V dnešním světě existuje mnoho cest ke zdraví. Téměř pravidelně se však setkáváme s tím, že ty nejjednodušší, a tudíž obvykle nejúčinnější, jsou vědeckým či lékařským (a následně i mediálním) „mainstreamem“ označovány za „podvodné“, či alespoň neprokázané – a to ačkoli se jimi léčí miliony lidí po celém světě a stojí na dobře rozvinutých odborných základech starých desítky či stovky let.
Fungující metoda? Pojďme ji zdiskreditovat!
Jednou z nich je kraniosakrální biodynamika (CSB), domácky po česku nazývaná „kraniálka“. Terapie CSB (čili vyrovnávání kraniosakrálního, mozkomíšního rytmu) existuje v té či oné podobě již téměř sto let, má rozsáhlou odbornou literaturu, tisíce terapeutů a miliony spokojených (a vyléčených) pacientů od kojenců a těhotných žen po stařečky nad hrobem a profesionální sportovce.
Umí léčit, či napomoci léčení, téměř v jakémkoli případě, jak o tom ostatně hovoří i Radka Fleischmannová, terapeutka, která s touto metodou dnes úspěšně pracuje. To „vědcům“ (zde opravdu v uvozovkách) nestačí. No a co! prohlásí „skeptický“ lékař. Stačí jedna jediná (!) studie v psychologickém magazínu a metoda je rázem Wikipedií označena jako „pravděpodobně zdiskreditovaná“.
Bohatě to však stačí pacientům. I Radce samotné, jejíž životní příběh svědčí o tom, že někdy si nás správná metoda léčení skutečně „najde sama“ a – řekli bychom my věřící – někdy nás Pánbůh k pravému poslání doslova a do písmene „dokope“.
Radka Fleischmannová
Zásah shora
Radka Fleischmannová k tomu říká: „Před pětadvaceti lety bych si dost možná také řekla, že jde o nějaké čárymáry. Vždycky jsem byla otevřená životu, ale moc jsem nevěděla o alternativní medicíně, tím méně o nějaké duchovní cestě. K léčení pomocí CSB mě přivedla životní zkušenost. Dnes bych řekla, zásah shora‘,“ dodává.
Její pozoruhodná historie je typickým příběhem člověka, který nejdříve hledal pouze uzdravení své a své rodiny, ale důsledné následování toho, „co funguje“, ho přivedlo ke změně kariéry, i nalezení duchovní cesty a životního poslání.
Původně vysoce postavená státní úřednice nejprve „absolvovala“ úspěšné „alternativní“ vyléčení tělesně postiženého syna, který dnes vede zcela normální život. A to byl jen začátek.
Čtěte ZDE: Restart číslo 2: Deset jednoduchých tipů, které pomohou zlepšit život každého z nás. A o jednom začátku, který zvládne i kojenec
Univerzální rytmus života
Vraťme se však na chvíli k metodě samotné. O co jde? „‚Kraniálka‘ dokáže vyléčit, či výrazně napomoci s léčením, nejen bolestí hlavy, páteře a poúrazových stavů, ale i vysokého či nízkého tlaku, chronické únavy, depresí, psychických poruch a poruch příjmu potravy. Léčí i celou škálu dalších potíží. Jde o jemnou metodou léčby, ze všeho nejvíce ji můžu pro úplného laika připodobnit masáži, o masáž však vůbec nejde,“ vysvětluje Radka.
Metoda pracuje s principy v zásadě konzervativními, vlastně starými jako samo lidstvo: její objevitelé totiž téměř před sto lety pochopili „revoluční“ fakt, že lidská lebka a mozek nejsou orgány, které by na konci krku jen tak „seděly a nic nedělaly“.
Kosti na lebce, páteř, křížová kost i mozkomíšní mok se neustále pohybují v rytmu, kterým pulzuje celá centrální nervová soustava. Je jemnější než tlukot srdce, stejně „univerzální“ i „individuální“ současně. Mimochodem je to tento rytmus, který se spustí jako první již u několik týdnů starého lidského plodu, ještě předtím, než se „zažehne“ tep srdce, a trvá celý lidský život.
Čtěte ZDE: Velikonoční „domácí lékař“: Uzdravit se můžeme všichni! Objev „nové“ techniky, staré tisíce let. Univerzální lék, na který lze dosáhnout kdykoli
Terapie nicneděláním
Terapeut kraniosakrální biodynamiky se na tento „základní rytmus naší osoby“ umí napojit a „vyčíst“ v něm nepravidelnosti, které svědčí o špatné funkci těla, psychiky, či celého klientova organismu, prodělaných nemocech, úrazech. To všechno v něm totiž zanechá stopy.
