V minulých dnech jsme psali o plánu Evropské unie „importovat“ 50 milionů muslimů. Dočkáme se brzy i v Čechách časů, kdy dostat se na univerzitu bude pro „bílého starousedlíka“ těžší, než pro „příslušníka menšiny“?
Čtěte ZDE: Barcelonský proces: Brusel chce „dovézt“ do Evropy 50 milionů muslimů! Podpora džihádistů v českých školách a práva šaría v Čechách. Vyfasujeme povinně milion mohamedánů?
Sledovat vývoj kolem hrůzostrašné a ve své podstatě rasistické „pozitivní diskriminace“ menšin ve Spojených státech je proto důležité. Nejen kvůli existenci různých „barcelonských iniciativ“ máme totiž slušnou šanci, že se podobné tendence projeví tak či onak i u nás.
Direkt „politické korektnosti“?
První odstavec následujícího amerického textu by mohl klidně pocházet z pera některého levicového liberála ze šedesátých let minulého století, propagujícího „rovné vzdělávací příležitosti“ pro černochy, když konstatuje: “Zvítězila skutečná rovnost příležitostí – v Michiganu nemusí školy přijímat žáky na základě rasových kritérií!“
Malý zázrak je, že je to tentokrát myšleno naopak: Soudní výrok znamená velkou ránu „politické korektnosti“ a „pozitivní diskriminaci“, která je jedním z největších problémů cloumajících chřadnoucími Spojenými státy. Jak se nedávno vyjádřil jeden můj americký známý znalý poměrů, „prakticky nemáte šanci dostat se na prestižní univerzitu, když nejste příslušník nějaké menšiny“. V Michiganu se rozhodli této praxi udělat přítrž – a Nejvyšší soud je opatrně podpořil.
Dokonce se odvážil říci, že odstranění pozitivní diskriminace není automaticky útokem na menšiny! Současně však „politicky korektně“ konstatuje, že vůbec nehodlá kazit praxi „rasově uvědomělého školství“ a levicová hispánská soudkyně Sonia Sotomayorová, která díky tomu, že se nenarodila „bílá“ sama na fenoménu „pozitivní diskriminace“ velmi vydělala, je rozhořčená...
Berme proto následující text jako malý záblesk naděje, který rozhodně není možné přeceňovat – ale vědět bychom o něm měli. Už pro to, že kopírování „pokrokových amerických tradic“ je pro současnou Evropu – a naše vládnoucí havlistické elity zvláště – tímtéž, čím bylo kopírování „pokrokových sovětských zkušeností“ pro někdejší tábor míru a socialismu: Dorazí k nám s malým zpožděním, ale zato určitě.
Vítězství (politického) lidu
Voliči zvítězili na celé čáře – a s nimi vyhrála i skutečná rovnost příležitostí. Nejvyšší soud Spojených států totiž podpořil rozhodnutí michiganské legislativy, jež před nedávnem zakázala používání rasových kritérií při přijímání na (státní) vysoké školy.
Článek 1, odstavec 26 Michiganské ústavy tedy dnes říká: „Stát nebude diskriminovat, ani udělovat preferenční zacházení, žádnému jednotlivci či skupině na základě rasy, pohlaví, sexuální orientace, etnicity nebo národního původu při provozování veřejného zaměstnávání, vzdělávání nebo zakázek.“
Nejvyšší soud poměrem šesti hlasů ku dvěma – (levicové, pozn. red.) soudkyně Sonia Sotomayorová a Ruth Bader Ginsbergová byly proti a soudkyně Elena Kaganová se zdržela hlasování – zrušil výrok nižší instance, podle nějž zmíněné ustanovení, které prošlo v roce 2006 na základě referenda a podpořilo je 58% michiganských voličů, „příliš zatěžovalo minority“.
Zmatek na soudě
Případ sám i právní stanoviska byly komplikované. Deník The Wall Street Journal shrnuje celý zmatek slovy: „Většina soudců dospěla k výroku prostřednictvím tří různých zdůvodnění, která nabízejí různé právní kvalifikace a moc nepomáhají posunout kupředu teorii vztahu práva a rasy.“ Ostatně bylo to právě tradičně nejisté stanovisko soudu k těmto otázkám, co zapříčinilo, že Michigan přijal své „kontroverzní“ ústavní pravidlo. Současným rozhodnutím však soud spíše věci zkomplikoval, než vyjasnil.
Čtěte ZDE: Občanská válka v USA? Rozbuška doutná: Chystá se Pochod na Washington. Stráví Obama texaský řízek po ukrajinsku? Nebo je všechno jinak?
