Jeden z nejslavnějších australských sportovců všech dob o posledním víkendu médiím ohlásil, že je „gay“. Ještě před dvěma lety tvrdil pravý opak, když ve své autobiografické knize This is Me, napsal: „Aby bylo jasno, nejsem gay a všechny mé sexuální zkušenosti byly se ženami. Ženy mě přitahují, miluji děti a toužím mít jednoho dne rodinu“. Touha je to zcela jistě správná a ušlechtilá, těžko však může být naplněna „sexuálními zkušenostmi“ s větším počtem žen. Již z této věty lze vytušit, že Thorpův život, nemám-li se o něm vyjadřovat v etických soudech, byl a zůstává v rovině emoční značně rozkolísaný.
Hluboce nešťastný a nejistý Thorpe
Zatímco homosexualistické weby přebírají pasáže z rozhovoru, vyzařující uspokojení nad učiněným přiznáním se k homosexuálním sklonům, ten, kdo rozhovor slyšel či četl celý, se nemohl ubránit dojmu, že Ian James Thorpe je ve skutečnosti člověkem hluboce nešťastným. A že toto neštěstí má původ v nejistotě o tom, kým vlastně je. Jak dokládají mnohé psychologické studie, bývá to právě krize identity, zapříčiněná nikoli geneticky, ale negativními životními okolnostmi a špatnými životními volbami, jež zvláště u dospívající mládeže stojí v pozadí homosexuální „orientace.“
Thorpův život byl již od dětství životem celebrity. Mistrem světa mezi seniory se stal již v 15 letech, a když lovil jednu medaili za druhou z vody bazénu na LOH v Sydney v roce 2000, neměl ještě ani volební právo. Již na prahu těchto úspěchů jeho otec prohlásil: „Svět mi sebral syna“. Ian Thorpe ve své autobiografii přiznává, že svých životních snů dosáhl již v 19 letech.
Čtěte ZDE: O čem si asi povídal propagátor homosexualismu Obama s papežem? Vyčinil mu svatý otec, že jako prezident podporuje ideologii, která vede do pekel? Těžko. Ale měl by
Náhlá životní prázdnota vyústila v rozvinutí těžkých depresivních stavů, prokládaných velkými dávkami alkoholu. Často přemýšlel o tom, jak doplave do velké vzdálenosti od mořského břehu, aby zde úmyslně utonul. Ve 24 letech zanechal plavání úplně. Později toho litoval, ale když se pokusil v roce 2012 o návrat do australskému plaveckému týmu, skončilo to nezdarem. Když k tomu všemu přičteme i to, že byl letos v únoru vyšetřován policií pro „pohoršující chování na veřejnosti“, je jeho coming-out spíše než výrazem osobnostní vyspělosti známkou nemalého duševního zmatku a nevyrovnanosti.
Plavec, obsypaný parazity
Na stinných stránkách životního příběhu fenomenálního plavce nyní bude parazitovat lobby, jejíž moc, zdaleka ne již jen mediální, den ode dne povážlivě roste. Lobby, jež bude tvrdit, že Thorpe je nyní šťastným člověkem, neboť přestal předstírat svou dřívější náklonnost k opačnému pohlaví.
Ve skutečnosti jsme svědky příběhu, který lze považovat za tragický. Příběh chlapce, který na prahu své dospělosti dospěl k poznání, že není silnou, samostatnou osobností, ale produktem svého okolí. Když všechny ty původně blyštivé medaile ztratily svůj lesk, když antidepresiva přestala zahánět chmury, jež nešly ani přepít, sáhl nezralý mladý muž po pilulce s označením „jsem gay“. Pilulce, jejíž vedlejší účinky, kromě chvilkové mediální pozornosti a cynické přízně duhové lobby, jsou veskrze škodlivé.
Rozhovor s Ianem Thorpem
Aby si mohli naši čtenáři učinit o věci vlastní závěr, přinášíme na závěr překlad alespoň několika vět z televizního rozhovoru, v němž Michael Parkinson zpovídal slavného atleta. Thorpe v rozhovoru mimo jiné hovořil i o svých dlouhotrvajících depresích a závislosti na alkoholu, přičemž popřel, že by důvodem oněch depresí bylo primárně potlačování vlastní sexuální orientace i to, že by někdy měl kdykoli v minulosti vztahy s muži, či na ně třeba jen pomyslel. Přesto se označil za „gaye“ a s vážnou - byť poněkud nevýraznou - tváří tvrdil, že se v označení "homosexuální muž" cítí výborně.
Vždycky jste říkal, že gay nejste. Říkal jste, že všechny vaše sexuální zkušenosti byly se ženami. Je to pravda?
Ano... to je pravda. Ale musím – dlouho jsem se s tím pral – musím říct, že nejsem heterosexuál. A to je něco, co jsem dokázal přiznal svému nejbližšímu okolí až před velmi krátkou dobou – třeba dvěma týdny.
Co vás přimělo svou orientaci zveřejnit?
No... chtěl jsem, už chvíli. Ale nemohl jsem. Nepřipadalo mi, že bych mohl. Víte, problém byl v tom, že se mě už od velmi mladého věku (16 let, pozn. red.) ptali na mou sexualitu a víte, já tehdy chodil do chlapecké školy. A je hrozné, že jsem to bral jako nadávku, protože to není žádná hanba, ale prostě je to tak – používáme to slovo jako nadávku. Když vás obviní, že jste gay, odpovíte: „To teda nejsem!“ a jdete si to s tím člověkem vyřídit ručně. Takhle to je, takže já to vlastně ještě nevěděl. Byl jsem moc mladý. A tak jsem řekl ne. Nebo jsem říkal lidem, že si myslím, že pokládat takové otázky dítěti je nevhodné.
Což je určitě pravda.
A kromě toho není správné se kohokoli na takové věci ptát. Stalo se mi nakonec to, že když už jsem řekl ne, nechtěl jsem, aby lidé zpochybňovali moji integritu. A bylo v tom i trochu ega. Nechtěl jsem, aby si lidé mysleli: kdoví, v čem všem nám ještě lhal.
Protože jste o své orientaci opravdu lhal.
Ano. To ano. Každý na začátku lže.
(...)
Jedné věci nerozumím: říkal jste přeci, že jste měl vztahy se ženami – ne?
Ano.
Takže jste chodil se ženami, ale potkával jste atraktivní muže, do kterých jste se třeba zamiloval a říkal si, jak by bylo hezké s někým takovým chodit, a to vás přesvědčilo...?
Ne, to jsem si neříkal. Ano, napadlo mě, že nějaký muž je hezký, ale nikdy jsem vlastně nepřemýšlel o tom, že bych se s ním dal dohromady, protože jsem se tak hrozně bál, že na to lidi přijdou. Takže jsem se tomu snažil vyhnout, jakékoli emoci, kterou bych mohl cítit k nějakému přitažlivému muži.
Zdroj.
