Většina z nás asi už v životě uvažovala o nějaké dietě. Přejeme si být krásní, nebo – pokud nám nejde jen o „povrch“ – především zdraví. Mnozí zkoušejí různé metody: Někdo přísahá na dělenou stravu, jiný na makrobiotiku, třetí se stravuje podle čínské medicíny. Kvalitní a vyvážené jídlo je většinou považováno za základ zdraví.
Existují však i lidé, které napadlo nejíst vůbec – právě kvůli zdraví. Dnes jim převážně říkáme brethariáni (z anglického breath – dech). Většinou tvrdí, že mohou žít řadu dní, měsíců, i let, aniž přijímají potravu, dokonce aniž pijí. Podle jejich názoru jídlo lidskému tělu a duši v konečném důsledku spíše škodí – i vzhledem k tomu, že trávení prý spotřebuje množství energie, již je možno využít jinak.
Restaurace na Nic
Kromě toho se podle brethariánů potravou dostává do těla množství toxinů a pokud jíme pravidelně, nestihnou se vyloučit. Nemoci těla (i duše) by zastánci brethariánství tudíž často rádi přičetli právě naší běžné stravě. Člověk prý, pokud dosáhl určitého vývojového stupně, může docela pohodlně žít pouze z čisté energie. Někteří vysvětlují, že ji berou ze slunce, někteří hovoří o práně, tj. doslova „dechu“ (prána je podle hinduistů energií, proudící lidským tělem, bez níž by v hmotném světě nebylo tělo schopno fungovat) či o „kosmické energii“.
„Úspěšné“ případy života z čisté energie místo potravy však mají vždy společné jedno: nezávislost na běžném jídle je výsledkem duchovní cesty
Není to žádný vtip. Už i v České republice je brethariánství čím dál populárnější. V Praze dokonce existují restaurace, nabízející „menu pro brethariány“ – balíček pozitivní energie. Nejde o reklamní anekdotu, jakkoli se vtipkování o nákladech a výnosech hypotetické čistě brethariánské restaurace, která prodává „nic“ a inkasuje peníze, jistě nabízí.
Smrt hlady
Jde v případě breathariánů o nebezpečnou filosofii New Age, která zabíjí své přívržence v lepším případě jen tělesně? Jsou bandou podvodníků? Mentálních anorektiků? Nebo na tom „něco je“ a může jít skutečně o cestu ke zdraví či dokonce k Bohu? Nemá nakonec brethariánství nějakou souvislost například s křesťanskými světci, kteří žili často dlouhá léta pouze z duchovního chleba v eucharistii?
Především je nutno říci: Pokusy o praktikování brethariánství mohou být skutečně vysoce nebezpečné. Několik lidí vyhladovělo k smrti, když se pokoušelo o přechod na brethariánskou „dietu“ během tří týdnů, jak navrhuje v jedné ze svých knih propagátorka této metody Australanka, která si říká Jasmuheen. Sama Jasmuheen, která podobným procesem údajně prošla, se od těchto úmrtí distancovala a prohlásila, že každý, kdo se pokouší žít pouze ze světla, je na cestě sebezdokonalování a nemůže přijímat žádného dalšího člověka za svého vůdce či gurua – musí se prý obracet výhradně na duchovní úroveň.
Vyšetřování jedné ze smrtí skončilo dvěma pobyty ve vězení za zabití, avšak Jasmuheen shledala policie nevinnou. Ostatně později svůj proces přechodu na pránickou výživu výrazně revidovala. Nyní tvrdí, že třítýdenní „krok“ je příliš rychlý k tomu, abychom uklidnili emoce, které nám v takovém případě nejvíce ubližují. Kromě toho důrazně vysvětluje, že „Pokud jste nenašli Světlo, které vás živí a budete se chtít stát brethariánem, ve skutečnosti budete jen hladovět.“
Nešťastný pokus
Jasmuheen se sama za úplnou brethariánku nepovažuje, protože přiznává, že pije. Přesto se v roce 1998 účastnila pokusu, který se rozhodl provést britský pořad 60 Minutes. V něm měla týden pod dohledem televizních kamer nejíst a nepít, aby dokázala pravdivost svých tvrzení.
Po dvou dnech se její zdravotní stav výrazně horšil, a ani když byla na vlastní žádost přestěhována do přírody, aby si tak mohla užívat čerstvého vzduchu, na němž, jak tvrdila, je její výživa do značné míry závislá, nemohla po třech dnech pokus dokončit. Přesvědčil ji lékař televizní stanice, který tvrdil, že jí brzy selžou ledviny a považoval za neetické, aby se podobného podniku jeho zaměstnavatel účastnil.
