Jednoho nemůže nechat klidným úroveň „objektivního“ zpravodajství Česká televize. Dennodenně jsme (ne)humanitárně bombardováni „ověřenými“ informacemi o průběhu konfliktu na Ukrajině; stále přicházejí nové „zaručené“ zprávy – nesmějí chybět dramatické živé vstupy novinářů, ani pravidelný detailní rozbor předem vybranými komentátory a „hosty“ ve studiu – to se rozumí, že jen s tím „správným“ pohledem na věc. Nechtěným doznáním „objektivnosti“ je potom starší video z pořadu „Uvolněte se, prosím“, kde bývalá vojenská zpravodajka Jitka Obžinová popisuje, jak vlastně ony „živé reportáže z boje“ probíhají.
Snaha České televize udržet vyznění zpráv dle apriori daného scénáře je až komická. Mimoděk sami sebe zařazují, kam dříve nechtěli, ale kam jako jediní mohou – mezi „konspirační teoretiky“. V úterním pořadu „Události a komentáře“ byl i poslanec za hnutí Úsvit – Milan Šarapatka. Proč byl pozván zrovna on? Nu, to je jednoduché! Dovolil si zpochybnit dosavadní děj dramatu ČT o „nedemokratickém referendu“ na Krymu. To však neměl dělat!
Jak se dělá válečné zpravodajství
„Řekněte mi, jak se dělá válečné zpravodajství?“ Ptá se Jan Kraus Jitky Obžinové – bývalé vojenské zpravodajky pro ČT (v Bosně, Chorvatsku či Srbsku). Dozvídáme se, že reportáže z terénu musí být divácky atraktivní, a proto si „renomovaní západní novináři“ vybírají určitá atraktivní místa vstupu. V Sarajevu se točily živé vstupy z „boje“ v podstatě jen na dvou místech: u ohořelého autobusu a v podzemním bunkru. Odtamtud se většina reportérů nehnula na krok. Ohořelý autobus měli totiž přímo na dvorku televize, kde pobývali.
Jitka Obzinová bez obalu přiznala, že válečné reportáže může dělat vskutku každý, protože to vlastně není ani nebezpečné. A ti „amatéři“, co jdou opravdu do terénu, jsou potom všem pro smích. Stačí si snadno zaplatit „malou ofenzívu“, aby pár vojáku předvedlo „hollywoodské“ drama a novináři pak expresivně popisují zběsilý „boj“. Toto je realita živých vstupů západních médií z válečných konfliktů. Takto většina novinářů „v terénu“ hrdinně nasazuje své životy. Jak mohou být potom zprávy objektivní? Odkud ve skutečnosti čerpají informace, když jsou jak „husy v ohrádce“? Je známo, že obvykle si je buď zcela vymýšlejí, přejímají z jiných médií či od „kolegů“ a téměř zásadně jen od jedné strany konfliktu.
Stále stejné divadlo...
Reportáže z Krymu (o těch z Kyjeva ani nemluvě) by se měly přejmenovat na „bělení mozků“ v přímém přenosu. Novináři „bojechtivě“ popisují pouze jednu stranu mince; na převážně ruském poloostrově si vybírají nebohé ukrajinské rodiny, jež nás mají vmanipulovat do jejich nepříjemné pozice, a přitom je zde majorita občanů ignorována, nebo ponechána na závěr jako „deviantní“ menšina ovlivněná ruskou propagandou. Jakékoli jiné zprávy, které kontrastují s narací dramatického vypravování, jsou relativizovány nebo připisovány „putinovským médiím“. Ale i další věci se nezměnili od dob živých vstupů z Bosny.
Najděte 1 rozdíl...
Člověk si musí položit otázku: Jak mohou ti „poctiví“ novináři stihnout objet celou zemi, „objektivně“ zaznamenat „bezpráví“ páchané na ukrajinských rodinách, a pak ještě být včas na místě (stále stejném) pro večerní „živák“? A co se stane, když někdo opustí „scénář“?
„Povězte soudruhu, jste placený ruský agent?!“
Výslech Milana Šarapatky, který se opovážil napadnout doktrínu o „nedemokratickém“ referendu na Krymu, byl dokonale ilustrativní: Poslanec Šarapatka totiž neseděl doma u televizoru, nekonzumoval „zaručené“ zprávy ČT, nýbrž odjel přímo na ruský poloostrov, aby mohl referendum sledovat vlastníma očima. A výsledek? Šokující! Nejenže nespatřil žádného ruského vojáka, ale dokonce si dovolil tvrdit, že referendum proběhlo zcela adekvátně a demokraticky. To byla ovšem osudová chyba!
Rozhovor s Milanem Šarapatkou o referendu na Krymu – Radiožurnál
Tak si ho soudruzi z ČT zavolali, aby jim to v pořadu „Události a komentáře“ laskavě vysvětlil. A také aby si ho mohli „otestovat“, zda hájí „všeobjímající“ jedinou povolenou „pravdu“ našich, respektive západních médií a zda není náhodou také „ruský agent“. Poslanec Šarapatka ovšem nespolupracoval. Nenechával se svést otázkami na „podivně neamerickou“ neziskovou organizaci, jež financovala jeho letenku, ba dokonce to pokládal za irelevantní! Ta drzost! Zbytečně se stále snažil vysvětlit, že chtěl zkrátka vidět Krym „zblízka“. Jenže, než stačila padnout další dobře mířená otázka (druhá), čas vypršel. A jak se dalo předpokládat, druhý den vyšel i článek o pochybné „neamerické“ neziskové organizaci, která financovala Šarapatkovi dopravu. Za jiný než ten „správný“ názor bude mediálně popraven. Jako již mnozí v minulosti.
