Předčasné parlamentní volby v Srbsku vyhrála tuto neděli volební koalice v čele s vládní Srbskou pokrokovou stranou Aleksandara Vučiće. Tato umírněná nacionalistická strana dosáhla 48,2 procenta hlasů. Druhá skončila s 13,6 procenty koalice vedená Socialistickou stranou Srbska dosavadního premiéra Ivici Dačiće.
Do sněmovny se probojovala ještě Demokratická strana někdejšího premiéra Zorana Djindjiće se ziskem 6 procent a také koalice vedená teprve v lednu vzniklou Novou demokratickou stranou exprezidenta Borise Tadiće s necelými šesti procenty. Radikální nacionalisté rozdělení do dvou stran zůstali za branami parlamentu. Konzervativní vlastenci organizovaní v proruském hnutí „Dveře“ získali 3,57 procenta a Srbská radikální strana 2 procenta hlasů. Pokud by se tyto strany dokázaly dohodnout na společné kandidátce, byly by v parlamentu.
Abychom mohli lépe pochopit výsledky srbských předčasných voleb, musíme si říci, co jim předcházelo. Volby vyvolala vláda. Podala demisi, protože chtěla vytěžit co nejvíce ze značné popularity, které se právě teď těší. Očekávala drtivé vítězství, což se také stalo.
Politický vývoj v Srbsku
Pro lepší pochopení současného Srbska se musíme vrátit ještě o několik let zpět. 5. října roku 2000 padl po prohraných volbách Slobodan Milošević a k moci se dostaly prozápadní strany. Celý převrat byl zorganizován a financován západními tajnými službami. U moci se poté střídaly dvě hlavní prozápadní strany: Demokratická strana (DS), orientovaná sociálně demokraticky a Demokratická strana Srbska (DSS), jež představovala národně-konzervativní stranu.
Nejsilnější opoziční stranou pak byla nacionalistická a otevřeně antiglobalistická Srbská radikální strana (SRS) v čele s Vojislavem Šešeljem. Ten představoval pro Západ zásadní hrozbu, a proto je již od roku 2003 neprávem vězněn v Haagu. Stranu místo něj vedli jeho zástupci Tomislav Nikolić a Alexandar Vučić.
Kosovo znamenalo zlom
Zlom představoval 17. únor 2008, kdy Kosovo s podporou západních mocností vyhlásilo nezávislost. Srbský premiér a předseda DSS Vojislav Koštunica podal demisi. Jeho strana se poté částečně radikalizovala a posunula se více doprava, stala se umírněně nacionalistickou a přestala spolupracovat se Západem. V následujících květnových parlamentních volbách vyhrála koalice prozápadních stran, vedená Demokratickou stranou a jejím předsedou Borisem Tadićem, jenž byl zároveň od r. 2004 prezidentem Srbska.
Zvítězili především díky slibům výrazného zlepšení životní úrovně, dokonce slibovali, že za zisk ze zprivatizovaných firem věnují každému tisíc eur, což je v Srbsku zhruba trojnásobek průměrného platu. Pochopitelně žádný ze slibů nesplnili a místo zlepšení životní úrovně přinesli její dramatické zhoršení.
Dolarová diplomacie
Ačkoliv prozápadní koalice v květnových volbách roku 2008 zvítězila, neměl Západ ještě plně vyhráno. Za ní totiž následovaly protizápadní vlastenecké strany, jednak SRS a DSS a dále také Socialistická strana Srbska (SPS) někdejšího prezidenta Miloševiće. Její vedení převzal Ivica Dačić poté, co byl r. 2006 v Haagu Milošević zavražděn. Americká ambasáda po výše zmíněných volbách zahájila promyšlenou politiku, s kterou upevnila svou moc nad Srbskem.
Nejprve zkorumpovala Ivicu Dačiće a jeho SPS. Ti zradili svůj program a z vlastenecké strany se přes noc stala strana prozápadní. Vytvořili koaliční vládu se svým do té doby největším nepřítelem – Demokratickou stranou Borise Tadiće. Zároveň Američané zkorumpovali vrcholné funkcionáře SRS Tomislava Nikoliće a Alexandara Vučiće. Ti pochopili, že dokud se nepodřídí Západu, nedosáhnou moci. Proto se odtrhli od Srbské radikální strany a založili novou Srbskou pokrokovou stranu (Srpska napredna stranka – SNS), která se prezentovala jako národně-konzervativní. Přetáhli sebou velkou část členů SRS a většinu jejích voličů.