Jediný, kdo zdánlivě „sedí a nic nedělá“, je tedy terapeut sám: na první pohled to vypadá, že jen tak drží klientovu hlavu v dlaních, případně má ruce podsunuté pod jeho páteří. Ve skutečnosti dokáže velmi jemným dotekem podpořit fungování klientovy nervové soustavy i jeho celé bytosti. Jako vždy totiž platí, že zdravotní problémy se nejlépe řeší z centra, stejně jako se schody metou odshora. Přesně opačně, než to ve většině případů dělá klasická medicína...
Dítě s obrnou
Radka Fleischmannová, s níž jsem si o CSB povídala, však začínala jako většina z nás tak, že o jakékoli „alternativní léčbě“ moc nevěděla. Byla nucena se naučit. Spouštěčem byla nemoc vlastního dítěte – kterou správně pochopila jako příležitost. „U syna diagnostikovali krátce po narození ochrnutí dolních končetin následkem dětské mozkové obrny,“ vypráví. „Byla jsem zoufalá mladá matka, která vůbec nevěděla, co dělat. Vystudovala jsem filosofii, ne medicínu. Vůbec jsem netušila co lékařova slova znamenají a jak tuto informaci uchopit. Bála jsem se o syna i o sebe, abychom to zvládli...
V této svízelné situaci jsem ale potkala úžasné terapeuty a alternativní praktiky, které mi otevřely oči a já postupovala malými krůčky vpřed. Od rozhodnutí zvrátit tuto nepříznivou situaci jsem už nikdy nezapochybovala o cestě, na jejímž konci jsem si představovala šťastný úsměv svého vyléčeného syna.“
Víra, naděje, láska... a „alternativa“
Tak Radka Fleischmannová objevila vlastně nedůležitější „komponent“ úspěšného „receptu“ na uzdravení z jakékoli choroby: víru, lásku a naději, vyjádřené nekonečnou a trpělivou péčí o druhého. Jenže ty našly konkrétní výraz, bez nějž by se uzdravení neodehrálo: různé léčebné metody, kterým se dnes napůl hanlivě přezdívá „alternativní“. Jak říká terapeutka sama:
„Nakonec jsem pronikla do různých praktik typu Vojtovy metody, reflexní terapie a dalších, které jsme úspěšně kombinovali s alopatickou medicínou. Začátky byly hodně těžké, ale podpora manžela, blízkého okolí a terapeutů, kteří mi ukázali různé techniky léčení kromě „oficiálních“, nám dávaly naději a společně a s Vírou jsme se přenesli přes nejtěžší období. Po dvanácti dlouhých letech jsme to zvládli. Zdravotní stav mého syna se oproti diagnostickým lékařským zprávám výrazně zlepšil a to bylo nejkrásnější odměnou, kterou jsem kdy v životě dostala. Dnes je dospělý a žije úplně normálním životem.“
Rána z čistého nebe
Hodně vody však uteklo, než se Radka Fleischmannová odhodlala využít tuto zkušenost v terapeutické praxi. Vlastně o to vůbec neusilovala – naopak. Žila velmi „světský“ život. „Jako mnoho lidí v době po revoluci jsem se vrhla do „praxe“. Nakonec jsem vedla jeden státní úřad. Byla to vlastně klasická pozice topmanažera, včetně milionových transakcí, práce do pozdních nočních hodin a nulového času na sebe. V té době jsem nemyslela ani na léčení, ani na jakoukoli duchovní cestu,“ říká.
Jenže jak už to tak bývá, své „povolání“ si nevybírá léčitel, ale opačně. A ono poslání často přijde přes osobní krizi či těžkou chorobu. Nebo – jako u Radky – tak trochu jako „rána z čistého nebe“:
Velikonoce ve Vatikánu
„U mně to ‚vyřešili‘ jednoduše,“ vysvětluje terapeutka, jak dlouho jí trvalo pochopit, „co se po ní žádá“. „Věděla jsem někde hluboko uvnitř, že bych měla dělat něco jiného, než dělám. Jenže jsem neposlouchala. A tak mě to „zastavilo“: Nejdřív jsem měla jeden těžší úraz. Po delší neschopnosti jsem nastoupila do práce v domnění, že se nic nezměnilo. Za pár měsíců jsem šla s neteří na brusle a přivodila si otřes mozku, po němž jsem mimo jiné dočasně ochrnula na levou polovinu těla, která pak nefungovala při chůzi jak měla. Nikdo nevěděl, proč jsem spadla. Bylo to, jako by mi někdo zezadu podtrhl nohy – ale nikdo tam nestál.“