Lze samozřejmě spekulovat o tom, zda se pokus nepovedl třeba proto, že podobné „dovednosti“ nelze prezentovat ve světlech ramp, nebo spíše proto, že je madam Jasmuheen poněkud mimo realitu. Nicméně tento případ, stejně jako následující „skandálek“ kolem Wiley Brookse, samozřejmě bretharianismu na důvěryhodnosti zrovna nepřidávají.
Bretharián z McDonaldu
Wiley Brooks, zakladatel Amerického brethariánského institutu, vyučoval přechodu na pránickou výživu za statisícové částky (v dolarech). V roce 1983 byl přistižen, jak odchází z večerky a nese si zmrzlinový koktejl, párek v rohlíku a koláč. Později vyvinul pozoruhodnou formu „bretharianismu“, podle níž „adept“ musí kombinovat nepřijímání potravy se stravováním ve fastfoodu, především v McDonaldu. Vzhledem k tomu, že kráva je posvátné zvíře z 5D, má taková dieta pomoci k přechodu na duchovní stravu.
Čtěte také: McDonald není „zárukou demokracie“. Je tento fenomén dílem Iluminátů či satanistů? Jde o novodobou babylónskou věž. Vyrábí z nás „moderní zombie“?
Co dodat? Snad jen to, že pokud jeho metoda skutečně účinkovala a nejednalo se o podvod, jde o mnohem děsivější variantu. Sám Brooks totiž tvrdí, že jemu i dalším asistují „bytosti z 5D“, které připravují jeho duchovní vzestup pomocí jídla s McDonaldu. Přitom dávno není sporu o tom, že jakýmkoli duchovním bytostem, které jsou případně „napojeny“ na McDonald, těžko „přezdívat“ anděl.
Prostě zapomněla jíst
Přesto existují dokumentované případy indických svatých mužů, šamanů i křesťanských světců, kteří skutečně potravu nepřijímali a neubližovalo to nijak jejich tělesné schránce. I u nás dobře známým je třeba francouzský šaman Henri Monfort.
Ind Hira Ratan Manek se účastnil několika stovky dní trvajících experimentů, během nichž nepřijímal jídlo ani vodu a v průběhu jednoho z těchto experimentů dokonce uskutečnil fyzicky náročný výstup na horu. Svatý muž Prahlad Jani údajně žije bez jídla a vody od svých 11 let, tedy od roku 1940, vyživován bohyní Ambou. I v jeho případě se uskutečnila vědecká zkoumání v indických nemocnicích.
Závěrem bylo, že sice vědci nejsou sto učinit závěr, zda skutečně nejí přes sedmdesát let, během pobytu v nemocnici však prokazatelně nejedl, nepil, ani nevyměšoval a ledviny i další orgány mu přitom pracovaly normálně. Další indická svatá žena vypráví v dokumentu o bretharianismu No Way to Heaven, že během několika let, po které meditovala jako poustevnice v horských jeskyních, prostě zapomněla jíst.
Život z Boží Lásky
Pro nás daleko zajímavější jsou případy křesťanské. Blahoslavená Alpais z Cudotu, Francouzka ze třináctého století, překonala lepru, a poté proslula tím, že krom Těla Páně v hostii nepřijímala žádnou potravu. Pouze dva až třikrát týdně jen cosi přežvýkala a vyplivla – aby takříkajíc uklidnila „veřejné mínění“ poté, co ji začali obviňovat z posedlosti. Alpais připisovala své hladovění výzvě Panny Marie, jež se jí zjevila a sdělila jí, že bude vyživována andělským a duchovním chlebem, neboť kdo jednou okusil z pramenu života a jedl chléb nebeský, jíst cokoli jiného už nikdy nepotřebuje.
Roky hladověl i švýcarský Nicolas of Flue (Bruder Klaus). Třiapadesát let údajně žila jen z Kristova těla a Jeho lásky i katolická mystička počátku 20. století, Marthe Robin. Seznam křesťanských postav, které v některých obdobích svého života naprosto nepotřebovaly jíst či pít, čítá desítky jmen.
Křesťany taková svědectví nepřekvapí, vědí, že u Boha není nic nemožného. A pokud určitá lidská bytost skutečně dokáže žít jen z Boží lásky, není na tom z jejich hlediska nic nepřirozeného (pouze nadpřirozeného).
„Úspěšné“ případy života z čisté energie místo potravy však mají vždy společné jedno: nezávislost na běžném jídle je výsledkem duchovní cesty. Milostí, která přijde nezávisle na vůli dotyčného (byť často po letech usilování o duchovní zdokonalení sebe sama či těžké zkoušce). Pošetilé usilování „stát se brethariánem „vlastními silami“, ať už pro to, že je to módní, či v úsilí prostřednictvím této „disciplíny“ získat „vhled“, zato pravděpodobně skončí – v lepším případě – „jen“ smrtí hlady.