Klíčovou otázkou, o níž se rozhodovalo, byla spíše platnost státního ústavního zákona vzešlého z referenda, o (ne)ústavnosti rasových (ne)preferencí. Jak to popsal soudce Anthony Kennedy ve většinovém odůvodnění, „Otázka stojí nikoli tak, zda jsou ústavně přípustné či nepřípustné rasově uvědomělé přijímací procedury, ale zda mohou voliči zvažování rasových podmínek pro přijetí do státních škol a dalších správních rozhodnutích zakázat, a pokud ano, jak tak mohou platně učinit.“
V demokracii je nutná veřejná debata
Je zřejmé, že zde překvapivě zvítězila demokracie nad soudcokracií: soudce Kennedy odmítá uznat, že by otázka, o níž rozhodoval, byla „příliš citlivá či komplexní na to, aby je mohli chápat michiganští voliči.“ Dodal, že michiganský zákon nijak nediskriminuje, ani nekomplikuje život minoritám, ale že také „tento případ není o tom, jak bychom měli vyřešit debatu o rasových preferencích, ale o tom kdo ji má vyřešit. V demokracii nemůžeme jen tak prohlásit, že je nějaký problém příliš hluboký či příliš rozděluje společnost na to, aby se o něm nevedla veřejná debata.“
Tam, kde je pro rozhodnutí, zda jsou zákony spravedlivé, určující výsledek, nejsou pravidla nikdy stabilní. Kdyby měl Kongres rasové kvóty, volby by byly úplně zbytečné.
Soudkyně Sonia Sotomayorová nicméně vyprodukovala zuřivé menšinové stanovisko, v němž se snaží dokázat, že jde nikoli o otázku ústavních pravomocí politického lidu, ale o vítězství rasismu. Píše: „Pro členy historicky marginalizovaných skupin, jejichž ústavní práva zcela závisejí na ochraně federálních soudů, sotva může toto rozhodnutí podpořit naději na demokracii, která zachovává práva všech účastnit se smysluplně a rovnoprávně sebe-vlády.“ Kromě toho tvrdí, že voliči v Michiganu „mění pravidla v polovině zápasu“ a dodává - „je naprosto jasné, že rasová neutralita nestačí k dosažení rasové diverzity.“ Soudkyně si myslí, že se její kolegové snaží si rasovou nerovnost „prostě odmyslet“.
Mimo mísu
Bohužel pro ctihodnou soudkyni je její argument poněkud mimo mísu – dotyčný případ neměl nic společného s rovnoprávnou účastí na demokratické „sebevládě“ lidu. Nebo měl – ale jinak, než si myslí. Má co dělat s tím, zda mohou voliči legálně zakázat zvýhodnění (pozitivní diskriminaci, pozn. red.), založené pouze na základě barvy něčí kůže. Sonia Sotomayorová se evidentně snaží sbírat body v proudu „rasové ublíženosti“ a nezdá se, že by dohlédla na otázky, které jsou za hranicemi její vlastní etnicity (Sotomayorová je hispánka, pozn. red.).
Navíc – ironicky – pokud něco změnilo pravidla v půli cesty, což soudkyně kritizuje, pak je to právě posun od rovnosti příležitosti k cílům jako je „diverzita“ a „rovnost výsledků“. Tam, kde je pro rozhodnutí, zda jsou zákony spravedlivé, určující výsledek, nejsou pravidla nikdy stabilní. Kdyby měl Kongres rasové kvóty, volby by byly úplně zbytečné.
Novátorská myšlenka: jak na diskriminaci?
Není to první rozhodnutí Nejvyššího soudu o otázkách afirmativní akce (tj. pozitivní diskriminace, pozn. red.) v americkém vyšším vzdělávání – a určitě nebude poslední. Méně než před rokem se nejvyšší soudní instance vyhnula jednoznačnému verdiktu v případu Fisherová proti Texaské univerzitě v Austinu (který mohl dost dobře zlikvidovat celou politiku „afirmativní akce“, pozn. red.) a odpálila pingpongovým stylem problém k nižším soudům. Je pravdou, že středeční rozhodnutí respektovalo jak vůli voličů, tak princip rovnosti příležitostí. Nicméně je brzy říkat, že je rozhodnuto – bezpochyby nejde o poslední soudní bitvu v této otázce.
Mimochodem, jaké důsledky by měli z tohoto rozhodnutí vyvodit zastánci kalifornského Dodatku č. 8 (který prohlašoval za ústavní ve státě Kalifornie pouze manželství jako spojení muže a ženy, pozn. red.)?
Skončíme citací slavného výroku předsedy Nejvyššího soudu USA Johna Robertse, který pronesl, když hodnotil jeden případ z roku 2007, týkající se rasového zvýhodňování: „Diskriminaci na základě rasy vymýtíme jen tak, že přestaneme kohokoli diskriminovat na základě jeho rasy.“
Páni. To je ale novátorská myšlenka, co? Co kdybychom jí dali prostor?
