Tuto šokující informaci sděluji veřejnosti s velkou lítostí. Nejen proto, že jsem Zemanův volič. Jeden z těch, kteří pro něj hlasovali se sebezapřením. Kteří chtěli zabránit, aby Pražský hrad obsadila havlistická falanga nepolitické politiky maskovaná položivou loutkou „starého knížete s čírem“. Něco tak obludného opravdu nešlo dopustit. Jenže uplynulo sotva pár týdnů a – zřejmě definitivně – o prezidenta republiky za několik hodin přijdeme.
Nevynucená rezignace
Miloš Zeman se rozhodl rezignovat z vlastní vůle. Nikdo ho k tomu nenutil. Co víc – myslí si, že jde o dobrý nápad, který upevní jeho osobní moc. Jakmile ve středu v jedenáct dopoledne – pod dohledem kancléře Barrosa – vztyčí na Pražském hradě modrou říšskou vlajku s dvanácti pěticípými hvězdami, přestane být „důchodce z Vysočiny“ prezidentem republiky. Stane se „státním prezidentem“. Po Emilu Háchovi druhým v pořadí.
Pokud si někdo myslí, že jde jen o hru se slovíčky, zásadně se mýlí. Ta změna je osudová. A podobnost všech dějů, protože náhoda neexistuje, není čistě náhodná:
T.G. Masaryk i Edward Beneš byli prezidenty republiky. Emil Hácha Staatspresident říšského protektorátu Böhmen und Mähren. Po Mnichovu a odchodu svého předchůdce byl nejprve také zvolen prezidentem republiky. Od 16. března 1939, kdy také „pozval na návštěvu“ říšského kancléře, aby jej nechal na Hradě podepsat Výnos o zřízení protektorátu, byl už pouze „státní prezident“. A na Hradě zavlála vlajka s hákovým křížem.
Stopy po podobných mediálních soubojích posledního desetiletí lze nalézt v různých rubrikách dnešního prvního vydání Protiproudu jako připomenutí, že protiproud donedávna nejen symbolicky udržovala při životě i hlava našeho státu.
Jistě si myslel, že je to při vší té mizérii chytrý tah. Dokonce možná oběť. Jak špatně skončil, vědí snad ještě i dnes děti ze základní školy. Hácha byl jistě složitá postava, v každém případě však také kolaborant.
Ani jeho následovník, Staatspresident Miloš Zeman, není jednoduchá osobnost. V každém případě však od středy 11:00 se navždy zapíše do českých dějin – budou-li se ještě jaké někdy svobodně dokumentovat – mezi dlouho řadu kolaborantů. Rovněž, stejně jako Staatspresident pomnichovské Druhé republiky, z vlastního rozhodnutí.
Nejde o málo
K čemu tak silná slova?, pomyslí si možná někdo. Jsme přece členem EU, její vlajky hyzdí budovy většiny státních institucí naší země už dávno – tak o co jde? Kdo takto uvažuje, ať si připomene nedávnou historii: Proč asi protektorátní média hlavního proudu tolik tlačila na prezidenta Václava Klause, aby vlajku EU nad hrad pověsil?
Proč havlistický fanatik M. Kocáb se neúspěšně pokusil eurovlajku na „Klausův Hrad“ propašovat a vytáhnout na hlavní stožár? (Stopy po podobných mediálních soubojích posledního desetiletí lze nalézt v různých rubrikách dnešního prvního vydání Protiproudu jako připomenutí, že protiproud donedávna nejen symbolicky udržovala při životě i hlava našeho státu.)
Kdo takovou vlajku vyvěšuje, nebo nechává hrát „hymnu“, proviňuje se proti primárnímu právu EU, a mělo by mu v tom být zabráněno.
Symbol má obrovskou moc. Pracuje s pocity a city uloženými hluboko v lidském srdci a mysli. Dokud jsme se mohli spolehnou, že alespoň Hrad kolaborantům vzdoruje, měli jsme kotvu, která z naší státní samostatnosti dělala živou otázku. I v době, kdy většina politiků už vlajku jako problém neviděla.
