Jmenuji se Tomsa. Martin Tomsa. Až do pátku jsem byl detektivem severočeské kriminálky a podílel jsem se na vyšetřování vraždy Romana Housky. V onen pátek se však stalo něco, co mi vzalo chuť v další práci pokračovat. Česká veřejnost byla krutě obelhána.
Právě minulý týden se našemu týmu kriminalistů podařilo shromáždit veškerá fakta, jejichž interpretace umožnila jedinou rozumnou variantu: že se pan Houska nešťastnou náhodou zastřelil sám.
Čtěte ZDE: Boj o moc v ČSSD vrcholí. Byla vražda Romana Housky jeho součástí? Stane se tak další ze seriálu neobjasněných „poprav“?
Co se doopravdy stalo
Skutkový děj se podle našich zjištění odehrál asi takto: pan Houska čekal doma na schůzku s podnikatelem Rindošem a evidentně se nudil. Rozhodl se proto, že si do příchodu kolegy bude hrát se střelnou zbraní, aby si ukrátil čekání. Dlouho ji nemohl najít a hledal ji zkrátka všude, ve všech skříních i šuplících. To rozumně vysvětluje, proč byl dům po nešťastné události nalezen prohledaný. Fakt, že se v domě všude svítilo, zase ukazuje, že když Houska zbraň nalezl, měl tak velikou radost, že ani nestačil zhasnout světla. Stačil jen vypnout kamerový systém, to aby se o jeho podivné zálibě nikdo nikdy nedozvěděl.
Pak už se odebral do garáže, kde si s pistolí hrál na kovboje, tedy učil se s ní kroužit na palci. A to se mu právě stalo osudným: omylem ji nechal odjištěnou a tak z ní nešťastnou náhodou vyšly čtyři rány, které ho postupně zasáhly. Fakt, že zásahy byly rozesety po různých částech těla, způsobila setrvačnost krouživého pohybu zbraně, který s ní byl vykonáván těsně před výstřely.
To, že se střelná zbraň nenašla na místě nálezu těla, nás zprvu mátlo. Je však známo, že v okolí chomutovského Kamenného vrchu je prakticky permanentně větrno. Učinili jsme tedy vyšetřovací pokus a ukázalo se, že zmačkaný list papíru umístěný v pootevřené garáži vítr po krátké chvíli odvanul. Vzhledem k faktu, že pistole je jen o něco málo těžší než papír, došli jsme k jednoznačnému závěru, že ji prostě odvál krutý severní vítr.
Bez cizího zavinění
I přítomnost paralyzéru, který se později stal klíčovým prvkem oficiální verze této tragické události, se nám podařilo uspokojivě vysvětlit. Především jsme zjistili, že nad sídlem pana Housky v předpokládané době vraždy prokazatelně přeletělo v nízké letové hladině malé letadlo. To nás přivedlo až na sportovní letiště a k jistému pilotovi, který se v křížovém výslechu doznal, že inkriminovaný paralyzér odcizil ze skříňky neznámého vojáka (proto je na něm dnes vojákova DNA, jak uvádí oficiální verze). Pilot paralyzér zasunul do kapsy, z které mu při přeletu nad Chomutovem náhodou vypadl a dírou v podlaze letadla se logicky dostal až před garáž pana Housky, kde se nárazem o zem zapnul a tak byl později i nalezen.
Plachta, která tělo přikrývala v okamžiku nálezu, byla původně zavěšena pod stropem garáže a pan Houska ji na sebe při pádu strhl tak šikovně, že jeho tělo náhodou dokonale přikryla.
Vzhledem k tomu, že pan Houska žil poklidným životem domkáře z okraje ospalého okresního města, tak cizímu zavinění celkově nic nenasvědčovalo a případ jsme se chystali uzavřít: Série nešťastných náhod, které vyústily v tragédii.
Pravda by byla příliš krutá
Na závěrečnou poradu k případu dorazil i slušně oděný pán a řekl, že je ze státního zastupitelství, že tu naši slátaninu četl a že takovou pitomost nám těžko kdo uvěří. Marně jsme skládali stopy a důkazy do uceleného logického řetězce.
„Copak chlapi dopr.ele nečtete noviny? Všude píšou, že Houska byl kmotr a mafián a byl zavražděnej. Tak mi koukejte přivíst nějakýho aspoň trochu uvěřitelnýho vraha a fertig. Ale pozor. Tím to taky musí zhasnout. Nějaký politický motivy, vydírání, a tak dále, rozumíme, to nemůžeme potřebovat.“ Namítl jsem, komu prospěje, když zamlčíme pravdu. „Pravda by, Tomsa, byla příliš krutá“, řekl mi dobře oděný pán, sbalil spis, nasedl do Superba a odfrčel.
Nemohu s tím žít. Ještě v pátek jsem ze své hrudi strhl odznak, odevzdal služební pistoli (bál jsem se, aby ji také neodfoukl krutý severní vítr) a vyrazil do ulic bojovat za lepší svět na vlastní pěst.
Jmenuji se Tomsa. Martin Tomsa a chtěl jsem být dobrým detektivem hledajícím pravdu.
Pár slov na závěr aneb Já jsem si nezačal
A teď chvíli vážně. Pana Romana Housku jsem neznal. Soudit lidi podle mediálních nálepek typu „kmotr“, „mafián“ a podobně, nebudu, neboť se nehodlám přidat k vyvolávačům fanatické nenávisti, kteří možná nevědomky k této tragédii přispěli. Ve vší vážnosti chci uvést, že s pozůstalými po panu Romanu Houskovi hluboce soucítím.
Smyslem těchto řádků v žádném případě není zesměšňovat památku pana Romana Housky či v rámci „legrace za každou cenu“ ublížit jeho pozůstalým. Jenže příběh, který nám minulý pátek předložili vyšetřovatelé Houskovi vraždy k uvěření, sám působí dojmem nepovedeného vtipu. Vtipu bez pointy. Proto jsem si onu pointu dovolil s laskavým svolením P. T. čtenářstva a se sarkasmem sobě vlastním mírně dotvořit.
Pokud někomu přijde nevkusné vůbec vtipkovat v souvislosti s úmrtím člověka, pak doporučuji znovu se ve všech souvislostech zamyslet nad oficiální vyšetřovací verzí o naprosto náhodném setkání dvou nic netušících osob, které vyústilo ve vraždu, a vzít v úvahu, že já jsem si s těmi vtipy nezačal.
