Prezident Miloš Zeman se při včerejší návštěvě Srbska vyslovil proti tomu, že „Schwarzenbergova“ vláda spěchala s uznáním samostatnosti Kosova. V srbském městě Ruma okomentoval i snahy o vytvoření kosovské armády. „Zastávám názor, že Kosovo, které řada zemí neuznala, je jemně řečeno, velmi podivný stát se silným vlivem narkomafií,“ prohlásil český prezident. Rádi bychom mu za jeho slova zatleskali – ale jde to těžko.
Čtěte ZDE: Volby v Srbsku vyhráli umírnění nacionalisté. Západ si podmanil zemi osvědčenou metodou cukru a biče. Strach z nové války s NATO. Bod zlomu se jmenoval Kosovo
Dvojí tvář
Případná armáda samostatného Kosova by podle Miloše Zemana byla totéž, co kosovsko - albánská teroristická organizace UÇK. „Já se domnívám, že vzhledem k tomu, že UÇK, tedy Kosovská osvobozenecká armáda, předvedla v době jugoslávské války celou řadu teroristických činů, pak bych se samostatné kosovské armády, která by nebyla ničím jiným než UÇK ve zbrani, poněkud obával. Uvědomte si, že součástí příslušných mírových dohod bylo i rozpuštění UÇK. No a teď byste ji fakticky znovu obnovili,“ řekl český prezident.
To jsou jistě zlatá slova, ale od Miloše Zemana znějí značně pokrytecky. Vždyť to byl právě on, kdo stál v čele české vlády ve chvíli, kdy NATO - s naší podporou - Srbsko napadlo. Byla to jednobarevná vláda sociální demokracie, která pod jeho vedením dala zelenou útokům aliančních letadel na civilní srbské obyvatelstvo, na bombardování nemocnic i infrastruktury, které Václav Havel, neblahé paměti, přivítal jako „humanitární bombardování“. Ani později jsme neviděli, že by proti této agresi NATO Miloš Zeman jako premiér hlasitě protestoval.
Kosovo je Srbsko, ať žije EU!
Korunu pokrytectví nasadil Miloš Zeman svými výroky v Bělehradě při setkání se svým protějškem, srbským prezidentem Tomislavem Nikolićem. "Pevně věřím, že Srbsko se v dohledné době stane členským státem Evropské unie. I když je mi sedmdesát let, doufám, že se toho ještě dožiju," řekl svému hostiteli. Nebyly to ale právě státy Evropské unie, které se podílely svými armádami či souhlasem na likvidaci srbské samostatnosti? A nebyla to opět EU, která se rozhodujícím způsobem zasadila o odtržení Kosova od Srbska a vytvoření loutkového státu narkomafií, jak o něm nyní – správně - Zeman mluví?
Jak může někdo v jedné chvíli kritizovat odtržení Kosova a vytváření kosovské armády – a zároveň mluvit o potřebě vstupu Srbska do EU? Může, jmenuje-li se Miloš Zeman. Jen on dokáže se svou příslovečnou „nonšalancí“ ignorovat všechna fakta, která jsou s temnou rolí EU při likvidaci Srbska spojena. Některá z nich, jež by právě v současném stejně pokryteckém dění okolo Ukrajiny neměla v žádném případě zapadnout se nám nabízí při listování v knize Srebrenica.
Dokument ČT - Uloupené Kosovo
„Před patnácti lety zuřila v rozpadající se Jugoslávii válka. Válka vedená NATO, USA a EU (takže zdánlivě celým světem) proti Srbům. Srbové byli líčeni zbytku světa přes média jako bezcharakterní vrazi, kteří baží jen po krvi, znásilňování a po hromadných popravách svých odpůrců. Jako pomník jejich zrůdnosti byl uměle vypracován plán Srebrenického masakru, kde papírově zemřelo sedm až osm tisíc lidí a světu byly tyto papíry popisovány jako zohavená těla nešťastníků popravených kulkou do týla. Tvrdí nedávno vydaná kniha Srebrenica autora Alexandera Dorina.
Mýtus Srebrenického masakru je v knize systematicky napadán, jsou předkládány důkazy o jeho neexistenci, nebo alespoň daleko menším počtu obětí svezených z různých stran a z různých válečných bojůvek, nikoliv poprav, právě do Srebrenice, kniha napadá soudní praxi v Haagu, která cíleně zamlčovala různá fakta, nedávala dostatečný prostor pro obhajobu, citelně stranila obžalobě, kniha odhaluje několik svědků figurujících v Haagu, kteří si svá svědectví vymýšleli, což ukazuje na spoustě nesrovnalostí v jejich výpovědích, jednalo se o svědky klíčové, nikoliv okrajové a bezvýznamné, ukazuje na konkrétních příkladech podjatost soudců v Haagu.
