S houbami se tomu u nás má tak trochu jako s hokejem. Stejně jako se dřív bruslilo a hrálo na každém zamrzlém rybníčku, lze houbaření bez nadsázky označit za tradičně nejpopulárnější letní sport českého národa. Tady však podobnost nekončí. Na ledě se maličké Česko docela pravidelně řadí po bok světových velikánů. S houbami je na tom ještě lépe.
Česko je velmoc
Kanada ani Spojené státy totiž houbaření nepřejí (samozřejmě s výjimkou potomků přistěhovalých houbařů-Slovanů), takže Česko a Slovensko zaujímají přední příčky na světovém žebříčku houbařů – ovšem spolu s Ruskem, které je houbařskou velmocí číslo jedna. Navíc lze říci, že stejně jako hokej je houbaření výsostně zdravé. Nejde jen o procházky a „posilování s košíkem“: i běžně sbírané jedlé houby mohou mít podle některých výzkumů výrazné účinky například v prevenci rakoviny.
Jediný spolehlivý způsob, jak se naučit houby hledat, je předání, tradice - tedy od jiného houbaře. Takže ve společnostech, kde se lidé „druží“ pouze při kriketu, nebo namol opilí v místní hospodě, zřejmě houby zůstávají v lese...
Poněkud jinak, byť také vášnivě, milují houby Japonci a Číňané. Hokej hrají v lepším případě tak trochu mechanicky, ale co se týče jídla, jsou oba národy vynalézavé až běda. Číňané jsou navíc světovou houbovou velmocí v jiném směru: pěstují a sbírají (a vyvážejí) nejroztodivnější druhy „medicinálních“ hub. Některé z nich rostou i u nás, byť třeba vzácně, některé se dovážejí, pokud je tedy laskavá Evropská unie dosud nezakázala. Neškodilo by tedy trochu se od Asiatů poučit. Leckteré houby nám mohou poměrně snadno navrátit poškozené zdraví.
S bedlou opatrně
Obsahují totiž množství minerálních látek, vitamínu a aminokyselin. Lišky například jsou výborným zdrojem vitamínu A. Hříbky zase obsahují vitamin B, některé druhy pak také množství železa (především tzv. hřib strakoš). Dalšími minerály „na houby“ (pardon, v houbách) jsou například mangan, fosfor, draslík, sodík a vápník. Bedly jedlé obsahují spoustu mědi, která pomáhá proti alergiím, křečím, vyhlazuje pleť a vegetariáni by její konzumaci měli mít povinnou. Na druhou stranu se však s mědí, stejně jako s bedlami, musí opatrně, protože má tendenci vytlačovat z těla minerály jiné, jako zinek, a ve větších množstvích může způsobovat například poruchy chování a agresivitu a v ještě větších množstvích otravy.
Kromě toho jsou houby v podstatě protein a voda, takže patří mezi ideální potraviny, pokud potřebujete zhubnout – nejen proto, že jsou syté. Silice v nich obsažené podporují trávení a střevní peristaltiku pomůže „rozhýbat“ i chitin, který buněčné stěny hub obsahují.
Hříbkem proti rakovině
Některé houby navíc obsahují i beta-glukany, pomáhající organismu bojovat nejen s parazity a plísněmi, ale i s těžšími onemocněními. Houby jsou, jak se zdá, výbornou prevencí rakoviny – a to nejen ty „medicinální“. Stránky ukrajinského Centra fungoterapie a ajurvédy citují výzkumy, podle nichž je sběr a konzumace pravých hříbků na Šumavě spojen s nižším výskytem rakoviny v těchto oblastech.
Faktem je, že hřiby jsou každopádně zdravé. V ruském lidovém léčitelství se prášek nebo vodní výluh z hřibů užíval na angínu, onemocnění trávicího traktu, celkové zhroucení i tuberkulózu. Což nepřekvapí: I v tradiční čínské medicíně se sušené hříbky používají na doplnění tzv. jinu plic: jakékoli vyčerpávající chorobě dýchacích cest (stejně jako při kouření) mohou být tedy přímo zázračným lékem.
Čtěte ZDE: Tajemné organismy proti fatálním chorobám: Užívejme čtyři tisíce let starý „novátorský“ lék! Čínská houba v Čechách. Houbařením proti rakovině?
