„Euroskeptická“ Strana svobodných občanů stojí v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu před neřešitelným problémem. Na jedné straně odmítá naše členství v EU, protože prý chce suverénní Českou republiku, ale současně podporuje například vybudování radaru v Brdech, který je výrazem téhož vazalství, jen jinak formálně postaveného. Z čeho tato politická schizofrenie?
Svobodní se vždy vyhýbali diskusi o zahraniční politice, která by se dotýkala kromě EU také postoje k USA a NATO potažmo k Rusku. Asi správně tuší, že taková diskuse jim žádné body u euroskeptiků nepřinese. „Revoluce“ na Ukrajině, vyprovokovaná a provedená „západními agenturami“, zaštítěná Radou pro zahraniční vztahy (CFR) a Obamovou administrativou, si však už reakci žádala. Proto Svobodní přišli 2. března s prohlášením, jehož obsah i titul mnohé skutečné euroskeptiky asi překvapí. Jmenuje se příznačně: „Svobodní odmítají intervenci Ruska na Krymu.“
Je smutné, že jedna z kdysi nadějných politických formací, která pro část informovaných a nezmanipulovaných voličů mohla být volebním východiskem z dnešního „nepolitického“ marasmu české politiky, vykročila do kalných vod současného mainstreamu
Doslova říkají: „Svobodní odmítají intervenci Ruska na Krymu, protože ctí princip nevměšování v zahraniční politice.“ To zní průměrně zběhlému „divákovi“ událostí na Ukrajině jako dobrý vtip. Poté, co USA a EU zafinancovaly, připravily a fakticky provedly „operaci Majdan“, při které byla ozbrojeným pučem svržena legální ukrajinská vláda i prezident, vyzývají Svobodní k nevměšování? Koho? Nebo pro ně také platí, že EU se v případě převratu na Ukrajině do ničeho nevměšovala, zatímco Rusko, na tento puč a jeho důsledky reagující, ano? Pak to ale pro Českou republiku platí dvojnásob. Proč potom naše členství v EU odmítají?
Čtěte ZDE: Překvapivé poselství vůdců Svobodných: O národu a barvě vlajky nad Pražským hradem. Nesnesitelná lehkost povrchnosti. A v čem se mýlil Thomas Jefferson?
Bednářovo mnichovanství
Pozadu nezůstal ani bývalý místopředseda strany a současný kandidát Svobodných do „eurovoleb“, profesor Miloslav Bednář. Ten by v nadšení pro „revoluční“ Majdan a v paranoidní nenávisti k Rusku mohl směle soutěžit s naší „havlistickou kavárnou“. Na adresu „majdanské junty“ pronáší ve svém článku nazvaném Ukrajinský test politiky i tato „schwarzenbergovská“ slova:
„Jejich (míněno ozbrojených bojůvek z Majdanu, pozn. aut.) výzva je ale nepřehlédnutelná. Zdravě totiž vyhrocuje, umocňuje a dramatizuje rozdíl mezi podstatným a podružným. Pročišťuje vzduch před bouří. Je obtížné se před ní skrýt. Dlouhodobá, bezvýchodně usmiřovací politika Evropské unie a prezidenta Obamy vůči Rusku je najednou mnohem viditelnější a odpudivější než kdy jindy. Sýrie se zdá být někde daleko, ale Ukrajina již ne. Politici volající po dohodě s Ruskem o osudu nejen Ukrajiny, ale mnoha dalších postsovětských a východoevropských států, se čím dál více veřejně usvědčují z již neúnosného mnichovanství.“
Místopředsedovy předpovědi
Pozadu nezůstal ani místopředseda strany Jiří Payne. Na svém facebookovém profilu napsal: „Putin dobře ví, že euroatlantická civilisace nic nepodnikne, a tím skončí její éra. Nastoupí euroasijská civilizace. To tak v dějinách bývá, že se nějaká kultura natolik opotřebí, že se zhroutí sama od sebe. Víme, že existuje morální imperativ zasáhnout, ale už na to nemáme sílu. A protože to ví i Rusové, využijí toho.“
Pozoruhodný posun do politického mainstreamu. Na koho asi míří? Tvrdé euroskeptické jádro voličů, které odmítá zároveň EU i NATO, s takovou rétorikou těžko osloví. Tato skupina voličů, kteří to myslí s nezávislostí naší země vážně, se i v souvislostech s ukrajinskou krizí neustále rozšiřuje a „uvědomuje“ si, že současně s „dynamickou proměnou“ Evropské unie po Lisabonu, dochází i k proměně Severoatlantického paktu, který se ve svém postupném úpadku stává armádou Nového světového řádu. Počínaje bombardováním Srbska, přes intervence v Afghánistánu, Iráku, až k „arabskému jaru“ a poslednímu vývoji v Sýrii a nyní na Ukrajině, „rozpouštějí“ v jejich očích poslední zbytky legitimity NATO, jako obránce „svobodného světa“. Stále jasněji si uvědomují, že vstup do NATO a EU byly dvěma stranami téže mince – konce naší státní suverenity.
Samozřejmě, s tímto postojem se Svobodní stávají „mediálně akceptovatelní“. Už o nich mainstreamová média nebudou mlčet či referovat jako o extrémistech. Budou si to však myslet také jejich voliči?
Slepá ulička
Aby Svobodní dali najevo, že jsou již pevnou součástí hlavního politicko-mediálního proudu, jako „ukáznění“ obdivovatelé současného Washingtonu podporují i obnovení úvah o vybudování „radarového deštníku“ USA na našem území, jak o to nedávno žádal americký senátor John McCain. V tom trumfují i takové lokaje současné americké administrativy jako je Karel Schwarzenberg a jeho TOP 09. A to přesto, že Američané už otevřeně přiznali, že šlo o nepřátelský akt vůči Rusku, nikoli o nebezpečí z Íránu či Severní Koreje.
Na anketní otázku „Jaký názor máte na užší vojenskou spolupráci České republiky s USA mimo rámec EU a NATO ve vojenské oblasti, případně dislokaci prvků americké protiraketové obrany na území České republiky? (radar v Brdech, dislokace raket, operační řídící centrum, zpravodajská spolupráce, apod.), předseda Svobodných Petr Mach před letošními eurovolbami odpověděl: „Česká republika potřebuje různé aliance, které zvýší její bezpečnost. Spolupráce na společné obraně proti nepřátelským raketám může být jednou takovou formou.“
Kdo mu takový nesmysl poradil? Svobodní se tak stávají nesrozumitelní a míří do slepé uličky. Na jedné straně „kritizují“ struktury Evropské unie, a na straně druhé tytéž struktury (jen jinak nabarvené) podporují. Naivita? Neznalost? I to by bylo zlé. Jenže ono je to nejspíš jednodušší: Svobodní prostě „zkrotli“. Ve snaze zařadit se do mediálně akceptovatelného hlavního proudu umírněné „konstruktivní kritiky“ vládnoucího „eurorežimu“, míří – vědomě či nevědomky – do polstrovaných křesel hotelu Bilderberg. Právě tam, kde se kromě jiného „upekla“ i Evropská unie.
Je smutné, že jedna z kdysi nadějných politických formací, která pro část informovaných a nezmanipulovaných voličů mohla být volebním východiskem z dnešního „nepolitického“ marasmu české politiky, vykročila do kalných vod současného mainstreamu dříve, než se jí podařilo podstatu jeho zničujícího fungování narušit. Možná však, že to nikdy nechtěla – a mýlili jsme se my, voliči.