Politické procesy
Při čtení knihy na člověka padne pocit, že se opět ocitl u politických procesů z padesátých let minulého století v naší republice. Jeden zkreslený fakt následuje druhý, média jsou plná emocí, nikoliv informací, svědkové jsou nuceni lhát, obžalovaní jsou nuceni přiznávat se k věcem, které nespáchali a to prostým soudním obchodem, při kterém, když se obžalovaný přizná k danému prohřešku, nebude na něj svalena vina za jiný prohřešek, a tudíž si odsedí jen deset namísto pětadvaceti let. Dobrý obchod, patnáct let života za trochu lhaní. Je to zvláštní, když si jeden uvědomí, že žijeme v demokracii, v právním státě, když si jeden uvědomí, že soudy v Haagu a Štrasburku jsou tou nejvyšší instancí slepé spravedlnosti, které se vina nejdřív musí dokázat, aby mohla soudit.
Ale proč to všechno? Československo bylo nenásilně, ale nepřirozeně rozlomeno vejpůl, bez referend, bez ptaní se občanů, kteří by s vynuceným rozvodem republik téměř jistě nesouhlasili. Proč taky, malá republika je o to méně schopná konkurovat ostatním zemím. V politice neplatí věta – co je malé, to je roztomilé – a republiky velikosti štěněte, na ty se bere jednoduše klacek a řve se plať, lehni, ani se nehni a nekrofej, když mluví páni.
Rozděl a panuj
Československo nebylo velkým státem, ale nebylo ani státem malým. Muselo by se s ním počítat, alespoň trochu. Jakmile se rozpadlo na dva kusy, stalo se dvěma malými státy, které jsou, když ne k smíchu, tak alespoň k rozpačitému odkašlání, které snad jen náhodou připomíná krásné německé „nieder“.
Jugoslávie byla krapet větší než Československo. Pokud by zůstala vcelku, mezinárodní politika by musela na její připomínky reagovat jako se reaguje na protivníka či společníka, nikoliv jako na cvičenou opičku. Rozpad Jugoslávie byl tedy západními mocnostmi velmi žádaným.
V knize Srebrenica je před čtenáře nakladen soupis zájmových skupin, které na rozpadu Jugoslávie přímo trvaly a proto ho nepřímo podporovaly. Mezi prvními bylo Německo, zájmová skupina s děsivou sílou. Dalším na řadě byly USA, další děsivá síla. Ale proč? Pád železné opony dal Evropské unii, potažmo Spojeným státům americkým, k dispozici nové pole nezorané, nezregulované a nezreformované do podoby impotentního liberálního lidskoprávního homosexuála.
Plánované rozervání Jugoslávie
Sovětský svaz se v křečích rozpadal, jediný adekvátní nepřítel byl tedy na chvíli mimo hru a v ten moment bylo nanejvýš důležité jednat. Rozložit velký stát na několik malých podstátů, a tím mu sebrat možnost obrany. Zatímco se východní a západní Německo spojuje do jednoho obludného státu, už plánuje rozpad států, kterým chce ekonomicky a posléze i politicky vládnout. V časech přetahování se o politickou moc nemá malý stát možnosti prosadit pro své občany výhodné podmínky pro život, je nucen přijmout podmínky nadiktované. Jugoslávie nemusela přijímat diktát, a proto byla uměle rozložena, aby diktát přijala bez reptání.
Západní mocnosti nemohly chtít na východě státy, které by jim byly schopné politicky konkurovat. Řetězy nesvobody, kterými byly postkomunistické státy svázány, nebyly přeseknuty demokracií, jen byly předány ze Sovětského svazu do rukou západu. Nadále žijeme v nesmírné nesvobodě, v informační bublině, kde je nám podsouváno, že můžeme plkat, co se nám zamane a nikdo nás nezavře, že můžeme do Německa za nákupy a nikdo nás nezavře, že můžeme poslouchat hudbu jakou chceme, ale ta politická nesvoboda státu jakožto celku je obludná. Z jedné poddanosti jsme se tak dostali do poddanosti jiné, v mnohém horší.
Nyní je Srbsko zemí poníženou a zničenou. Slovo Srbska nemá váhu, je bezvýznamné, zbytečné, mezi sebou se baví jen ti velcí. Slovo Chorvatska je bezvýznamné a malé, mezi sebou se baví jen páni. Slovo Černé Hory je bezvýznamné a malé, a tak dále až k České republice, jejíž slovo je bezvýznamné a malé, doslova nicotné. Pravidla totiž už zase, nebo stále ještě, určuje někdo úplně jiný.“