Zázrak z lesa - hericium
Ještě zajímavější jsou „medicinální“ houby, z nichž mnohé rostou i u nás. O lesklokorce lesklé, alias reishi, již byla na Protiproudu řeč. Podobně i u nás najdeme jinou dřevokaznou houbu, hericium, neboli korálovec ježatý, jenž roste například v Beskydech. Hericiu se v čínštině říká „houba-opičí hlava“, klidně by se však mohlo jmenovat „houba-rocker“, protože tvarem poněkud připomíná „máničku“.
Primárně sice účinkuje především na žaludek a srovnání zažívání, přesto je bez nadsázky „lékem na hlavu“ – především tu zavalenou stresem. Jako většina hub zlepšuje funkci trávení, přičemž působí hlavně na žaludek a slezinu. Především ale pomáhá zvládat stres, „vypnout“ a umožňuje nespavcům spát. Opravdová „houba na dovolenou“. Jediný problém? V Čechách se vyskytuje velmi vzácně, je těžké ji najít a navíc je zakázáno ji sbírat. Naštěstí se však zatím na rozdíl od některých dalších léčivých hub „smí“ zatím do České republiky dovážet, takže jsou k dostání i kvalitní extrakty.
Čtěte ZDE: Maliny: Letní „superovoce“ proti artritidě i rakovině. Podobné účinky mají i borůvky a brusinky. Jak se „promlsat“ ke zdraví i s cukrovkou?
Houba pro studenty
Terapeut a expert přes léčivé houby Milan Schirlo dodává: „V ordinaci používám hericium – ve formě extraktu – ve dvou případech. Za prvé u gastritidy, problémů se žaludkem, horka v žaludku, vředů, pálení žáhy a spol. Druhá oblast působení jsou pak problémy nervů. Současné studie potvrzují, že hericium skutečně má schopnost stimulovat produkci NGF, tedy nervového růstového faktoru. NGF ovlivňuje růst a život nervových buněk. Nízká úroveň NGF má vliv na vznik Alzheimerovy nemoci, demence či Parkinsona...
Hlavně u Parkinsona a demence se mi hericium velmi osvědčilo. Stav nevyléčí, ale dokáže ho zpomalit. A samozřejmě je úžasné u stresových problémů, u somatizací, tedy fyzických problémů s psychickou příčinou, a tak dále. A ještě jedna oblast: studenti přišli na to, že se při užívání Hericia dokáží lépe soustředit, zlepšuje se jim paměť, lépe jim to myslí... Zdá se mi, že se mezi nimi rozšiřuje hericium místo osvědčeného redbullu či kávy, které oboje, na rozdíl od houby, vyčerpávají ledviny...“
Láska k houbám... a ke svobodě
Dalo by se hodiny „vědecky“ spekulovat o tom, zda za oblibu „divokých“ hub u nás může historie slovanských národů, které se před Germány schovávaly v lesích (jak se občas někde dočteme), nebo relativní chudoba české populace ve staletích pobělohorských. Ve skutečnosti to není důležité a zakopaný pes leží jinde.
Faktem je, že „houbařina“ je definičním znakem. Jako by láska ke sběru lesních hub šla ruku v ruce s láskou ke svobodě, s jistým „provokatérstvím“ a odvahou (a schopností) spolehnout se na vlastní úsudek. Korektní Angličané, kupříkladu, houby raději nesbírají. Dobře činí, protože při občasných odvážných pokusech o kulinární přípravu divokých hub většinou otráví celou rodinu – jako chudák slavný spisovatel Nicholas Evans, který měl radši zůstat u románového zaříkávání koní, jež ho proslavilo, protože si v lese spletl smrtelně jedovaté pavučince s hříbky a málem zabil čtyři lidi (sám je po transplantaci ledviny). Netuším (byvše Češkou), jak se mu to mohlo podařit. S ryzcem nebo holubinkou, budiž, ale s hříbkem?!
Angličané však nejsou ve své naivitě sami. Skandinávci houby naprosto ignorují a Francouzi se, s výjimkou lanýžů, které koneckonců nehledají oni, ale cvičení vepříci, soustředí na „domestikované“ žampiony. Není v tom asi jen nebezpečí, i když houbařina je „sport“ značně nebezpečný. Především je ale dokonale – tradiční. Podle atlasu se jej naučit nelze, aspoň ne bez značné dávky adrenalinu. Jediný spolehlivý způsob, jak se naučit houby hledat, je předání, tradice - tedy od jiného houbaře. Takže ve společnostech, kde se lidé „druží“ pouze při kriketu, nebo namol opilí v místní hospodě, zřejmě houby zůstávají v lese...