Někteří ze zbabělosti, jiní z psí oddanosti k nové Říši, ještě jiní, většinou socialisté, z disciplinovanosti vůči Socialistické internacionále, která „federální“ protektorát nad někdejšími suverénními státy má nadiktovaný staronovým vládcem Evropy – Německem – coby hlavní nástroj pro moderní „tyranii s lidskou tváří“. Mezi ty posledně jmenované patří i státní president Miloš Zeman.
Totální mystifikace
Pointa celé tragikomedie, která se zítra v Praze odehraje, spočívá v tom, že Evropská unie ve skutečnosti žádnou vlajku nemá. Nemá ani hymnu, která se při jejím vyvěšování na Hradě bude hrát. Mám na mysli ten chytlavý Beethovenův šlágr, přílepek k 9. symfonii, z něhož, slovy klasika, prýští příslovečné „kravské teplo“.
Lisabonská smlouva, k jejímuž podpisu donutilo prezidenta Klause ostudné nařízení Ústavního soudu, totiž tyto „federální symboly “ vypustila, aby předstírala, že se Říší nestává. Fakticky ani právně tedy neexistují. Kdo takovou vlajku vyvěšuje, nebo nechává hrát „hymnu“, proviňuje se proti primárnímu právu EU, a mělo by mu v tom být zabráněno. Současně tím dává najevo, že „evropské zákony“ jsou mu šumafuk. Jenže – kde není žalobce, není soudce.
A právě v tom spočívá smysl celé hry, která nás vede do otroctví: Všechno je jen JAKO, jen naoko. Potěmkinovské kulisy, za nimiž se skrytě, potichu a za poslušného mlčení médií hlavního proudu odehrává demontáž posledních zbytků demokracie a občanských svobod.
Kypřané, Řekové, zčásti i Španělé či Italové již cítí chladné prsty této opravdové reality na své kůži. Jsou bezmocní. Nemají svůj stát, svou měnu, v ničem podstatnějším o sobě nerozhodují, a tak si jen ulevují, když rozhořčeně – a zbytečně – křičí. Také si dlouho mysleli, že vlastně o nic nejde, když jim nad jejich hlavy pověsili ten bezcenný modrý hadr. Mimochodem – proč asi nevlaje nad prezidentským palácem v Paříži?
Vážně si to necháme líbit? Jistěže necháme. Jen málokoho to zajímá. Jen málokdo tuší, že tady už jde o všechno.
Až ta neexistující vlajka vystoupá na hradní stožár – její původ a symboliku vysvětlujeme na jiném místě - něco se stane. Naznačí to hned následujíc akt: Pražský státní prezident pod dohledem říšského kancléře podepíše takzvaný Evropský stabilizační mechanismus (ESM). Začneme platit dluhy, které jsme nezpůsobili, zatímco nás vláda dusí „úspornými opatřeními“, aby na to měla.
Ekonom Pavel Kohout vysvětluje ESM následovně: „Představte si, že podepíšete bianko směnku, do které kdokoli může vepsat libovolnou částku. A teď si představte, že jich podepíšete do zásoby celý štos a věnujete je někomu cizímu.“
Vážně si to necháme líbit? Jistěže necháme. Jen málokoho to zajímá. Jen málokdo tuší, že tady už jde o všechno. Prostě proto, že mediální mainstream a spolu s ním i většina politiků se tváří, že jde vlastně o cosi vznešeného, solidárního.
Jako vždycky, když nám chtějí ukrást další peníze nebo svobody. Kdo si ještě vzpomene, že vláda schválila ESM již téměř před rokem, parlament k témuž využil mediální hysterii s Davidem Rathem? Mlčí i levicová opozice či odbory, jinak hulákající, že na nic nejsou peníze, že lidé chudnou, že se krade. Teď drží ústa a krok. V protektorátě se tak chodí.
A co v této souvislosti ohlášená kontrarevoluce?
Právě dnes začala. Nevšimli jste si toho ze stejných důvodů, jako většině uniká nenápadná značka ESM, či nenápadná rezignace současného českého prezidenta republiky.
O kontrarevoluci ale až zítra. Dnes vítejte v Protiproudu!