Lékaři jí – jako obvykle – nedávali velkou naději na uzdravení. Spolupráce s „alternativně“ naladěnou primářkou rehabilitace však přinesla ovoce a Radka se zotavila. „To už jsem věděla, že se musím na celý život podívat trochu jinak. Doktoři si sice ťukali na čelo, ale mně to bylo jasné. Tak třeba jsem sotva vstala z postele, ještě jsem se motala, a najednou jsem ucítila, že musím na Velikonoce do Říma. Byla jsem pokřtěná, ale nikdy jsem nebyla praktikující katolík. To bylo jedno – prostě jsem tam musela. V mém stavu mi to lékaři nedoporučili. Jela jsem stejně. Nic se mi nestalo. Naopak, bylo mi báječně. Konečně jsem se postavila na vlastní nohy.“
Poslání
Od té doby neopustila duchovní cestu, která ji přivedla jak ke Kristu, tak k léčení pomocí kraniosakrální terapie a také ke spiritualitě a léčení jihoamerických i severoamerických Indiánů. Přesto pro ni nebylo jednoduché se plně odevzdat poslání léčitele: po delším období meditací a nalézání sebe sama se, už více méně zdravá, rozhodla, že po pobytu v lázních se přece jen vrátí k manažerské profesi. „Jenže to sotva. V lázních jsem si zvrtla nohu a zase na ni ochrnula,“ říká napůl nevěřícně při vzpomínce na těžké životní období před pár lety. „Lékař mi oznámil, že mám odumřelé nervy a nebudu už nikdy moct pořádně chodit. Dnes běhám po horách, ani stopa po kulhání. Jenže jsem pro to musela něco udělat.“
To „něco“ přivedlo Radku Fleischmannovou k absolutní důvěře ve vlastní vnitřní i Boží vedení. S ní opustila ze dne na den „lákavou“ kariéru manažerky a elán, který předtím věnovala sezení nad čísly a projekty, vrhla do studia a posléze terapeutické praxe. Výsledky na sebe nenechaly čekat dlouho. „Webové stránky jsem si udělala přes noc,“ směje se. „Nikde jsem je moc neinzerovala, ale najednou mi začali chodit lidi.
Traumata se dají léčit
Přichází ke mně hodně klientů s depresemi. Často jde až o bezmála sebevražedné stavy. Pracuji i s lidmi s poruchami příjmu potravy a s těžce nemocnými dětmi. Pochopitelně přijde i pár lidí po úrazech. Léčím traumata. A ta mohou být jak fyzická, tak psychická. Kraniálka je úžasnou metodou, jak s nimi pracovat: na CS rytmu poznáte i problémy, se kterými pacient vůbec nepřišel.
Léčila jsem třeba v Mexiku jednoho indiánského šamana – spíš aby si zkusil, jaké to je, než že by byl nemocný. Ptala jsem se ho po sezení, zda měl někdy úraz levé nohy. Překvapeně odvětil, že se kdysi vyboural na motorce a nohu si zlomil. Pokládal ji za zahojenou, ale občas ho bolela. Nicméně většina traumat není tak jednoduchá. U depresantů jde většinou o nalezení cesty k sobě. Tam také často vyplouvají na povrch zasuté „úrazy“ – ale spíše psychické.“
Postavit se na nohy
Spektrum potíží, s nimiž může CSB pomoci, je tedy extrémně široké. Já osobně znám slečnu, jíž „kraniálka“ pomohla od úporných bolestí hlavy po otřesu mozku. Při každé změně počasí chudák myslela, že snad nastala její poslední hodinka. Výrok „armády v bílém“? „Poúrazové, leč nic hrozného, asi trvalé, vezměte si ibalgin.“ Po šesti sezeních bolesti hlavy zmizely bez „růžové pilulky“ – ale nejen to. Začaly se lepšit deprese, o nichž se rovněž předtím soudilo, že jsou „neznámého původu“, a proto léčitelné pouze chemicky. Po roce, kdy dotyčná doplnila CSB homeopatií, deprese z podstatné části odezněly. Navíc ona slečna nastoupila na zajímavou cestu osobního rozvoje – jejíž součástí byl mimo jiné křest.
Když tuto historii přetlumočím Radce, je vidět, že jí podobné dobře zná. „Měla jsem třeba pacientku, která byla ve stavu, kdy si už nepřála žít, tělo jí už příliš nefungovalo, a to bez zjevné příčiny, byla to docela mladá žena,“ říká. „S pomocí této terapie se jí podařilo vrátit se zpátky do života.“
Vyprávět takové příběhy bojovné „armádě v bílém“, jejíž příslušníci často „poslušně“ kraniosakrální terapii pokládají za „pravděpodobně zdiskreditovanou“ metodu, aniž o ní cokoli vědí, by samozřejmě nemělo cenu. „Mozkové obrny“ a „ochrnutí“ mohou být různá. Jednou z takových „paralýz“ je i totální ztráta víry a odvahy ke hledání cest ke zdraví, která bohužel postihuje mnoho příslušníků lékařské profese. Podobné historie ale mají rozhodně své pevné místo v „protiproudu“, který se snaží postupně navracet člověka ke stavu přirozenosti a zdraví a stavět jej na vlastní nohy. Ve všech ohledech toho slova.