Pozor na „ruské agenty“ a jejich propagandu
Všimli jste si, že jakmile někdo vysloví jiný než „mainstreamový“ názor, je okamžitě označen za oběť ruské propagandy? Rusové opět předběhli celý svět. Gagarin byl sice první člověk v kosmu, arci to je nic! Ruským zpravodajským službám, pod vedením „vrchního diktátora“, se nyní povedlo infikovat západní média svou propagandou! Ten Putin! Zatímco jste spali, rozvěsil všude ruské vlajky.
Čeho si však čeští „soudruzi“ novináři nevšimli – řada alternativních západních médií ukazuje události podobně jako například „RT“ (Russia today). Jsou i oni obětí ruské propagadny? Nebo dokonce „ruští agenti“ vyslaní přímo „diktátorem“ Putinem? Zeptejte se novinářů například z „Before Its news“, „Infowars“ či „AMTV“, jestli si připadají pod vlivem ruské propagandy. Je jistě řada dalších, a nepochybně jich bude přibývat. Mainstreamová media si sama kopou vlastní hrob. Jednou se probudí a zjistí, že ona jsou, pokud jde o zájem „konzumentů“, „alternativní“.
„Velký architekt“ Putin v pozadí celého převratu
Tím ovšem mediální kabaret nekončí. Naopak! Vše se teprve dává do chodu. Dnes se již začíná spekulovat, že Putin měl vše od začátku naplánované. Velký „mejdan“ byl jistě využit proto, aby mohl provést klamnou invazi vojáků na Krym – kteří už tam jsou... asi tak 20 let! Čekají na rozkazy; na ten správný moment jako u nás Blaničtí rytíři. Jak fikané! Pak jen stačilo využít dohod, které umožňovaly mít na poloostrově až 25 000 vojáků, strhnout nášivky s označením a vyrazit do ulic dělat „dramatické“ fotografie s dětmi a agresivně postávat na chodnících. Ruští vojáci nebo domobrana?
Těžko říct. S určitostí víme, že na základnách jsou ruští vojáci – avšak byli oni „ti“ se zbraněmi v ulicích? Jak to může někdo tvrdit? Jisté je pouze to, že tam byla i domobrana. Proto když v médiích slýcháme jen slova jako „invaze“ nebo „ruská agrese“, pochopitelně nás to už ani nepřekvapuje. A o to ve své podstatě jde. Absurdní se zdají být předpovědi, že si Rusové budou chtít „uzurpovat“ i Ukrajinu. Jestliže někde proběhne referendum, pak ano, Rusové si takto „násilně“ převezmou část území. Jenže – Ukrajina jaksi už ukradena byla. První kdo ji uloupil byli přece nikým nevolení pučisté. A kým podporovaní? Západem, samozřejmě. Proč o tom nepadne ani slovo? Protože pak by to nebyla válečnická propaganda ale zpravodajství. A to už se dávno nepěstuje.
Dráždit „medvěda“ se nevyplácí...
Západ si nestačil uvědomit cosi velmi podstatného: Vladimír Putin do značné míry navrátil ruskému národu hrdost, která za ostudného Jelcina zažila těžkou ránu. Po dlouhých dekádách útrap v Sovětském svazu, po velkých problémech potom – mimo jiné i se „západními oligarchy – byl to právě on, jenž (milován i nenáviděn) nastavil nový a jasný směr země nebo lépe řečeno: Od revolucí a komunismu vykročil zpátky k základně – ke křesťanským hodnotám, tradicím a hrdosti. Na Rusech je dnes dobře patrné něco, co nám chybí, anebo se zjevuje jen při hokejovém mistroství: národní hrdost.
Rusko si v historii protrpělo velice mnoho – naposledy se stalo první a největší obětí komunistického násilí. Západ, který je (naštěstí i naneštěstí) bez této šílené zkušenosti, také proto Rusku nerozumí. Podle přísloví „podle sebe soudím tebe“ předpokládá, že velmoc musí mít imperiální ambice. Postkomunistické Rusko má však především co dělat samo se sebou. A ještě hodně dlouho to tak bude. Nebo bylo by. Pokud je Západ nepřinutí k něčemu jinému. Je pravděpodobné, že mnozí by si přáli vyprovokovat konflikt. Konečný cíl současných západních elit je totiž právě opačný: Chtějí pouze jednu velmoc. Na mnoha místech se proto snaží rozbít stále ještě křehké uspořádání post-bipolárního světa, aby mohly nastolit světovou vládu.
Je fascinující sledovat nadějeplné pohledy krymských obyvatel. Jejich nadšení, navzdory přísné cenzuře válečnické propagandy, z televizních obrazovek přímo vyvěrá. Rusové zase jsou zvláštní emotivní národ – i když je Putin vynikající politik, tak i on může svým rozhodnutím překvapit. „Usměvavý medvěd“ si také nemusí nechat donekonečna líbit provokace, ale může i pořádně „kousnout“. To nás pak bude bolet všechny. Jen televizní a politické manipulátory ne. Ti jsou za vodou.
