kupodivu se zdá, že v oblasti pesticidů, stejně jako geneticky modifikovaných potravin, se Evropská unie se svou politikou nějakým pozoruhodným omylem trefila spíše na ten příčetnější konec spektra: těžko říci, zda se tím snaží pouze zničit české a další zemědělce, kteří ve velké většině svorně tvrdí, že bez pesticidů to nejde, nebo také „vypadat pěkně“ a „ekologicky“. Jenže ani unijní předpisy neslouží jako kýžená hráz, poskytující alespoň minimální ochranu před chemií.
Ve skutečnosti totiž máme ještě českého „reichsprotektora“ v podobě Ministerstva zemědělství. Jím řízený Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský vymyslel „regulaci“ (Průvodce integrovanou ochranou rostlin), která ve skutečnosti reguluje pramálo. V konečném důsledku totiž umožňuje místo biologických a dalších přirozených způsobů ochrany chemii lít na pole a sady dál – a podmínky z velké části naplnit třeba účastí na školení nebo použitím speciálně certifikovaného osiva. Typické.
Čtěte ZDE: Andrej Babiš pěstuje „superřepku“, zatímco krysy tiše umírají na rakovinu. Vládne nám „firemní hnutí“ MonsANtO? Už i Princ „Bilderberg“ Charles „opatrně nesouhlasí“
Na velikosti záleží
Nelze se ani divit – stačí si prohlédnout katalog pesticidů a mořidel Agrofertu, aby člověk došel k poměrně jednoduché rovnici: naší „státní firmě“ (a dalším, větším „soudruhům“ z agrochemických koncernů) se nepochybně nehodí, aby chemie v zemědělství ubývalo. Nehodí se to do jisté míry ani samotným zemědělcům.
Přecházet na jiné způsoby hospodaření znamená vždycky určité náklady – a kromě toho by přišli o různé „výhodné balíčky“ a další pobídky, které si velké chemické koncerny mohou dovolit ke svým výrobkům nabízet. Nejde o žádnou „neviditelnou ruku trhu“ – samotná „zdravější“ řešení ochrany rostlin před škůdci jsou totiž často sama o sobě levnější. Jde prostě o výhodu velké a zavedené firmy před malými.
Výsledkem je to, že se stav v podstatě nemění. Samozřejmě máme „akční plány“, „inspekce“ a „povolené limity“ různých chemických látek v plodinách. Ve skutečnosti ale nikdo nezkoumá například to, zda třeba čtyři různé chemické látky v „povolené“ koncentraci neučiní z dotyčného kusu ovoce či zeleniny zdraví nebezpečnou a k jídlu nevhodnou „kouli chemie“. Kromě toho nejsou limity dodrženy často i u jednotlivých nebezpečných látek. Například nechvalně proslulé DDT bylo podle předloňských statistik, které jsou běžně k dispozici, v nadlimitních hodnotách přítomno u 56% zkoumaných výrobků.
Vezměme květináč do svých rukou
Jenže nedělejme si iluze. Ústavní právníci jako pan doktor Gerloch mohou donekonečna tvrdit, že jde v případě chemické ochrany zemědělských rostlin o stav protizákonný. Žádný „akční plán“ třetí pětiletky našeho fungování v rámci Evropského svazu socialistických republik nám nepomůže. Nepomůže ani důkladnější „profízlování“ obchodní či zemědělskou inspekcí. Naopak. To povede jen k větší nesvobodě, větší regulaci – a většímu množství chemie. Protože v přechemizované půdě se namísto malých firem „daří“ především koncernům typu Monsanta a spol.
Proti „chemickému diktátu“ velkých firem pomůže paradoxně jediné: vlastní iniciativa a osobní znalost věci. Můžeme si pěstovat vlastní zeleninu – a to i doma v truhlíku – jako tisíce „domácích zahrádkářů“, které se tento týden scházejí na online „Summitu domácích pěstitelů“ pořádaném v Americe. Jeho organizátorka tvrdí, že k tomu stačí méně než hodina práce denně. Nebo kupovat brambory od souseda, o němž víme, že hnojí maximálně „chemií“, kterou vyprodukují jeho stáje. Či od dobře „proklepnutého“ biozemědělce v okolí.
Koneckonců docela stačí poslouchat vlastní tělo. Samo nám řekne, co nám chutná. Speciálně u brambor, někdy ale i u zeleniny, ovoce a obilnin, je totiž rozdíl mezi skutečnou věcí a tím, co se za ni napumpované chemií vydává, poznat hlavně – v chuti. Je to asi jako rozdíl mezi medem a rafinovaným cukrem.
V každém případě docela stačí se na to „nevybodnout“ a s rezignovaným povzdechem nejít všechno nakoupit do nejbližšího obchodu s „chemickými potravinami“ made by Andrej Babiš et al. Nejde o to se stát ze dne na den „šílenou biomatkou“. Pro začátek stačí málo. Třeba květináč s řeřichou na okně.
Především však jde o vlastní rozhodnutí. Údajný fakt, že své zdraví (a nic jiného) nemáme ve vlastních rukou, je totiž přesně ten druh lži, kterou se nám snaží podsunout mediální i byznysový mainstream všeho druhu – a tedy i ten zemědělsko-chemický. Ve skutečnosti jsme to my, kdo dokáže změnit svět – a naprosto jednoduše. Stačí se nenechat sežrat. To „oni“ dobře vědí. Kdy to zjistíme i my?