Katastrofální vládnutí
Následující čtyři roky vlády koalice DS, SPS a menší prozápadní liberální strany G 17 představovaly dobu do té doby nevídaného poklonkování Západu. Režim vydal do Haagu oba přední představitele bosenských Srbů, někdejšího prezidenta Radovana Karadžiće a někdejšího vrchního velitele armády bosenských Srbů Ratka Mladiće. V Bělehradě příznačně začali organizovat první „gay pride“ a po všech stránkách ustupovali v otázce Kosova, ačkoliv formálně deklarovali, že se jej nevzdají. Tyto činy vyvolávaly bouřlivý odpor mezi srbskými vlastenci a často vedli k demonstracím a nepokojům v Bělehradě, přičemž největší byly během zmíněných průvodu homosexuálů.
Shromáždění Srbské radikální strany a její hymna
Neúspěch vlasteneckých sil ve volbách a jeho důvody
Přesto volby z května 2012 znamenaly totální porážku srbských nacionalistů. V Srbsku byli nacionalisté od znovuzavedení parlamentní demokracie v roce 1990 vždy neobyčejně silní a nikde jinde v Evropě neměli tak velkou podporu. Právě Srbská radikální strana byla nejvýznamnější vlasteneckou stranou a ve většině voleb získala 25-30% hlasů.
Ve volbách 2008 obdržela ještě 29% hlasů. V květnových volbách 2012 však ani nepřekročila potřebnou 5% hranici pro vstup do parlamentu. Co to způsobilo? Jedním z faktorů bylo jistě odtržení značné části členů strany a jejich přechod do nově založené Srbské pokrokové strany. To ale zdaleka nebyl jediný důvod.
Hlavní příčinou je to, že nacionalismus, který řada srbských voličů podporovala po 20 let, nedosáhl žádných reálných úspěchů, neboť musel čelit otevřenému nepřátelství USA a EU. A masivní západní propaganda, jež je v Srbsku naprosto dominantní, přesvědčila velkou část Srbů, že jedině vstup do EU jim přinese lepší budoucnost a dlouho očekávané zlepšení životní úrovně. Média jednohlasně podporovala pouze prozápadní strany. Ostatně také jejich vlastníci jsou buď přímo samotní západní politici, či jejich sponzoři z řad významných podnikatelů. Stačí připomenout: Zásadním sponzorem prozápadních medií i „nevládních organizací“ v Srbsku je americký miliardář George Soros.
Rozděl vlastence a panuj
Výrazný podíl na neúspěchu nacionalistů ve volbách také měly Srbská pokroková strana a Socialistická strana Srbska. Pokrokáři a socialisté totiž začali před volbami hrát na nacionalistickou strunu. Předseda socialistů Ivica Dačić se před volbami dokonce označoval za nacionalistu a pokrokáři se prezentovali jako součást vlastenecké opozice. Pokrokáři i socialisté prohlašovali, že budou sice spolupracovat se Západem a chtějí vstup do EU, ale budou tvrdě hájit národní zájmy, úzce spolupracovat s Ruskem a nikdy se nevzdají Kosova.
Na tuto rétoriku slyšela většina vlastenecky smýšlejících voličů i v letošních volbách, a tak jim dala svůj hlas. Opravdoví nacionalisté jsou totiž otevřeně proti euroatlantickým integracím a prosazují orientaci na Rusko, Čínu, blízkovýchodní země a další antiglobalisticky orientované státy.
Předvolební násilí
Zvláštností voleb bylo předvolební násilí. Pokroková strana si totiž najala bandy, které v noci v Bělehradě několikrát fyzicky zaútočily na aktivisty radikální strany lepící plakáty. Příležitostně útočily i na aktivisty jiných stran, ale jejich primárním cílem byli právě radikálové. Došlo k několika incidentům, při nichž byli radikálové zraněni a museli být ošetřeni v nemocnici.
Prozápadní strany jako vždy před volbami vyhrožovaly, že pokud se vlastenci dostanou k moci, znovu dojde k válce Srbska s NATO. Západ tak v podstatě ústy svých satrapů Srbům vyhrožuje, že pokud nezvolí toho, koho si Západ přeje, pak na Srbsko znovu vojensky zaútočí. Na mnohé lidi tyto výhružky působí. Raději volí prozápadní strany, neboť v nich vidí záruku, že se Srbsko nezapojí do válečného konfliktu.
Přitom je jasné, že za současné geopolitické situace by Západ na Srbsko, pokud by náhodou opět mělo pronárodní vládu, s největší pravděpodobností znovu vojensky zaútočit nemohl. I proto, že dnešní silné Putinovo Rusko by se za Srbsko postavilo. Něco takového bylo za vlády slabého Jelcina v 90. letech nemožné. Za současné ukrajinské krize lze nicméně jen těžko odhadovat, jak tyto volby ovlivní celkovou situaci na Balkáně a jaký bude vztah nové vlády k EU a Rusku.
Shromáždění Srbské radikální strany na protest proti haagskému tribunálu proti uvěznění Vojislava Šešelje z února 2012. Na shromáždění bylo na 25 000 lidí.
Zdroj: zde.
